Modrý Pavouček

Je to k nevíře, ale opravdu jsme vyrazili komplet celá rodina. Nemoci jsou zažehnány a můžeme zase jezdit na výlety. Přidala se Káma s dětma a byla z toho dobrá výrava. Šli jsme údolím Bobrůvky, přes skály, popadané stromy i naši slavnou Trenckovu rokli (noční covidová hra na přežití je pořád předhazována jako odstrašující příklad). Došli jsme na Mitrov, kde jsme si opekli všechno jídlo co nám zbylo. Byla to docela náhoda, protože Matýsek poznal, že pod Mitrovem byl na škole v přírodě.

Původním záměrem této výpravy bylo zkoušení hamaky v Trenckově rokli na Tišnovsku. Nakonec nedošlo ani na hamaku, ani na rokli. Vyrazil jsem potmě z Dolních Louček. Nebe bylo úplně jasné a svítil měsíc. Dalo se jít bez čelovky a bylo to přesně tak jak to mám rád - nikde nikdo, ticho, světýlka v oknech chalup, zima. Když jsem minul Skryje, začalo mi být špatně od žaludku a začal mě bolet kotník. Navíc se výrazně ochladilo a začala mi být zima. Oblečení jsem si moc nevzal, celý den bylo krásně teplo. Plány jsem rychle změnil a koukal jsem najít co nejrychleji plácek na spaní. Naštěstí jsem věděl o jedné úžasné verandě chaty. Noc byla hrozná. Byla mi zima, nebylo mi dobře a do toho kolem pořád courala nějaká zvířata a lezla do vody. Vždy bylo slyšet hlasité praskání v lese a pak hlasité šplouchnutí. Kdyby nebylo auto tak daleko, tak bych možná ještě v noci šel zpátky, ale teď jsem rád, že jsem nevyměkl.

Podařilo se nám děti přesvědčit k nápravné výpravě do Trenckovy rokle. Přibližně před rokem jsme tam zatměli a cestou zpátky k autu jsme se zamotali do hustého podrostu plného ostružin. Matýsek s Adélkou byli tehdy přesvědčeni, že jsme jen o vlásek unikli smrti a celý rok nechtěli o Trenckově rokli ani slyšet. Tentokrát jsme vyrazili dopoledne a vše proběhlo bez jakýchkoliv strachů. Dokonce byla Trenckova rokle o pár stovek metrů v okrese Brno-venkov, takže jsme ani neporušili ten vládní nesmysl. Cestou z rokle jsme objevili chatu na krásném místě - postavili ji na skalním hřebeni, všude kolem jsou skály. Hned bych ji bral.

Coronavirus řádí a sedět celý den doma s dětma je k nevydržení. Zvlášť když venku svítí sluníčko a je skoro dvacet nad nulou. Jedinou volbou jsou opuštěná místa, kde nikoho nepotkáme. Dnes jsme zkusili Trenckovu rokli. Vyrazili jsme pozdě a bylo jasné, že zatmíme, ale co už, všechno zvládnem (říkal jsem si). Po červené kolem Šafránkova mlýna, přes skalky a kořeny, jsme před setměním dorazili na tábořiště na dně Trenckovy rokle. Za chvilku hořel oheň, opíkali jsme párky a bylo nám fajn. Cesta zpátky za svitu čelovek se malinko protáhla. K autu jsme chtěli nejkratší cestou, což bylo mimo značky a cesty, ale že se zasekáme do hustého podrostu a louky plné ostružiní, to jsme nečekali. Děti brečely, volaly vrtulník, bály se tmy, bloudění, umírání a strašidel … no, zvládli jsme to. A kupodivu, v autě dostal Matýsek i Adélka neskutečně dobrou náladu, to se u nich jen tak nevidí. Asi byli rádi, že jsme vše přežili.

Motivací pro nedělní výlet bylo několik. Chtěl jsem po dlouhých letech zkusit ujet více než sto kiláků. Chtěl jsem vyzkoušet část bikepackingového výbavení, abych věděl co mě čeká na výpravách se spaním. Chtěl jsem pořádně zatížit bolavý kotník, abych věděl, že se s ním dá počítat na delší cykovýlety (abych si nedělal plané naděje). No a samozřejmě jsem si chtěl užít trošku divoké krajiny, ticha, klidu a hvízdání větru v uších.

Výprava do Trenckovy rokle - místa, kde se údajně před trestem Marie Terezie schovával baron František Trenck, velitel pandurů, lupič a vrah. Vodopády byly bohužel vyschlé, ale cesta údolím Bobrůvky i Trenckovou roklí stála za to. Některé úseky byly téměř lezecké. Kouzelné místo pár kilometrů od Brna.