Modrý Pavouček

První opravdová výprava naším bydlíkem. Díky moc Laďovi za pomoc se stolem a postelemi, které jsme dodělali těsně před odjezdem. Vydali jsme se do České Kanady se zastávkou na Třebíčsku. Auto zatím nemáme zlegalizované a na delší výpravy si zatím netroufáme. Těsně před setměním jsme dorazili na mé oblíbené místo u zatopeného lomu kousek za Kojatínem. Nikde nikdo, krásné nebe, co víc si přát. Na nových postelích se nám spalo dobře, jen k ránu jsme museli pořádně zatopit. Venku (takže i v autě) bylo osm stupňů a naše domácí deky přestávaly stačit. Ráno nás přišel slušně vyhodit místňák, ale stejně už jsme byli na odjezdu. Příště už mu tam stát nebudeme. Přejeli jsme do našeho oblíbeného kempu ve Zvůli. Pláž u rybníka si děti minulý rok zamilovaly a čvachtaly se ve vodě i když byla hodně studená, místy úplně ledová. Kemp byl téměř prázdný a bydlení v autě jsme si hodně užívali. Je to neuvěřitelný rozdíl proti spaní ve stanu, zvláště teď, když uz je v noci pěkně zima a ráno je všude mokro. Zajeli jsme se kouknout na Ďáblovu prdel a Havlovu horu. Cestou zpátky k autu nás pobavil cyklista v protisměru, který mě varoval, že nás čeká náročný bahnitý terén. No, pán neměl úplně sportovní postavu a jeho nablýskané kolo vonící novotou mi napovídalo, že kecá. A taky že jo. Malé blátíčko, které šlo krásně objet. A nebo jsme takoví drsňáci, že nám nevadí kola přenášet nebo tlačit desetkrát delší a nepřístupnější krajinou? Druhý den jsme se vydali na dlouhé kolečko podél místní úzkorozchodné železnice. Krajina nádherná, možností občerstvení hrozné. V Ratmírově jsem si dal česnečku a další jídlo jsme raději neobjednávali. Všude jinde bylo zavřeno. Cestou jsme opět potkali jednoho chytrolína. Pán zoufale tlačil elektrokolo do kopce a říká: “To si užijete, mezi těmi krávami”. V dálce jsem viděl stádo krav a děsil jsem se, že se budeme muset proplést mezi zvířaty. Cesta ale vedla jinudy a pán měl na mysli kousek cesty rozdupané kravskými kopyty. Děti to přejely, aniž cokoliv řešily. Do auta jsme se dostali až pozdě večer a do Brna až v noci. Šoupli jsme děti rovnou do postele a šli taky spát. Krásná akce.

V sobotu v poledne jsme vyrazili. Náš první cíl byl kemp ve Zvůli, kde se nám před pár lety hodně líbilo. Skoro celou cestu pršelo, ale naštěstí to přešlo a stan jsme postavili za sucha. Kemp byl trošku přeplněný a hlučný, ale koupání pro děti ideální - písek a malá hloubka daleko od břehu. První noc byla ale příšerná, na takový hluk do pozdních ranních hodin nejsme zvyklí. Další den jsme se trošku zmátořili z neprospané noci a vyrazili na kolech na výlet. Za Bizoní farmou jsme se stavili k nenápadnému rybníčku s písčitým břehem a bylo z toho dvouhodinové koupání. Dostat děti od vody když si pěkně hrají je velká výzva, sice máme s Maky klid, ale rádi bychom pokračovali, ať někam dojedeme. Když jsme konečně vyrazili dál, vypadalo to na déšť, tak jsme se vrátili na Bizoní farmu, kde jsme si dali oběd. Pak jsme chvíli váhali, jestli to dnes nezabalit, ale naštěstí jsme jeli dál. Bylo krásně a přes Landštejn jsme dojeli do Cyklokempu u Starého města, což byl původní plán. Zpátky už to šlo hůř. Šlapali jsme hodně do kopce, bylo vedro, děti byly unavené. Nakonec jsem ze Stálkova zajel pro auto a dovezl všechny do kempu autem. Večer zase koupání a čvachtání až do tmy. V pondělí ráno jsme vše sbalili, naposledy se vykoupali a vyrazili směr Šumava. Markét vyhlídla kemp Olšina a proti Zvůli to byla úplná oáza. Málo lidí, ticho, klid, hodně stínu, ráno čerstvé pečivo v kempovém obchůdku. Koupat jsme sice museli jezdit na kolech do Černé v Pošumaví, ale nakonec jsme byli rádi, že spíme v kempu, který je bokem všeho dění (kolotoče, hlasitá hudba, spousta lidí). V úterý jsme se opět sbalili, vykoupali a vydali se na nejdelší cestu naší dovolené. Dlouhých 340 km do Krušných hor, kde na nás měla čekat hájovna na samotě, vysoko na náhorní plošině. Konečně něco bez neustálého přebalování a přehrabování věcí.