Modrý Pavouček

Péťovo pozvání do Tater se těžko odmítá. Po roce jsem se znovu dostal do úžasného penzionu “V Ihličí”. Počasí bylo více než dokonalé - sluníčko, modré nebe, lavinový stupeň nízko a sněhu na lyžování dost. První den jsme šli přes Hrbienok na Téryho chatu a dál do Mačacího kotle. Sjezd krásný, ale nahoru se mi šlo příšerně. Po nemocech jsem úplně vyřízený, myslel jsem, že nedojdu. Při sjezdu dolinou se stal menší karambol při sjezdu hangu pod chatou, kdy Peťa spadl a na ledovém povrchu se nemohl zastavit. Až když se mu podařilo vypnout obě lyže, tak to dobrzdil. Lyže jsme našli dole, nic se nestalo, je třeba dávat bacha. Večer jsme pro osazenstvo penziónu udělali malý koncertík, začíná nám to pěkně znít. Druhý den, vzhledem k mému stavu, jsme šli “jen” na Patrii. Výstup opět peklo, ale stálo to za to, nádherný dlouhý sjezd. Dobrá akce.

Pozvání do Tater, navíc do překrásného penzionu V Ihličí se neodmítá. Díky patří rodince Frenců, kteří nás vzali s sebou. Naše děti viděly poprvé v životě vysoké hory, skalnaté vrcholy a taky Popradské pleso, kolem kterého se celý život motám. Den před příjezdem napadlo všude hodně sněhu, takže jsme místo dětí vídali jen malé sněhuláčky. Jeden den, ten se sluníčkem, jsme šli ze Štrbského plesa na Popradské. Další den jsme vytáhli saně na Hrbienok a sjeli dolů po bobové dráze. Největší zážitky ze sjezdu měly Adélky, kterým saně samy zatáčely. Jejich slova dole: “Tati, měly jsme véééélký karambol” - myšleno - vyjely jsme z dráhy do sněhu a kutálely jsme se dolů z kopce.

S Ladinem a Karlem jsme pobyli pět dní v Tatrách. Pro mně takový malý návrat po dlouhých letech tátování. Je fajn mít kolem sebe takové lidi, zvlášť když prší a hlavu obestírají chmury a zaječí úmysly. Já se vrátím … [gallery columns=“5”]

Opět rychlá akce, v jedenáct večer sedáme do auta a valíme směr Tatry. V půl třetí odbočujeme na Popradské a kuk, před autem sedí méďa. Chvilku kličkuje jak králík a mizí v lese. Pěkné přivítání. Spát jdeme v půl čtvrté. Středa Vstali jsme brzo, v chatě byl hluk jak ve fabrice. První den jsme se motali po Zlomiskách. Nebyl jsem tam pět nebo šest let. Pěkně jsme polezli, ale byla zima. A škoda, že byl sníh v chodníku na Kohútik, chtěli jsme večer k Viktorovi na polívku.

Výprava do Tater začala nadějně. Sedli jsme s Tomem v pátek v sedm do auta a před půl nocí jsme si dali jedno řezané ve Furkotce na Štrbském. Jako za starých časů jsme pak za svitu měsíce a hvězd vyrazili do hor. V půl druhé už sedíme ve spacácích na verandě chaty u Popradského plesa, baštíme slané tyčinky, popíjíme vynesené dobroty (pivo, slivka) a kocháme se černými horami všude kolem. Kolikrát už jsme tam takhle ponocovali?

Stýskalo se mi po pořádných horách. Na lyže už se nikomu nechtělo, na lezení je ještě brzo … v poslední době mě horské akce nějak míjejí. A tak jsem sbalil bágl a jel pomoct Viktorovi s vynášením na chatu pod Rysy. Tatry jsou teď liduprázdné, chodníky zatím zavřené a počasí, které tam minulý týden panovalo, zřejmě odradilo i těch pár odvážlivců, kteří si chtěli hory užít ještě před sezónou. Mlha, déšť, sníh, vítr, ticho a samota.

Akce jako za starých časů - v pátek po práci co nejrychleji sbalit věci do auta a hurá do Tater. Po deváté večer už svižným tempem ťapkáme na Skalnaté pleso. Před půlnocí spokojeně usínáme v budově lanovky. Weberovka V pět ráno už jsme na cestě pod náš hlavní cíl - Weberovku. Je to stará klasika z dob pana Stanislawského. Lezeme deset délek po Německý žebřík, pak doprava nahoru do sedla za Ušatou veží a na vrchol po SZ hraně. Před druhou hodinou sedíme na vrcholu Kežmarského štítu a já mám za sebou zase jeden splněný sen.

Byl jsem zimní nováček a s Jankem jsme podnikli kouzelnou lezeckou a lyžařskou výpravu. Nedávno o tom Janek něco napsal, tož tady je jeho článek: Od Eigeru k Tatrám Už je to nějaký čas, co jsem se pokoušel s kámošem vylézt v zimě severní stěnu Eigeru. Se ví, že jsme byli patřičně natěšení, protože severní stěna Eigeru, obávaný “Mordwand”, se neleze každý den. Pamatuju si, jak jsme celý den v hlubokém sněhu vláčeli proklatě těžký bágly pod stěnu a unavení jsme pak večer usínali se svrbivou zvědavostí, jak obstojíme v dalších dnech ve stěně. V noci pak přišla vichřice se sněhem, kterou jsme byli schopni ignorovat akrorát asi do úrovně Rozlámaného pilíře, kde má člověk vylezených jen 500m ze skoro 4km dlouhé cesty, odkud jsme nakonec prchli ze stěny pryč.

Tatry. Konečně. V pátek ráno se s Davidem prodíráme houfy turistů mezi Štrbským a Popradským plesem. Ve Zlomiskách jsme téměř sami - doprovází nás mlha, zima a zamračená obloha. Naše lezecké plány berou za své na prvním štandu z Puškáše. Prší. Díky dešti jsme si pak ale pěkně zalezli v přechodu do Kohútiku a dolů k chatě pod Rysy. Až dolů na Popradské nepotkáváme žádného turistu. Paráda. Dole potkáváme Viktora z Rysů. Konečně jsem dostal jeho nosičskej film. Druhý den ležíme celé dopoledne ve spacácích na verandě chaty. Prší. Ve dvanáct přichází největší slejvák. Naděje berou za své. Hurá na skalky. Po koupeli na Šútově přijíždíme večer na Predhorie. Opět balíme batohy, lezení, věci na spaní, jídlo a ťapkáme nahoru na Sokolie. To je výška, pane Knotek … Spíme na úžasném místě s výhledem na Strážovské vrchy a část Malé Fatry. Celou neděli lezeme a lezeme. Je to sice vysoko nad údolím, ale cesty jsou pěkné, douhé a dobře odjištěné. Stálo by to zajet sem ještě jednou. Když už toho máme dost, přichází jako na zavolanou kamarád déšť a po nekonečném sestupu jsme zpět u auta.

Vydali jsme se na jarní firny do Roháčů. Konečně se povedl sjezd obrovským kotlem (severním?) Barance. Koukal jsem na něj celé roky a zdál se mi vždy hrozně prudký, navíc ty řeči o tom, že se skalní prahy někdy slaňují …. no, a máme to za sebou. Náááádhera, úžasný dlouhý sjezd, stejně jako sousední jarní žlab. Ochranářům jsme se celou dobu úspěšně vyhýbali a medvěd se zase naštěstí vyhnul nám. Úplně jarní až letní počasí se ale rozhodně nekonalo a tak jsme se cestou domů zajeli zahřát do Davidem více než rok opěvovaných spár na Vtáčniku.