Modrý Pavouček

Krásné počasí a všichni zdraví. To je kombinace, která nám v poslední době nevychází moc často. Narychlo jsme si našli kousek neprobádaného území nad Tišnovem a vyšlo to. Bylo tam krásně. Louky nad Jamným jsou úžasné. Šli jsme po naučné stezce “Po starých názvech Jamného”. Pohybovali jsme se jen podle mapy, značky na stromech nebyly. Našli jsme spoustu hub a večer byla houbovka. Taky jsme našli zvláštní obrovské bílé houby, které jsme neznali. Výpravu jsme zakončili v hostinci U Vlachů přímo v Jamném. Snad už budeme zdraví.

Malý report z naprosto výjimečné akce. U řeky Bobrůvky, nedaleko vesničky Habří, proběhla tajná vernisáž obrazů, které kreslila Andrea Buchtová. Místo bylo zvoleno dokonale. Mám slabost pro všechna ta údolí a řeky kolem Brna, ve kterých se psala historie trampingu. Tohle místo bylo navíc pár kroků od srubu, kde kdysi vznikli Trapeři. Moc rád jsem si po letech zahrál s Jančou, Loes a Honzou. Celé to bylo kouzelné. Velké poděkování posílám pořadatelkám a všem, kdo se tam (ne náhodou) vyskytli.

V sobotu ráno jsme zajeli pro Adélku s Markét do Svitavské nemocnice. Konečně se holky vrátily domů. Cestou ze Svitav mě napadlo projet se trošku na kole a zajet na noc do Svratky. Na chalupě byla Hanka s Františkem, ideální zázemí pro rychlou akci. Vyrazil jsem až kolem čtvrté odpoledne. Bylo smrtelné vedro, ale postupně se ochlazovalo a ke konci už byla zima. Na chalupě jsem byl kolem půl deváté - těsně před setměním. Druhý den jsem frčel zpátky. Vedro bylo větší a tak jsem plánovanou trasu trošku zjednodušil. I tak to bylo celkem 200 kilometrů v necelých 24 hodinách.

Je to k nevíře, ale opravdu jsme vyrazili komplet celá rodina. Nemoci jsou zažehnány a můžeme zase jezdit na výlety. Přidala se Káma s dětma a byla z toho dobrá výrava. Šli jsme údolím Bobrůvky, přes skály, popadané stromy i naši slavnou Trenckovu rokli (noční covidová hra na přežití je pořád předhazována jako odstrašující příklad). Došli jsme na Mitrov, kde jsme si opekli všechno jídlo co nám zbylo. Byla to docela náhoda, protože Matýsek poznal, že pod Mitrovem byl na škole v přírodě.

Děti nám rostou a sílí. Tohle byla asi první vyjížďka, kdy Matýsek jel jako dospělý. Místy mi ujížděl a závodili jsme. Zneklidňuje mě, že se blíží chvíle, kdy už ho nedoženu. Ale je to fajn, že mi roste parťák na kolo. Jeli jsme oblíbené kolečko z Tišnova přes Borač a Ochoz do Lomnice. Velkým zklamáním byla cukrárna v Lomnici u kostela, která už asi neexistuje. Těšili jsme se na zákusek. Chuťě jsme uspokojili až v Brně v naší oblíbené Lights Of India.

Letošní zima celkem přeje vyjížďkám na kole. Využil jsem jednoho teplého dne a projel si pěkných téměř sto kilometrů neznámou krajinou na sever od Tišnova. Cestou jsem navštívil bývalý koncentrační tábor Žalov, ve kterém za války trpěli romové. Po válce sloužil různým účelúm, mimo jiné i jako rekreační středisko nebo tábor pro děti. Dnes zde stojí památník. Na liduprázdném Svojanově jsem se otočil na cestu zpátky do Tišnova. Jemně jsem podcenil brzké stmívání a posledních dvacet kilometrů to byl boj s přicházející tmou (nevzal jsem si světla na kolo). Dost mě to zmohlo. Druhý den jsem spal až do dvanácti.

Po dlouhém Covidovém marodění bylo na čase něco podniknout. Na horách mělo sněžit, tak aspoň takhle na Tišnovsko. Objevil jsem pár nových míst, na kterých jsem ještě nikdy nebyl, nad Nelepečí je to moc pěkné. Potěšili mě dva stařící v autě, kteří u Falcovského mlýna zastavili a po dlouhém boji s okýnkem, které nemohli otevřít, mi nabídli svezení do Tišnova. V jedné roklince jsem si na ohní uvařil kafe a byl jsem spokojený.

Spojení dvou výprav. Sobotní byla deštivá. Mělo pršet celý den, ale nepršelo, tak jsem v podvečer narychlo vyrazil na Tišnovsko. Tušil jsem, že zmoknu, tak jsem si vzal sluchátka a audio knížku. Celou cestu jsem poslouchal “Svědectví z KLDR” od Niny Špitálníkové a bylo to magické. Šílené příběhy lidí, do toho tma, , mlha, déšť, bláto, promočený jsem byl už na začátku. A druhý den Třebíčsko s Markét a dětmi. Vyšlo sluníčko, bylo teplo, měli jsme čas na oheň i česání jablek. Letos nám to na kolo moc nevycházelo, tak to teď doháníme.

Rychlá a úderná akce na Tišnovsko. Bylo škaredě, ale to nám s Matýskem nevadilo. Jeli jsme zkoušet nově instalované topení v obytňáku. Vybral jsem opuštěné místo, na kterém jsem nidy nebyl - kostel sv. Stanislava s přilehlým hřbitůvkem, vše usazené v krajině, úplně bez lidí. Parkovali jsme kolem deváté a přivítal nás malý zajíc, který nám ukázal nejlepší flek. Topení fungovalo na jedničku, takže jsme spali krásně v teple. Venku bylo šest stupňů. Druhý den pršelo a tak jsme si dali jen krátkou ledovou procházku na Sýkoř. Tam jsem se chtěl už dlouho podívat.

První letošní vycházka na Tišnovsko. Z Ŕíkonína jsme vlakem přejeli do Níhova, sousední stanice, a šli pěšky zpátky klikatým údolím říčky Haldy. Průvodčí nás potěšil. Nechtěl po nás platit za lístky, že prý už stejně v Níhově jsme. Cestou jsme dělali plno zastávek. Jak se dětem ráno nechtělo, tak venku ožily a pořád něco kutily v lese. U zálesáckého srubu pod samotou Borky jsme si uvařili těstoviny s omáčkou. Počítali jsme s tím, že hlavní jídlo si dáme později U Bizona. Hospůdka byla ale zavřená, škoda. Místo jídla jsme se tak krčili pod stříškou chatky, protože nás chytla sněhová bouře. O pár minut později už ale svítilo a hřálo sluníčko. Další sněhová bouře přišla přesně ve chvíli, kdy jsme v Říkoníně nasedali do auta. Vyšlo nám to dokonale.