Modrý Pavouček

Děti nám rostou a sílí. Tohle byla asi první vyjížďka, kdy Matýsek jel jako dospělý. Místy mi ujížděl a závodili jsme. Zneklidňuje mě, že se blíží chvíle, kdy už ho nedoženu. Ale je to fajn, že mi roste parťák na kolo. Jeli jsme oblíbené kolečko z Tišnova přes Borač a Ochoz do Lomnice. Velkým zklamáním byla cukrárna v Lomnici u kostela, která už asi neexistuje. Těšili jsme se na zákusek. Chuťě jsme uspokojili až v Brně v naší oblíbené Lights Of India.

Jeden den volna a pěkné počasí. Po rychlé domluvě s kámošema z Komína jsme se vydali na oblíbené kolečko z Tišnova, přes Borač, Lomnici a Lomničku zpátky do Tišnova. Vše vyšlo krásně. Děti šlapaly, občerstvení v Prudké nezklamalo, bylo teplo, svítilo sluníčko … V Lomnici jsem si po dlouhých letech našel chvilku na pár fotek na starém židovském hřbitově. Taková místa na mě pořád silně působí a je to příjemné si tam na chvíli sednout a poslouchat.

Jednou za čas přijde den, kdy je venku zima, obloha je plná temných mraků, chvilkami prší a kdo může, ten raději ani nevychází ven. A právě takové dny jsou jako stvořené pro mé poznávací výpravy. Většinou si vyberu nějaký kraj, a celý den pak projíždím a procházím jeho krajinou, hledám památky a dýchám jeho vzduch. Pro včerejší studenou červencovou neděli jsem si vybral Jihlavsko. Jak už bývá mým zvykem, hlavní osu mé pouťi tvořily židovské památky a hřbitovy. Žádný spěch, chvilku posedět někde bokem … tak se mi to líbí. Ono i samotné hledání takových míst je dobrodružství, které člověka zavede do zajímavých míst a situací. Zrovna včera mi jeden pán v Puklici vykládal o místním hřbitůvku na kopci a pověstech o sletech čarodějnic. Dobře vím, že můj spíše laický a vizuální zájem o taková místa přijde některým zasvěcenějším povrchní a podivný, ale co nadělám. Ne vše se dá jednoduše vysvětlit. Zatím se jen dívám, užívám si klid a náladu takových míst, uvažuji o životě, o smrti, sem tam něco vyfotím. Zatím. A nic depresivního nebo smutného si z toho všeho neodnáším, právě naopak. Určitě jen tak nezapomenu na hřbitůvek u Větrného Jeníkova. Všechna slova jsou zbytečná. Je třeba vydat se tam, pomalu tam dojít zarostlou cestou kolem starého mlýna, projít rozpadlou bránou z kamení, sednout si a poslouchat …

Tady je několik obrázků, které včera vylezly z mé středoformátové krabičky. Jsou ze dvou výprav - na Konicko a do Dolních Kounic.

Židovský hřbitov v Dolních Kounicích se mi schovával několik let. Když jsem se probudil do zamlžené, deštivé a studené podzimní soboty, vzpomněl jsem si na toto místo, popadl focení a za necelou hodinku už parkuju na Kounickém náměstí. Hřbitov najdete na zvlněné louce ve svahu nad městem, na které je rozseto více než tisíc náhrobků. [gallery link=“file”]

Už dlouho jsem nebyl na žádném židovském hřbitově. Čím je takový hřbitov zarostlejší, opuštěnější a propletenější s divokou přírodou, tím více se mi líbí. Ty kolem Brna už znám, ale jeden nikdy netuší kde narazí na oprýskanou zeď a za ní na pár starých náhrobků… Víte o takovém místě? A takhle pěkně o hřbitovech píše Jan Moravec: Leč venkovské židovské hřbitovy také rád vyhledávám - pro jejich genius loci, který jejich obecná zanedbanost a zarostlost spíš podporuje a zvýrazňuje. Jednoduchost náhrobků vyjadřuje naši rovnost ve smrti. Bujná a neupravovaná vegetace zase naši identifikaci s ostatním stvořením a odevzdání do rukou Stvořitele. Bez zbytečné (a sub specie aeternitatis směšné) zdobnosti a chval na pochovaného. Žádné barvotiskové vykreslování vzkříšení, soudu, ráje, nebe či pekla… Jen prosté ujištění, že Ten, od něhož jsme život přijali, Ten bude mít také poslední slovo. Nic víc, nic míň. Toto poselství, vděčné a vyrovnané přijetí vlastní smrti i vlastního života (což jsou neoddělitelné dvě strany téže mince), nám zřetelně tlumočí židovské hřbitovy.

Nová oblast někde u Znojma, o které jsme slýchávali od Vlka i jiných krasových skálolezců si už dlouho říkala o průzkumnou výpravu. Tak jsme tam konečně byli - já a jádro schyzorgu (Mára a Bukva). A já už tam asi nikdy nepojedu. Cesty dole u potoka se nám moc nelíbily a průvodčík z netu taky nic moc (skoro nic jsme podle něj nenašli). Jistou nadějí skýtají ještě skály nahoře na kopci, ale ty jsme zatím jen okoukli cestou k autu. I tak si ale z této lezecké akce odvážím pár pěkných zážitků, byť nelezeckých - návštěva krásné restaurace v bývalé sýpce, konzumace hrozně dobrých utopenců v hospůdce u Čerta a nekonečně klikatá cesta s navigátorem Márou (poté co mě navedl k asi padesáté objížďce už jen rezignovaně prohlásil - vjeď do toho zákazu, já to když tak vysvětlím a zaplatím).

Přšla zima, déšť a na horách i sníh, Nikdo na víkend nikam nejel a tak jsem se vydal na malý výlet po židovských památkách. Nejdříve jsem na ranní radu Martina vyrazil do Třebíče navštívit židovskou část města. Křivolaké uličky s dlažbou z říčních valounů, domky prorostlé mezi sebou, miniaturní dvory, nízké vchody, průchody, náměstíčko jako dlaň – židovská čtvrť je jako zmenšený svět. Připadal jsem si tam jako v opravdových Stínadlech. Jde o jedinou kompletně dochovanou židovskou čtvrtí v Evropě a jedinou židovskou památkou Unesco mimo území Izraele. Jednou dobou zde žilo více než 1200 obyvatel, kteří měli svou radnici, chudobinec, špitál, školu, dvě synagogy a všude bylo spoustu obchůdků a dílen. Z Třebíče jsem vyrazil ječtě dál na západ a podíval se do Jemnice a Police.

Zajel jsem se podívat na několik moc pěkných míst. Lomnice má zvláštní náladu. Je tam krásný starý židovský hřbitov.