Po pár letech marodění jsem se konečně zase jednou dostal na Tomovu jesenickou akci. Tento rok byla zamluvená Vilibaldka. Do poslední chvíle jsme nevěděli jestli bude sníh. Vypadalo to, že půjdeme v pohorkách nebo rovnou vyjedeme až k chatě autem. Během pár dní ale napadlo téměř půl metru sněhu a tak se šlo na lyžích. Tak to má být. Když člověk přežije výstup na chatu, nic už ho nemůže zlomit. Tento rok to opět bylo utrpení, tak jako vždycky. Kromě spaní a jídla jsem tahal na zádech dva hudební nástroje a rozhodně jsem si to neužíval. Pak už to bylo krásné. Vařily se dobroty, hrálo se až do rána, brněnská horolezecko-skialpová komunita pořád žije. Je to příjemné potkat se takhle jednou za rok se všema kámošema. Navíc na takhle unikátním místě.
Číst dál ...
Málokdo tomu ještě věřil, ale zázrak se stal. Podařilo se zrealizovat další ročník tradiční akce, kterou zvu Tomovy Jeseníky. Na poslední chvíli se po dlouhých průtazích podařilo domluvit chatu. Navíc takovou, na jaké jsme zatím nikdy nebyli.
Několik z nás vyrazilo už ve čtvrtek odpoledne. Já jsem nakonec z Brna vyrazil sám, musel jsem zůstat déle v práci, a sám jsem si odťapkal celý noční výstup až na chatu. Pěkně mrzlo, chumelilo a užíval jsem si tu chvilku samoty. Ten pocit, když člověk po dvou hodinách nekonečného stoupání zahlídne světýlko z okna chaty, ten se nedá popsat. Zvlášť, když už je uvnitř zatopeno a na stole je plno dobrot. Je fajn potkat se takhle zase po roce. Povídalo se, hrálo se, popíjelo se, spát se šlo až k ránu. V pátek jsem se trošku projeli na lyžích. U chaty už nás čekal Ládin. Odpolední siesta (všichni jsme usnuli na dvě hodiny) byla krásná. Večer došel zbytek výpravy. Jen škoda, že mi z pátku na sobotu bylo špatně, asi z nějakého jídla. Běhání na kadibudku v tom hrozném mrazu (mínus patnáct nebo míň) bylo strašné. Naštěstí to do rána přešlo. V sobotu jsem se vracel domů, někdo odjížděl taky, ale později, někdo zůstával do neděle, někdo měl ještě dojít. Každopádně díky moc Tome. A doufám, že za rok zase.
Číst dál ...
