Modrý Pavouček

Grunt na Blatinách patřil tento víkend nám. Nebýt té nešťastné Jobrovy příhody, řekl bych, že se vše vydařilo přesně jak mělo a že si každý přišel na své (aspoň doufám). Chtěl bych poděkovat všem, kteří se za náma přijeli podívat, něco malého nám přivezli, pomohli nám s přípravama, s promítáním, s konzumací všech dobrot, s hudbou a nakonec i s úklidem. Zase jednou mi došlo, jak je to příjemné a potřebné mít kolem sebe ty své lidi.

Pršelo a tak jsme místo do Tater vyrazili s Marky na Vysočinu do Svratky. Tam pršelo taky, ale v dešťové pauze se nám v sobotu podařilo dobýt všechny Čtyři palice. Expedičně jsme vysápali i navlhlého Tovaryše. Neděle patřila skanzenům - Veselý kopec a Betlém v Hlinsku. Taktně k Vysočinským malířům bych nejraději pomlčel o výstavách jejich obrazů na různých místech Vysočiny, hrůza a děs. Čekali jsme, že si spravíme chuť na zámku v Nasavrcích, kde začíná výstava pana Odvárky, ale bohužel, přijeli jsme pár hodin před zahájením.

V sobotu jsme až do západu slunka lezli na Palicích. Lidi pomalu odcházeli a na poslední cesty jsme tam už byli sami. Spali jsme ve Svratce a protože už se mi stýskalo po lyžích, tak jsme v neděli ráno vyrazili k Jesenickým nádržím. Teplo a sluníčko, krátký rukáv, tak jsem si to představoval. Jen co jsme se přes Saša peak dohrabali na Máj, přišla bouřka a začalo lít jak z konve. Povzbuzováni blesky a hromy jsme úplně promočení dojeli k autu.

Vzali jsme s Market mé rodiče na místa, která máme rádi. V sobotu zasněžený a zamlžený Drátník, v neděli slunečný Kras.

Nejpohodovější akce jsou často narychlo domluvené a v co nejmenším počtu lidí uskutečněné. Nadšení z Beskydských prašanových stop nám nedalo spát a tak ve čtvrtek ráno s Márou místo do práce míříme do Nového Města. V plánu je velký okruh po Žďárských vrších. Márou slibované a opěvované rolbou projeté dálnice se sice nekonají, ale i tak je to parádní. Málo lidí, málo stop, opuštěné pláně, hodně sněhu a místa co mám rád z letního lezení. V Kadově si dáváme Kadovánek, bramboráčky, na Devíti skalách hlavní vrchol a na Třech studních hrachovku, palačinky a pivo. Se setměním si užíváme ponurou atmosféru v údolích pod Pernštejnem a večerní promítání filmu z jesenické skialpové rallye ukončuje jeden Velkej Den.

V sobotu se lezlo, zkoušelo, slacklinovalo, jezdilo na kole a večer družilo v Jezdeckém klubu. Když jsem v neděli v poledne vylezl z postele, měl jsem náladu akorát tak na projížďku autem. Do Brna jsem se vracel přes ztracené vesničky po vedlejších cestách přes Jirmanov, Bystřici pod Perštejnem a Lomnici.

Naplánoval jsem si odpočinkový víkend na Vysočce. Celé se to ale nějak zvrhlo a v sobotu se lezlo jak o život. Patnáct cest už vydá na pěkný výstup některou z Tatranských stěn. [caption id=“attachment_2187” align=“aligncenter” width=“300”] Skřítek z Vysočiny[/caption]

Nadešel den D - pátek 14. března. Celé dopoledne v práci jsem myšlenkama na Vysočině. Márova čtyřiadvacetihodinovka. Zvládnem to? U oběda venku prší a prší i celou cestu na Vysočinu. Na Blatinách se tentokrát sešla velmi podivná společnost. Místo obvyklého odchodu směrem ke Koskům do hospody se balí baťohy a taktizuje nad mapou. V devět mizí deset skupinek ve tmě. Před sebou deset lezeckých cest v deseti Vysočinských skalních oblastech a bezmála padesát kiláků cestou necestou.

Jankův Diogén opět vzlétl. Tentokrát se přistávalo na Vysočině pod Čtyřma palicema na Vysočině. Dál jsme museli pěšky. A pak už bylo jen modré nebe, sluníčko, kamoši a cesta za cestou - Rakteta, Stratosféra, všechny Korsické cesty, Kejrum, Zajoch a další a další. Palice tentokrát patřily jenom nám. Arny, Frantis, Janek s Kámou, Deni, Zdenka s Márou a Aidou, Špek s Ivou, Tomík a Jitka s malým Špekounkem.

Po nekonečném domlouvání akce “Víkendová Vysočina” vyrážíme s Arnym jen ve dvou směr Drátník. Vzduch i skála byly promrzlé, ale zato foukal silný vítr a tak se nám lezlo dobře. Přelezli jsme všechny klasiky a já se jako obvykle zamotal v Sokolí spáře.