Modrý Pavouček

Už je mi zase líp a tak jsem se v sobotu dopoledne poflakoval po naší čtvrti pojmenované San Mateo. Do centra San Francisca je to asi 20 kiláků a díky neexistující síti veřejné dopravy je tady člověk bez auta tak trošku jako ve vězení. Všude je plno krásných moderních budov a nepočítaně rodinných domků podobných si jako vejce vejci. Musím přiznat, že tady mám i po třech týdnech velké problémy s orientací - vše tady totiž vypadá stejně a snahu rozeznat od sebe jednotlivé křižovatky při jízdě autem jsem už dávno vzdal.

Dnes, v neděli, jsem se rozhodl pro poslední denní výpravu do města. Naplánoval jsem si trasu po západním pobřeží. Zbytek naší Evropské posádky měl v plánu ochutnávky vín někde v údolích na severu nad městem. Část cesty jsme měli společnou a tak jsem se odvezl autem ke Golden Gate parku, tam jsem se vysadil a předal řízení panu Hugovi a jeho společníkům :-). Cesta k parku se díky navigátorovi Hugovi malinko protáhla a musel jsem si vyslechnout nesmyslné a stresující varování o problematickém vstupu do parku. Oddechl jsem si, když jsem zůstal stát na chodníku úplně sám a viděl vzdalující se kufr našeho auta. Skoro třicet nad nulou, modré nebe, vůně oceánu a volnost, paráda.

Všechny velké plány - Josáče, města duchů, prérie, údolí smrti a další, se odkládají na neurčito. Důvodů je hned několik: sníh v Sierra Nevadě, velké vzdálenosti autem těžko zvládnutelné za víkend, ale hlavně banda bacilů co ve mně řádí. Většinu času trávím v posteli nebo u počítače a ven si moc netroufám. Krátce přestavím pár svých věrných papírových společníků. Je zvláštní, že ke knihám, které pro mě hodně znamenají se často dostávám úplně nelogickýma a náhodnýma cestama. Martínka, spolubydlícího z privátu, jsem často vídával začteného do nějaké staré červené knihy. Půjčil jsem si ji jen ze zvědavosti. Dlouho mi pak ležela u postele aniž jsem tušil jaký poklad se mi to tam v prachu povaluje - T.G.Masaryk, Světová revoulce.

Z Ďábelské hory jsem si musel přinést nějakého pekelného bacila. Je pravda, že to spíš bude nedoléčené nachlazení přivezené Čech, ale zní to pěkně. Většinu času teď trávím v posteli s Revolucí (knihou) od T. G. Masaryka, daleko od “kejbl kárů” taženejch lanama, kopcovatejch uliček a šumění moře. Před náma je poslední víkend, na který jsme chystali road trip - to u nás nemáme - sednout do auta a celý víkend projezdit autem po, slovy Philla, very big big country.

Dnes jsme se vypravili na Mt. Diablo, což je hora asi hodinu cesty směrem do vnitrozemí. Chtěl jsem přežít a tak jsem se hned po snídani tlačil za volant. Neznám věru větší ohrožení své existence než Huga za volantem. Nastartoval jsem a už je tady první hláška - máme málo paliva, musíme na benzinku. Koukám na budík. Máme něco přes půl nádrže. Kladu odpor. Marně. Mám se hádat? Počítám do deseti. Dobře. Vydáváme se opačným směrem než je Mt. Diablo. Hned na první křižovatce mě Hugo nutí udělat U-turn - tak se tady říká otočení se na křižovatce do protisměru. Nesmí to být ovšem zakázané - jsou na to zvláštní značky, které u nás nemáme. Samozřejmě, že na té křižovatce zákaz je. Říkám, že tu to nejde. Ale jo. prej jde. Ukazuju na značku. Já se tady vždy otácím, říká Hugo. Já pojedu o jednu křižovatku dál, říkám já. Ne, otoč se tady. Ne, jedu dál říkám já, chcu jezdit podle předpisů. Hugo na to: já se tady vždycky otáčím a nikdy se nic nestalo. Ufff, začínám počítat do deseti abych ho nezabil. Otoč to, otoč to na moji zodpovědnost, hustí do mě Hugo. Ufff, tak to už je fakt moc, počítám do dvadceti. Na další křižovatce už se U-turn může udělat a tak se tam otáčím. Ztráta času oproti Hugově variantě asi deset sekund. Vůbec už mě pak nemůže rozhodit to, že mi Hugo na dálnici co pár minut říká, ve kterém pruhu bych měl jet, byť pro to nemá žádné logické vysvětlení. Jen letem vnímám Hugovo přiznání k pokutě, kterou platil ve Vídni těsně před odletem. Prohlídl jsem i fintu, kdy Hugo tvrdil, že tachometr v autě není dobře zkalibrovaný a že můžu jet klidně rychleji. Když jsem se ho zeptal, jak by tohle vysvětloval americkému policajtovi, tak se jen potutelně usmíval. Je to nebezpečný člověk - neumí řídit a ignoruje předpisy. Vlastně se divím, že ještě žije - přičítám to ohleduplnosti místních řidičů. A tak celý den počítám a počítám a zkouším všechny možné postupy na to, jak se udržovat klidný, abych světu neulehčil od toho našeho podivínského Vídeňáka. Dal jsem si závazek - nikdy víc s Hugem v autě.

Je pátek a venku je krásně. Obědváme venku u vodotrysků pod modrým nebem. Sluníčko do nás pere jak v nejparnějším létě. Navrhuju výpravu k oceánu. Hugo se trošku cuká a asi by raději až do noci něco kutil v práci. Ale jsme ve většině a kolem páté už se brouzdáme po břehu Tichého oceánu. Hned při prvním pohledu se mi v podvědomí spustila smyčka s refrénem Kameloťácké písníčky … Jak velká voda, přišla i chvíle loučení, kdo z nás by to věděl, že se v moře promění…. Stojím a koukám na tu velkolepou podívanou. Nejbližší země přede mnou je Hawaii - 4000 km mírně vlevo a kdybych plaval úplně přímo, tak po 9000 km vylezu na pláži v Japonsku.

Celou sobotu jsem proležel v posteli. Pršelo od rána až do večera a ještě i celou noc. Ráno jsme vyrazili do města a abych dohnal proflákanou sobotu, naplánoval jsem si velký okružní trek. Prošel jsem si znovu Castro district a po Market street jsem se dostal mezi obrovské mrakodrapy. Vždy jsem chtěl vědět co je mezi nimi, jak to vypadá na zemi. Nic moc. Všude plno bezdomovců, lidí málo. Jeden amík mě zastavil a hustil do mě co všechno musím vidět a vůbec nedbal na to, že se na něco ptám. To se mi tady stalo víckrát, jako by tady někteří lidi měli potřebu sdělit co si myslí a vůbec je nezajímal názor druhé strany. No a na rozloučenou mi ten milý pán řekl, že situace v USA teď díky krizi není dobrá a že mi někdo ukradne foťák. Ale přeháááníííte, řekl jsem si. U moře jsem chvilku koukal na lodě a pak jsem vyběhl na Telegraph hill, z něj dolů do Čínského města a pak zase nahoru do Japonského města, je zajímavé, jak se architektura liší podle původu obyvatel dané čtvrti. Večer jsme pak společně zamířili do hospůdky na Columbus street. Viděl jsme policii v akci. V jedné boční uličce lapli nějakého černocha a řvali na něj a on se asi moc neměl k tomu co po něm chtěli, najednou ho ve velké přesile začali mlátit a kopat do něj, na zemi ho spoutali a nechali ležet obličejovou stranou přímo na asfaltu, pak jsme se raději zdejchli.

V pátek byl Halloween, předvečer dne všech svatých. Radili jsme se v práci s místňákama kam jít a všichni se jednohlasně shodli na Castro district - čtvrti zasvěcené gayům. Několikrát nám bylo řečeno “Your eyes will be really wide open”, aniž by bylo upřesněno co nás čeká. Každopádně, pro projekt jsme potřeba, takže nic až tak nebezpečného to zřejmě být nemělo. Oslavy byly šílené. Všude davy lidí v kostýmech, několikrát projela obrovská kolona cyklistů, taky v převlecích, nad ulicema stály ve vzduchu vrtulníky a všude byla spoustu rámusu, světel a policajtů (prej byl minulý rok někdo zabit). Jinak byl ve městě celkem klid. Svítící dýně na schodech přede dveřmi mají krásnou kouzelnou náladu. Tady je pár obrázků od Toma:

Fire walk with me Díky filmům Davida Lynche mi každý pohled na mapu Friska ihned sklouznul k tajemnému nápisu Twin Peaks. V pátek odpoledne jsem si udělal výlet a vyšlápl si cestou necestou (doslova) na tento dvojvrcholek tyčící se nad městem. Nahoře se se mnou dalo do řeči pár míšenců, vůbec nechtěli věřit a chápat, že jsem se tam dostal pěšky. V tomhle jsou amící strašní - bez aut by asi vymřeli. Vrcholky jsou kromě výhlídky a vysílače úplně opuštěné a je tam i malá rezervace kde se údajně daří nějakým vzácným motýlům. Výhled je úžasný. Na tři strany oceán a moře, je vidět Golden Gate i pevnost Alcatraz, podle mapy se dají lehce najít všechny čtvrti a kopečky. Těším se, že sem zajedeme autem v noci, to bude teprv podívaná, milióny světel rozseté několik kilometrů na každou stranu.

Hned po práci jsme osedlali našeho černého Pontiaca a tradáá do města. Golden gate jsme stihli akorát se západem slunce. Je to zvláštní pocit vidět tak slavnou stavbu naživo. Mlhy z oceánu se převalovaly přes most, přes okolní kopce i přes nás. Někde hluboko dole pod mostem, v bílé tmě, houkaly bloudící lodě. Z mostu jsme sjeli přímo do středu města. Auto jsme zaparkovali na nejvyšším a nejprudším kopci, kterých je tady nepočítaně. Kousek, od auta jsem viděli takovou tu klasickou serpentinovitou silnici, která bývá často na fotkách. Město je nádherné, nic takového jsem ještě neviděl. Tramvajky tažené lany do neuvěřitelně prudkých kopců, krásné domy, moře, živá hudba v hospodách … Zakotvili jsme ve staré hospůdce a bylo dobře.