Modrý Pavouček

V sobotu se lezlo, zkoušelo, slacklinovalo, jezdilo na kole a večer družilo v Jezdeckém klubu. Když jsem v neděli v poledne vylezl z postele, měl jsem náladu akorát tak na projížďku autem. Do Brna jsem se vracel přes ztracené vesničky po vedlejších cestách přes Jirmanov, Bystřici pod Perštejnem a Lomnici.

Naplánoval jsem si odpočinkový víkend na Vysočce. Celé se to ale nějak zvrhlo a v sobotu se lezlo jak o život. Patnáct cest už vydá na pěkný výstup některou z Tatranských stěn. [caption id=“attachment_2187” align=“aligncenter” width=“300”] Skřítek z Vysočiny[/caption]

Nadešel den D - pátek 14. března. Celé dopoledne v práci jsem myšlenkama na Vysočině. Márova čtyřiadvacetihodinovka. Zvládnem to? U oběda venku prší a prší i celou cestu na Vysočinu. Na Blatinách se tentokrát sešla velmi podivná společnost. Místo obvyklého odchodu směrem ke Koskům do hospody se balí baťohy a taktizuje nad mapou. V devět mizí deset skupinek ve tmě. Před sebou deset lezeckých cest v deseti Vysočinských skalních oblastech a bezmála padesát kiláků cestou necestou.

Jankův Diogén opět vzlétl. Tentokrát se přistávalo na Vysočině pod Čtyřma palicema na Vysočině. Dál jsme museli pěšky. A pak už bylo jen modré nebe, sluníčko, kamoši a cesta za cestou - Rakteta, Stratosféra, všechny Korsické cesty, Kejrum, Zajoch a další a další. Palice tentokrát patřily jenom nám. Arny, Frantis, Janek s Kámou, Deni, Zdenka s Márou a Aidou, Špek s Ivou, Tomík a Jitka s malým Špekounkem.

Po nekonečném domlouvání akce “Víkendová Vysočina” vyrážíme s Arnym jen ve dvou směr Drátník. Vzduch i skála byly promrzlé, ale zato foukal silný vítr a tak se nám lezlo dobře. Přelezli jsme všechny klasiky a já se jako obvykle zamotal v Sokolí spáře.

Přšla zima, déšť a na horách i sníh, Nikdo na víkend nikam nejel a tak jsem se vydal na malý výlet po židovských památkách. Nejdříve jsem na ranní radu Martina vyrazil do Třebíče navštívit židovskou část města. Křivolaké uličky s dlažbou z říčních valounů, domky prorostlé mezi sebou, miniaturní dvory, nízké vchody, průchody, náměstíčko jako dlaň – židovská čtvrť je jako zmenšený svět. Připadal jsem si tam jako v opravdových Stínadlech. Jde o jedinou kompletně dochovanou židovskou čtvrtí v Evropě a jedinou židovskou památkou Unesco mimo území Izraele. Jednou dobou zde žilo více než 1200 obyvatel, kteří měli svou radnici, chudobinec, špitál, školu, dvě synagogy a všude bylo spoustu obchůdků a dílen. Z Třebíče jsem vyrazil ječtě dál na západ a podíval se do Jemnice a Police.

V sobotu jsme s Jituš a Tomem lezli na Vysočce samé “krásné” cesty - Sokolí spára, Pekelník, Mahulena, Švec … V Neděli jsme pokračovali v Krasu se zdravým jádrem Schyzorgu (Mára šéf a členové výpravy - Tonda, já a strašidítko Bukač - postrach holčiček)

Zpod Kraličáku jsem dojel rovnou na Vysočku, kde už se vesele lezlo. I tak jsem stihl asi osm cest. Konečně jsem si Nedokončenou a několik cest jsem si dal i bez lana.

První nováčkovské skalky vyšly úplně parádně. Dva dny lezení, nahoře plech, sluníčko a teplo. Díky Špekovi, že nám přijel trošku pomoct. Nikomu se nic nestalo a všichni lezli jak kuny. Jen tak dál.

V Sobotu brzy ráno vyrážíme do Suchého žlebu v Krase. Počasí nic moc, většina lidí ještě spí nebo pěkně v teple snídá a kouká na telku. Tentokrát stíháme do setmění dvě pěkné hákovačky - Starou a Novou Saxi. Před polednem se připojují Vidlákovci a Suchým žlebem se tak po celý zbytek dne nese hurónský smích prokládaný sprostým klením hákovačů. A aby toho nebylo dost, pokoušeli jsme v nedělil s Hrníčkářem a Dagem mokré cesty na Vysočině. Po dlouhé době jsem viděl Čtyři palice bez lidí.