Wieslaw Stanislavsky

15. 11. 1909 – 4. 8. 1933

Polský horolezec, který v Tatrách v průběhu pouhých osmi let vylezl 143 nových cest, variant a sestupů!

Wieslaw
Stanislawski poprvé navštívil Tatry ve svých šestnácti letech a již je
nikdy, bohužel doslova, neopustil! Hned následující rok nejen opakoval
starší cesty, ale začal dělat i prvovýstupy. Zatím jen střední
obtížnosti, ale po získání zkušeností již v roce 1929 zdolal novými
cestami dříve „;nelezitelné“; stěny – severní stěnu Žabího koně a
především západní stěnu Lomnice, která léta odolávala náporu nejlepších
lezců té doby jako byli Wincenty Birkenmajer (tragicky zahynul ve
stejném roce jako Stanislawski), Kazimierz Dorawski, bratři Sczepaňští,
Jan Sawicki, Stanislaw Motyka a řada dalších zkušených tatranců. V
následujících letech až do své tragické smrti „;vyrobil“; 85 letních a
17 zimních prvovýstupů! Většina jich vede v mohutných stěnách se
zářezy, vhloubeními a ponurými komíny. Jeho doménou bylo lezení v
uzavřených prostorách a mnohé z jeho cest jsou tvrdým, zejména
psychickým oříškem i dnes.

Takže až si budete zakládat svá drahá
jistítka v severních sténách Českého štítu, Javorového štítu a hlavně v
dolní části Malého Kežmarského (zdolané po dvou dnech boje 12. 13. 7.
1932) – uvědomte si v čem a s čím lezli tito „dobyvatelé“ tatranských
stěn! Žádní íbíčka, goretexy a lehký Edelweisy, ale klasický konopný
provazy, na nohou trepky, na sobě slušivé kopřiváky a ohromnou odvahu a
odhodlání v duši!

Bohužel tragická smrt na Kostolíku v Batizovské
doliné ve věku pouhých 24 let ukončila jeho slibné rozjetou kariéru a
tak mnohá tatranská severní stěna musela na svého „;pokořitele“; počkat
několik, i desítek let!

Letos by se Wiešek, jak ho důvěrně zvali
jeho kamarádi, dožil 90 let a jelikož si téměř všichni účastníci našeho
letošního oddílového „;výletu“; na Brnčálku vychutnali jeho
nejvyhlášenější cestu „;Webrovku“; v severní stěně Malého Kežmaráku,
troufáme si mu tímto k jeho výročí potřást pravicí a říci (mluvou
současných herců): „díky Wiešku za tvý prásky!“;

A jaký že to byl
vlastne borec ten Pan horolezec Wieszek Stanislawski? Výčet několika
nejhezčích prvovýstupů dá zcela jasnou odpověď!

Košcielec – Z stěna, V-, A0, 13. 8. 1928, spolulezec Justyn Wojsznis velmi exponovaný a zajímavý

Žabí kôň – S stěna, V+, 16. 6. 1929, Lidia Skotnicowa – Bronislaw Czech

Lomnický štít – Z stěna, V, 8. 8. 1929, Antoni Kenar – Aleksander Stanecki, velmi populární

Volia veža – S stěna, V, 3. 9. 1929, Zbigniew Gieysztor

Malá Snehová veža – S stěna, V, 18. 8. 1929, Lidia Skotnicowa – A. Kenar

Malý Javorový – S stěna, V, 3. 8. 1930, Jan Gnojek, krásný výstup, pro lámavé skály nebezpečný

Javorový štít – S stěna, V, 3. 8. 1930, Jan Gnojek – Tadeus Pawlowski

Zadný Ladový štít – S stěna, V, 3. 8. 1930, Jan Gnojek – Tadeus Pawlowski, exponovaný

Mnich – SV stěna, V, A1, 25. + 28. 8. 1930, Jan Gnojek

Volia veža – JZ stěna, V, 9. 8. 1931, Jan Staszel, velmi exponovaný, pěkný v pevné skále

Galerie
Ganku – S stěna, V+, 19. 8. 1931, Marek Žulawski, průstup komínem v
horní partii stěny patří k největším lezeckým výkonům třicátých let

Malý
Kežmarský – S stěna, VI-, 12. -13. 7. 1932, Boleslaw Chwascinski –
Wiktor Ostrowski, mohutný a velkolepý výstup, za špatného počasí
objektivně nebezpečný

Javorový štít – S stěna, V, 14. 8. 1932, P. Vogel

Javorový štít – S stěna, V, 16. 8. 1932, P. Vogel

Český štít – SV stěna, V, 25. 8. 1932, J. Žulawski, jeden z nejkrásnějších tatranských výstupů

Vysoká – S stěna, V, 27. 8. 1932, W. Zulawski

Berte těchto pár řádek i jako pozvánku do krásných tatranských stěn, kde je stále co lézt! Takže Tatrám zdar!

Ahoj Vláďa z LKP

„Ne
to, že jsme dosáhli nový sportovní rekord. Ne pro rekordy chodíme!
Kolik námahy a utrpení jsme obětovali pro tu jedinou chvíli, kdy
uspokojeni z vítězství jsme stáli na štítě, který ještě nedávno byl jen
naším snem.“ (Z tatranských vzpomínek W. Stanislawského)

„Slunečný
den 4. srpna 1933 přímo lákal k lezení. Zatím nemám k sobě žádného
druha, ale za pár dní se setkám s Wieskem Stanislawskim a tehdy to
doopravdy začne. Pořádně výstupy – jeden za druhým den po dni, když
počasí dovolí. Na začátek východní stěna Zamarlej Turni ( v té době
jestě nebyla zdolána) a potom do Javorové. Co tam je ještě možných
prvovýstupů! Direttissima severní stěny Malého Javorového, stěny
Javorových věží. Přemýšlím, co asi v této chvíli dělá. Je deset hodin –
určitě dávno vyšli s Witkem Wojnarem z chaty na Roztoce a nyní již dvě
hodiny visí v nějaké stěně – Wiesiek měl rád časné nástupy na tůru.“ V
té době již Wiesiek spolu s Wojnarem a Justynem Wojsznisem dolézali
severní stěnu Kačacího štítu. Usadili se pohodlně na sluncem prohřátých
kamenech. Teprve deset hodín! Škoda se tak brzo vracet na chatu. Ještě
lze uskutečnit pár dalších výstupů. Například vyzkoušet jižní stěnu
Batizovského štítu. A když už jsme v Batizovské dolině, proč nedat
západní stěnu na Kostolík? Času dost. Myšlenka se ujala – a již schází
hřebenem do sedla… Justyn Wojsznis unaven po svém prvním dni lezení
se rozhoduje k návratu. Oba druzi však jsou ve velké formě a tak
neváhají a pokračují za svým cílem – nejprve na Kostolík a potom do
jižní stěny Batizovského. Justyn se pohodlně usadí na kámen, zapálí si
cigaretu a sleduje oba kamarády. Slyší jejich rozhovor a vidí jak
Wiesek první nastupuje do stěny. Slyší hlasy: „čekám…pojď…pozor,
shazuji kámen…“ Zvuk zatloukané skoby se rozléhá hlasitě v pusté
dolině. Přelezli první délku lana, druhou a ztratili se za hranou
stěny. Justyn se pomalu zvedá a traversuje do sedla. Občas se zastaví,
ale již je nikde nevidí. Začíná vystupovat žlabem vedoucím do sedla pod
Drúkom. V tom uslyší kdesi jakoby od Kostolíka hlasitý hukot kamenné
laviny. V klidu, s důvěrou v jejich lezeckou zkušenost si pomyslí, že
museli asi uvolnit volný blok. Chvilku ještě čeká a naslouchá. „Kdyby
se některému něco stalo, zavolalí by přeci na mne“ – uklidnil sám sebe
a počal opět zvolna stoupat nahoru. Bylo kolem třetí hodiny…

„…
Ve vzdálené Batizovské dolině, na sluncem vyhřátých skalách, u paty
západní stěny Kostolíku umíral tehdy Stanislawski. Pár kroků od něj, v
kaluži krve leželo tělo Wojnara. Slunce sklánějící se k západu
osvětlovalo červenou září místo dramatu, a on umíral osamocen uprostřed
štítů jako tatranský orel. Nebyl u něj nikdo. Nikdo nepředvídal tuto
strašnou a náhlou katastrofu. Chwascinski a mnoho dalších z party
Tatranců sedělo v chatě na Roztoce, já na Hale Gasienicowej, a ostatní
kdoví kde jinde, a nic netušící Justyn Wojsznis pomalu scházel žlabem
do Kačací doliny.“

volně přeloženo z knihy V. Žulawského „Tragedie tatrzanskie“

Další
pamětník a výborný lezec té doby pan Sawicki mimo jiné píše: „;Rok po
tragické události jsem sestupoval s kamarádem Gnojkem z Kostolíka tou
stěnou, kterou oni chtěli vystoupit. Na jedné skalní poličce jsem našel
Wieškovu trampku a ponožku. Jsou uložené ve sbírce u W. H. Paryského v
Zakopaném. Myslím, že Wojnar šel jako první a Stanislawski se přezouval
do trampek. Prvolezec uvolnil skalní blok, zřítil se a strhl se sebou i
Stanislawského. Tuto verzí jsem slyšel i před tím, ale záhada tragické
smrti dvou význačných horolezců zůstala nevyjasněná.“

časopis Vysoké Tatry

„Stanislawski
se přezouval na velké šikmé skalní plošině, zatímco Wojnar již lezl
první délku lana. Nedolezl ji. Smekl se, možná vytrhl chyt… Asi po 80
– 90 metrovém pádu je našli po třech dnech pod stěnou mrtvé.“

časopis „Tatry“

Úřední
zpráva o jejich smrti zněla poněkud prosaičtěji: „Zahynuli horolezeckou
smrtí za nevyjasněných okolností.“ Oba spolulezcí mají pamětní desku na
Symbolickém cintoríně pod Ostervou a Wieszek je pochovaný ve Varšavě na
hřbitově Powazkowski.

Jamesák 1999/6