Modrý Pavouček

Další (druhá) lyžovačka v Jeseníkch. Původně jsme jeli jen s Ládinem, ale v Karlově se zázračně zjevil Honza z Lokálky, tak jsme šli ve třech. Sněhu moc nebylo, s lyžema na zádech jsme museli šlapat celkem vysoko. Hlavní hřeben byl v mlze a na opačné straně hřebene bylo zataženo. Ale lyžování z Máje bylo krásné - deset centimetrů prašanu na tvrdém podkladu. Sjezd do Kotle taky fajn (žádní ochranáři). Sněhu bylo hodně málo, dojeli jsme až do Karlova, ale pro naše lyže nic moc. Pak přes Skřítek “ke Trámkům” na večeři a domů.

Nutně jsem před jarními Tatrami potřeboval vyzkoušet nové boty na lyže. Využil jsem toho, že jsou obě děti nemocné a vydal se sám do Jeseníků. Předpověď na víkend nebyla nic moc, ale když se předem smířím s tím, že zmoknu, snáším to celkem dobře. V pátek večer jsem si našel pěkné místo úplně na konci Karlova. Ráno jsem vyrazil s lyžemi na zádech nahoru. Šel jsem neznámým údolím podél potoka Volárka. Výstup vodopádům volným terénem jsem zvládl s vypětím všech psychických sil. Prodírat se hustým podrostem s lyžemi, které se zachytávají za každou větvičku, to člověka “prověří”. Po sněhu už to bylo v pohodě. Na Ovčárně jsem si zaplatil dvě hodiny ježdění. Nádhera, chvílemi jsem byl na vleku úplně sám. Po poledni ale dorazila bouře. Než jsem se dostal dolů do chaty, byl jsem durch mokrý. Ale s tím jsem počítal. Odpoledne jsem si dal krásný sjezd Velkým kotlem

Krátká, ale pečlivě naplánovaná výprava za východem slunce na Vysokou holi. V Brně už se sluníčko neukázalo aspoň dva týdny a obrázky z webových kamer na Pradědu mi pořád vrtaly v hlavě. Vstal jsem před čtvrtou, pěkně potichoučku, abych neprobudil Markét (stejně se vzbudila) a děti. Autem vyrážím na sever. V šest hodin, přesně podle plánu, jsem zaparkoval v Karlově. Cestou mě trošku potrápila spojka mezi Rýmařovem a Moravicemi, která byla zmrzlá jak kluziště. Na led navíc popadalo plno velkých větví, takže asi tři kilometry pěkně pomalinku, na jedničku a dvojku, kličkovat mezi překážkami, auto vůbec nebrzdilo. Z Karlova jsem se vydal rychlým krokem nahoru Velkou Kotlinou. Nebe bylo jasné, šel jsem bez čelovky a sem tam koukal na hvězdy. Pro čistý východ slunce dobré znamení. Po sedmé jsem byl ve Velkém kotli a na úbočí Vysoké hole jsem začal fotit. Po chvilce se slunce vynořilo zpoza Beskyd a bylo to nádherné. Magický okamžik. Po hřebeni jsem došel na Jelení studánku a začal sestupovat dolů. Přes Alfrédku jsem doklouzal zpátky do Vrbna a domů do Brna jsem dorazil akorát na oběd.

Jsem rád, že jsme se nakonec dohodli na poslední lyžování na zbytcích sněhu v Jeseníkách. Počkali jsme si na pěkné počasí a vyrazili na dvoudenní výpravu. Dali jsme si limit 400 korun za výjezd na Ovčárnu, což bylo málo. Chtějí pět set. A tak podruhé tento rok parkujeme na Hvězdě, balíme boty do batohu, lyže taky na batoh a tradá v teniskách směr Velký kotel. Tentokrát jsme zkusili Kapitánskou cestu. Kolem Eustachovy chaty jsme vylezli na hřeben a hned první sjezd jsme dali středem Velkého kotle skoro až dolů. Je to krása. Ještě jeden sjezd jsme dali do Kotle a vydali se přes hřeben nakouknout do Sviního dolu. U boudy na Vysoké holi seděl turista a když jsme se vedle něj zjevili v přeskáčích s lyžemi na batozích, nechápal co se děje. Měl nás jistě za blázny. Cesta do Sviního dolu byla krušná. Musel jsem Laďu pořád přesvědčovat, že to bude dobré. Ke konci už jsem byl taky na vážkách, ale najednou se objevil sníh a následoval krásný sjezd skoro až dolů k potoku. Taky nádhera veliká, nejlepší firn jaký si dovedu představit. A pak zpátky nahoru, přes hřeben k Eustachově chatě a stejnou cestou na Hvězdu. Tam nám z okénka prodali pivo a polévku, krásná to tečka.

Hlásili krásné počasí, zimu a mráz. Podle fotek od ostatním vidím, že sníh v Jeseníkách pořád je. Jarní firny považuji za nejhezčí lyžování a tak stačilo málo a výprava s přespáním byla během pěti minut naplánována. Nalákal jsem věrného druha Ládina a mohlo se jet. V úterý večer provádíme rychlý přesun na rozcestí Hvězda nad Karlovou studánkou. Chvíli řešíme parkování, parkoviště je zavřené závorou. Nakonec přejíždíme travnatý ostrůvek a jako jediné auto parkujeme na obrovském parkovišti. Rychle balíme a vyrážíme v teniskách, sněhu zatím moc není. Je úplné jasno, svítí hvězdy a měsíc, nááádhera. Je zima, a pořádná. Původní plán byl dojít na Eustachovu chatu, udělat si tam oheň, zahřát se a přespat na verandě. Oheň nám nevyšel, ohniště i všechno dřevo v okolí bylo pod půl metrem tvrdého firnu. Noc byla studená, velice studená, brrr (zpětně jsem dohledal, že bylo kolem -13 stupňů). Ráno zkouším zapálit lihový vařič a nic, líh nehořel. Ještě, že Láďu napadlo naházet do lihu dřívka a papír a vařič oživil. Pak už jsme lyžovali, užívali si sluníčka, odpočívali na pěkných místech a byl to super den. Dík Ládine.

Potřeboval jsem na skialpy, ale nikoho se mi nepodařilo přemluvit. Jako už je tady a v Jeseníkách už by na tvrdé firny mohlo být za chvíli pozdě. A tak jsem jel sám. Ve čtvrtek, pěkně z rána, abych stihl v Karlově autobus na Ovčárnu. Z Ovčárny jsem se dostal rychle na Praděd a sjel dolů do údolí Sokolího potoka. Lyžování nic moc, na tvrdém podkladu bylo místy dost mokrého sněhu. Neměl jsem navoskované lyže (ano, vím, jsem lajdák a o lyže se vůbec nestarám), místy jsem měl co dělat, abych nepřepadl přes špičky. Výstup zpět na Praděd mě úplně dorazil. Až později mi došlo, že je hodně vedro a ideál je krátký rukáv. Na Pradědu polévka a valím dál - sjezd dolů k Barborce, nalepit pásy a kolem Petráků na Vysokou holi. U boudy vidím zapíchnutou lavinovou sondu. Říkám si hurá, kolegové, poprosím o vosk. Kolegové to ale nebyli. Když jsem slepil pásy a vydal se ke Svinímu dolu, zavolali mě zpátky a vypadalo to na pokutu. Ochranáři. Ale byli slušní a asi hodinu jsme si celkem v klidu povídali. Vypadalo to, že to v práci taky nemají úplně jednoduché. Co jsem se dozvěděl? Chatičku nad Medvědím dolem zbourali oni (ochranáři z Jeseníku), protože byla v poslední době hodně vidět - konkrétně na facebooku, youtube a rajčeti. Lidé (i z horské služby) si tam prý chodili dělat párty a vše pak publikovali, čímž lákali další a další zájemce. Původně prý sloužila k pozorování ptáků a dokud se o ní moc nevědělo, tak ji tolerovali. Pokutu jsem nedostal, ale do Sviňáku jsem jet nemohl, tož jsem to “nějak” pořešil (viz. mapa) a s černým svědomím jsem si ten Sviňák stejně sjel. Nejlepší sjezd byl do Medvědího dolu, tuhle linii jsem jel poprvé a musím si ji zapamatovat. Pak jsem vylezl na Saša peek, z něj na Máj a dal si pěkněj sjezd dolů na cestu pod Františkovu myslivnu. Chtěl jsem zůstat na hřebeni až do západu slunce a tak jsem si procházku prodloužil zelenou značkou nad Malý kotel a po hřebeni se pomalu vracel k Vysoké holi. Sjezd kotlem je vždy velkolepý, po dlouhých letech jsem ho jel bez čelovky. Do Karlova jsem dorazil potmě, kde poslední kilometr a půl jsem nesl lyže na báglu. Vyšel měsíc a tak jsem cestou zpátky projel ještě Konicko se zastávkou u Vojtků v Ospělově. Dobrá akce, juchu.

Úkol zněl jasně - ulyžovat se k smrti. Z Brna jsme s Davidem vyrazili v šest ráno. Když jsme po sedmé večer zaparkovali lyže u auta, měli jsme za sebou dvakrát Sviní důl, Velký kotel a asi šestnáctkrát tu dlouhou sjezdovku od Petráků pod Ovčárnu. Vyspat jsme se zajeli pod Kraličák. Druhý den nám trošku došel dech i pěkné počasí, ale i tak jsme objevili krásný dlouhý prudký sjezd do Medvědího dolu. Na viděnou na sněhu (ještě teď na jaře).

Ve čtvrtek jsem šel tradičně Pod věž na pivo a domluvit se na víkend. Došel ale akorát můj kámoš Nobody. Vymysleli jsme plán a šli domů. V pátek v noci sedíme v autě u přehrady v Jeseníkách a diskutujeme. Jít, nejít, přespat v autě, jet zpátky domů, není to celé nesmysl? Oba jsme navíc zapoměli čelovky - když už noční výprava, tak bez světla. Vyrážíme za tmy proti silnému větru po ledové silnici směr hlavní hřeben. Kolem půlnoci míjíme strašidelný hrad Zámčisko a začínáme stoupat hřebenem mezi Sviním a Medvědím dolem. Pěkná dřina tahat věci na spaní. S narůstající výškou sílí vítr a začíná pršet. V hustém smrkovém lese už fakt není vidět. Nobody chce jít zpátky. Stojíme, hádáme se. Jdeme napůl poslepu dál a pomalu nabíráme výšku. Už poznávám skalky, od kterých jezdíme dolů do Sviního dolu. Z větru se udělala vichřice a přišla černá mlha. Znova se hádáme, jestli to celé není blbost. Teď už to chcu otočit i já. Co když náš cíl, chatku důkladně schovanou ve vrcholových pláních pod Vysokou Holí, vůbec nenajdeme? Vynořuje se vzpomínka na to jak jsme minulou zimu v pláních na hřebeni kroužili dokola v domění, že jdeme rovně a došlo nám to až při třetím kole. A to bylo ve dne. Co krok to myšlenka na návrat. Další půl hodiny v tom nečase a přicházíme přímo k chatce. Uff. Za další půl hoďky je odkopaný vchod a sypeme se dovnitř. A našla se i svíčka a zápalky. Světlo. Pohoda. Vichřice řádí. Jen čekáme, kdy s celou chatkou poletíme dolů do Medvědího dolu. Před usnutím ještě pročítám úvodní kapitoly z Nového zákona, jediné knize z místní knihovny a tiše děkuji někomu, kdo dohlíží na všechny ty zbloudilé duše, které se po nocích toulají na lyžích temnými lesy Jesenickými.

Po několika letech jsem se podíval do Velkého kotle. Nedávno tady zahučeli tři hošani s lavnikou - nevím co je na tom pravdy, ale když prý uviděli nad sebou odtrh, tak po tom skákali, až to s nimi ruplo. Každopádně lyžování na mých lyžích za moc nestálo a lidí tam bylo taky víc než dost.

Všichni už se těšili na skialpy a tak jsme vyrazili počasí nepočasí, sníh nesníh, na Stráně. Auty jsme dojeli až na Zámčisko k mostu, to jsem ještě nezažil. Vyběhli jsme na Vysokou Holi a lyžovali jsme v kotli. Se Zobčou jsem sjel centrální část, do které jsem vjel po ujištění, že nic nemůže spadnout (pípáky jsme pro jistotu schovali do báglu). Po příhodě z Mravenečníku se bojím jak čert. No … a stejně jsme pak jeli polovinu svahu po laviništi. No co už, když nic nepadá, tak nic nepadá. Lyžování parádní, jen škoda sněhu bez podkladu. Na viděnou na kopečkách Tome, Vidláci, Zobčo, Zbyňo, Julie, Franto a závoďáku z Losin.