Modrý Pavouček

Den plný cestování. Ráno přes Havlíčkův brod do Železných hor projít si pár nových míst. Na oběd přes Hlinsko do Čertoviny. Pak do Svratky zkontrolovat chalupu a uklidit na zimu trampolínu. Celý den sluníčko a jasno. Zpátky do Brna jsme to stihli ještě před setměním.

Na podzimní prázdniny našich dětí jsme vyjeli na chalupu do Svratky. Tento rok jsme tam moc nejezdili. O to více jsme se těšili, že si to během pěti dní vynahradíme. Z Třince dojela, s malým zpožděním kvůli porouchanému autu, celá rodinka. Druhý den dorazila Markét z Brna a tak jsme se nakonec všichni sešli. Počasí bylo úžasné - teplo, sluníčko, modré nebe, barevno. V Brně bylo celou dobu zataženo a mrholilo. Zašli jsme na prohlídku do Čertoviny a na Karlštejn, na kterém jsme museli obsluze vysvětlovat jak se dělá Vídeňská káva. Já jsem si pěkně zajezdil na kole. Musím konstatovat, že jsou mi Žďárské vrchy malé. Na pořádné vyjížďky už musím za jejich hranice.

Protože byl Matýsek na táboře a v Brně vládlo tropické vedro, vybrali jsme si Svratku za víkendové útočiště. Jeli jsme velkým autem, protože se nám konečně podařilo zlegalizovanou dodávku. Adélka si po dvou letech konečně prosadila návštěvu strašidelného Draxmooru, který stojí v Dolní Rožínce, a kolem kterého dlouhé roky projíždíme cestou do Svratky. Teď už nás uhánět nebude, prý už tam nikdy nepůjde (bála se). A taky jsme objevili krásné přírodní koupaliště v Hlinsku. Fajn víkend, ale už se všichni těšíme na Matýska.

V pátek jsme s Maky zběhli z práce a vyrazili směr Vysočka. Rozhodli jsme se, že si po dlouhé době zalezem na Čtyřech palicích a jediná možnost je přes týden nebo právě v pátek večer (o víkendu se ke skalám raději ani nepřibližovat). Po deváté se západem slunka jsme dolezli čtvrtou cestu na čtvrtou palici. Pak rychle dolů, s čelovkou tmavým lesem k autu a rychle do naší oblíbené hospůdky k Ritrovi. Dostali jsme pivo i smažák. V sobotu v poledne jsem vyrazil na kolo. Hrdě jsem odmítl oběd, najím se někde cestou, Vysočina je přece plná hospůdek, ve kterých je radost posedět. A tak jsem si s sebou kromě pití nevzal vůbec nic. Po třiceti kilácích, notně unaven, jsem s vidinou oběda a kofoly zaparkoval u známé hospůdky na Veselém kopci. Sáhnu do batohu a …. nemilé překvapení. Peníze nikde. Já si je nevzal. Ufff. Dost těžko jsem to rozdýchal a vyrazil dál. Projížděl jsem pak kolem tisíce hospůdek, kde lidé popíjeli a baštili dobroty. A bylo mi čím dál hůř. Naplánované trasy jsem se ale vzdát nechtěl. Těsně před cílem jsem si dal ještě vypečenou technickou vložku - Tisůvku po červené značce (koupím pivo každému, kdo projede bez stoupnutí na zem červenou značku od Dářka přes Tisůvku do Cikháje, mě se to jakousi náhodou povedlo). Do Svratky jsem dojel vyřízený jako nikdy dříve. Zlaté krosny v Tatrách.