Modrý Pavouček

První letošní vycházka na Tišnovsko. Z Ŕíkonína jsme vlakem přejeli do Níhova, sousední stanice, a šli pěšky zpátky klikatým údolím říčky Haldy. Průvodčí nás potěšil. Nechtěl po nás platit za lístky, že prý už stejně v Níhově jsme. Cestou jsme dělali plno zastávek. Jak se dětem ráno nechtělo, tak venku ožily a pořád něco kutily v lese. U zálesáckého srubu pod samotou Borky jsme si uvařili těstoviny s omáčkou. Počítali jsme s tím, že hlavní jídlo si dáme později U Bizona. Hospůdka byla ale zavřená, škoda. Místo jídla jsme se tak krčili pod stříškou chatky, protože nás chytla sněhová bouře. O pár minut později už ale svítilo a hřálo sluníčko. Další sněhová bouře přišla přesně ve chvíli, kdy jsme v Říkoníně nasedali do auta. Vyšlo nám to dokonale.

Původním záměrem této výpravy bylo zkoušení hamaky v Trenckově rokli na Tišnovsku. Nakonec nedošlo ani na hamaku, ani na rokli. Vyrazil jsem potmě z Dolních Louček. Nebe bylo úplně jasné a svítil měsíc. Dalo se jít bez čelovky a bylo to přesně tak jak to mám rád - nikde nikdo, ticho, světýlka v oknech chalup, zima. Když jsem minul Skryje, začalo mi být špatně od žaludku a začal mě bolet kotník. Navíc se výrazně ochladilo a začala mi být zima. Oblečení jsem si moc nevzal, celý den bylo krásně teplo. Plány jsem rychle změnil a koukal jsem najít co nejrychleji plácek na spaní. Naštěstí jsem věděl o jedné úžasné verandě chaty. Noc byla hrozná. Byla mi zima, nebylo mi dobře a do toho kolem pořád courala nějaká zvířata a lezla do vody. Vždy bylo slyšet hlasité praskání v lese a pak hlasité šplouchnutí. Kdyby nebylo auto tak daleko, tak bych možná ještě v noci šel zpátky, ale teď jsem rád, že jsem nevyměkl.

Jeden den volna a pěkné počasí. Po rychlé domluvě s kámošema z Komína jsme se vydali na oblíbené kolečko z Tišnova, přes Borač, Lomnici a Lomničku zpátky do Tišnova. Vše vyšlo krásně. Děti šlapaly, občerstvení v Prudké nezklamalo, bylo teplo, svítilo sluníčko … V Lomnici jsem si po dlouhých letech našel chvilku na pár fotek na starém židovském hřbitově. Taková místa na mě pořád silně působí a je to příjemné si tam na chvíli sednout a poslouchat.

Teploty nad třicet stupňů a přeplněná koupaliště. Tak jsme konečně vyrazili na brody v údolí Bílého potoka. Děti zpočátku na ježdění přes vodu koukaly nedůvěřivě, ale pak se jim to zalíbilo a vrhaly se do vody bez sebemenšího zaváhání. Celá trasa vedla mírně z kopce (až na jeden kopeček), takže žádná velká dřina. Celé údolí je navíc plné skal a divoké přírody, hodně se nám to líbilo. Na konci trasy nás čekal bazén na Hálově/Veverkově mlýně a domů jsme přijeli až kolem osmé večer.

Myslím, že dnešní výlet byl pro všechny jako za odměnu. Těch 26 kilometrů jsme jeli celý den. Bylo krásně teplo, nikam jsme nespěchali a dělali jsme dlouhé zastávky. Kopec z Prudké do Ochozu nás tentokrát vůbec netrápil, všichni ho vyšlapali bez jediné zastávky. Tady je vidět jak děti rostou. Mám v živé paměti jak jsem do tohoto kopce tlačil Matýska a nahoře jsem mlel z posledních sil. Lomnice je naprosto úžasné místo. Je to malé městečko zasazené mezi kopce, s židovskou čtvrtí a starým hřbitovem. Na náměstí jsme si dali zmrzku a vůbec se nám nechtělo dál, byť to bylo až k autu z kopce. Tohle je ideální trasa pro děti, to si dáme za čas znovu.

Podařilo se nám děti přesvědčit k nápravné výpravě do Trenckovy rokle. Přibližně před rokem jsme tam zatměli a cestou zpátky k autu jsme se zamotali do hustého podrostu plného ostružin. Matýsek s Adélkou byli tehdy přesvědčeni, že jsme jen o vlásek unikli smrti a celý rok nechtěli o Trenckově rokli ani slyšet. Tentokrát jsme vyrazili dopoledne a vše proběhlo bez jakýchkoliv strachů. Dokonce byla Trenckova rokle o pár stovek metrů v okrese Brno-venkov, takže jsme ani neporušili ten vládní nesmysl. Cestou z rokle jsme objevili chatu na krásném místě - postavili ji na skalním hřebeni, všude kolem jsou skály. Hned bych ji bral.

Ráno jsem přejel ze Staroměstska do Brna a hned jsme vyrazili na výpravu do neznámých končin. Z Nelepeče, kde jsme zaparkovali auto, jsme na kolech po náhorních planinách dojeli k rybníku U Myslivny. Svítilo sluníčko, bylo teplo a všude byly křížky. Pěkný kraj. Od rybníka začal pětihvězdičkový sjezd do Dolních Louček, který vede krásným, úplně opuštěným, sedm kilometrů dlouhým údolím říčky Blahoňůvky a Libochovky. V podzimních barvách to bylo za odměnu. Do Louček jsme dojeli promrzlí a děti se tvářily unaveně. Pro auto vyrazil sám a děti s Maky zůstali na nám dobře známém hřišti u hospody. Z Louček do Předklášteří to byla úplná pohoda, jel jsem rychle a všechny jsem předjížděl. Dobrá nálada mě ale přešla na žluté značce z Předklášteří nahoru k autu. Bylo to hodně prudké, takže jsem kolo tlačil. Do toho jsem klouzal v blátě a téměř před koncem přišly dva úseky zarostlé ostružiním a maliním. Nadával jsem pěkně. Ale výlet to byl dobrej, to zase jo.

Tentokrát jsme chtěli někam vysoko. Někam, kde nebude moc stromů, kde bude hřát sluníčko a kde uvidíme daleko do krajiny. A hlavně někam, kde stihneme dojít k autu za světla. Od Trenckovy rokle u nás panuje hrůza z toho, že někde zatmíme. Celkem rychle jsme se shodli na tradičním a oblíbeném kolečku - Kaly - Babylón - Zahrada - Kaly. Dříve stávala na vrcholu rozhledna, škoda, že ji zbourali. Ale i tak je to krásné místo s výhledem na Tišnovské kopce.

Dlouho jsem se chystal na první vícedenní výpravu na kole. Poslední rok jsem po kouscích sháněl a pořizoval výbavu, pročítal články, snažil se hledat svoji cestu. Hlásili pěkný teplý víkend a tak jsem konečně vyrazil na svoji první, zkušební, výpravu. Vyrazil jsem hned po práci, kolem páté z Brna směrem na sever. Plán nejasný, hlavně si to užít a vrátit se druhý den včas domů. Schválně jedu singletraily kolem přehrady a pak po červené z Bitýšky do Březiny. Chtěl jsem vědět jak se s věcmi jezdí v těžším terénu. Jde to pěkně, mám radost. Na krkolomných pěšinkách před Šárkou jsem hluboko dole pod sebou zaslechl hlasité zapraskání dřeva, pak šílený holčičí křik a pak žblunknutí. Říkal jsem si, jestli někdo nepotřebuje pomoc. Za chvíli jsem slyšel podivné hrabání, které se blížilo ke mně. Uviděl jsem černý pohybující se flek a najednou stál na cestičce, pár metrů přede mnou, divočák. Ještě že se vydal svahem nahoru, nevím kam bych tady utíkal. Pak už to šlo rychle - Tišnov, Předklášteří, Štěpánovice, Borač, místa, která známe z projížděk s dětmi. Začalo se stmívat, krajina se vylidnila a já jsem byl spokojený. Když se setmělo úplně a vjel jsem do neznámých míst, začalo orientační peklo. Snažil jsem se jet jen podle papírové mapy (trénink) a brzy jsme narazil - špatně jsem zvolil cestu z Osiky do Brumova a poté co se cesta ztratila, jsem pěkný kus přenášel kolo přes polomy a skalky. Návrat na nejbližší cestu pak probíhal stylem “kolmo dolů lesem”. Místo na spaní jsem zvolil v údolí nad Dlouhou Lhotou. Byl jsem už unavený z jízdy potmě a cesta byla tak rozbitá, že se vyplatilo potkat do rána. Večer mi bylo trošku zima, a to jsem měl zimní péřák. Teplo začalo být až když uschly všechny vlhké věci, pak začal spacák hřát jak kamínka.

Deštivý víkend nás neodradil od další výpravy na Tišnovsko. Tentokrát s námi šla Káma, Grétka a Prokop. Navázali jsme na naši předchozí trasu a vydali se údolím Libochovky z Řikonína do Dolních Louček. Logisticky jsme to udělali úplně stejně jako minule - auto jsme nechali na nádraží, popojeli jednu zastávku vlakem a zpět k autu došli pěšky. Kámě patří dík za parádní místo se srubem a ohništěm, kam nás cestou zavedla. Tam jsme strávili nejvíce času, opékali jsme vše co šlo - rohlík s máslem, chleba se salámem. Bylo to fajn a opět jsme s ohledem na prcky odhadli ideální vzdálenost. Cestou zpět jsme si dali večeří v Hradčanech, v hospůdce těsně pod cestou, můžeme jen doporučit. Pokračování příště.