Po dvou letech jsem se vrátil na Dalešickou přehradu. Projel jsem téměř stejnou trasu jako tehdy s Alexem. Dnes to bylo krásně barevné, bylo teplo a díky suchému létu bylo tak o tři metry méně vody. Což ale nevadilo, protože se ukázaly zatopené skály a břehy se mi tak líbily možná více než za plného stavu. Snažil jsem se šetřit síly, ale i tak jsem byl na konci docela dost unavený. Těch dvacet kilometrů bylo tak akorát.
Číst dál ...
Kajak s Alexem řeším už od minulého roku, ale až teď, s prvními náznaky jara, jsem se rozhoupal (doslova). Konečně mám svoji loď. Alex mě hned pozval na první plavbu, to nešlo odmítnout. Po čtyřech neprospaných nocích na Šumavě a Ospělově jsem cítil malý hendikep, ale sluníčko a nedočkavost zvítězily. Jeli jsme od hráze na ostrov, na kterém stojí zřícenina Kozlov. Objevili jsme fajn místa na spaní (čekají nás velké věci) a na břehu jsme si opekli slaninu. Fakt to chutná líp než špekáčky. Dobré to bylo. Díky Alexi za všechny tipy, rady, dobrou společnost, ale hlavně za tu slaninu.
Číst dál ...
V pátek odpoledne bylo jasné, že už nikdo nikam lézt nepojede. Márova pozvánka na Zdenčin obrovský statek v Újezdě se nedala odmítnout. Balím a balím a balím, klasika, čím kratší a pohodovější akce, tím více věcí. Celou sobotu jsme se pak proháněli cestama, cestičkama, polema i nepolema Třebíčského přírodního parku. Sem se ještě vrátím Máro (a nejednou a s foťákem). Neděle patřila nezatopené části Wilsonky.
Číst dál ...
