Modrý Pavouček

První letošní výprava do Svratky. Původně to vypadalo na deštivý a studený víkend, který prosedíme v teple chalupy s hlavou v knihách, ale vše bylo jinak. V sobotu dojela Káma, déšť nikde, vyšlo slunko a tak jsme se toulali po lesích a loukách Žďárských vrchů. Lezení jsme neměli, tak jsem udělal inspekční jízdu po všech skalkách na kole - trasu jsem nazval Vysočinské skalky. Palice i Drátník byly obsypány hordami chytrolínů z horoškol a tak jsem byl rád, že nemusím lézt a můžu na kole během chvilky zmizet v liduprázdných lesích.

Svoji dlouhou dovolenou jsem ukončil rodinným víkendem ve Svratce. Přijeli naši, Jana s Leškem, Eli a Pegy a bylo fajn. Jedlo se, pilo se, lezlo se, lítalo se, hrálo se, četlo se, houbařilo se a kolovalo se. Pro tento rok jsem docestoval. Nezbyl mi ani den dovolené, ale nelituju. Vracím se do práce s pocitem jako kdysi prvního září po dvouměsíčních prázdninách do školy. Doufám, že tam na mě ještě čekají.

Letos byla dovolená velice pestrá. Chtěli jsme objevit neznámá místa, projít co nejvíce památek, vykoupat se v moři, zalézt si na skalách, spát venku ve stanu, ale i ve městě, trošku si odpočinout, podívat se na místa, která známe jen z mapy a fotek, ale hlavně - zapomenout na chvíli na práci a starosti a dýchat chvilku vzduch svobody a tajemných dálek. Na to jsme měli tři týdny času, úplnou volnost a věrný koráb na čtyřech kolech.

Ještě nikdy jsem nejdel dva dny po sobě sto kiláků. Teď se mi to povedlo. V sobotu ráno, zrovna když ze Žabinským kostelem vykouklo slunce, jsem ledovým ránem vyrazil na dlouhou Vysočinskou výpravu. Celé dopoledne jsem kličkoval mezi kapkami deště, bojoval s větrem a nezastavil mě ani jedovatý dvoj-brod pod kostelíkem ve Skryjích. Krátce po poledni jsem dorazil na chalupu do Svratky. V neděli jsem jel zpátky. Trasa o něco delší, ale za to s větrem v zádech a úplně bez deště (a taky brodům jsem se tentokrát vyhnul). Odpoledne na Šmelcovně jsem v občerstvovací zahrádce spokojně vydechl.

Dříve bych řekl, že to byl naprosto proflákanej víkend. Dnes říkám, že si to polehávání v posteli s dobrou knížkou (teď jsou to Tři kamarádi od Remarqua) nebo vysedávání s dobrem užívám stejně jako dříve dobývání Tatranských štítů. Lenivím? Tělo leniví. Často neudrží krok s hlavou, která se ráda vydává do tajemných koutů nehmotného světa. Kostem a svalům pak nezbývá než sedět a čekat co z toho pro ně kápne. Hrozný pocit někdy. Zůstat zavřený v sobě, když je venku krásně a tělo by běželo.

Mé první vánoce v Brně. Poprvé jsem věšel ozdoby na stromek s Maky a poprvé jsem večeřel bez našich. Takové podivné myšlenky jsem měl když jsem před štědrovečerní vyrazil běhat a z Palačáku jsem koukal na zářící Brno. Do Třince jsme se vydali hned po štědrém dni. [caption id=“attachment_578” align=“aligncenter” width=“580”] Z Mexika[/caption] Když pak jedné noci napadlo hodně sněhu, vydal jsem se ráno místo na sjezdovku na Karvinsko. Chtěl jsem vidět hřbitov na Mexiku v bílém. Pár nových fotek je v karvinské galerii.

Pojťde a poleťte se sivým sokolem vysoko převysoko daleko od dýmu měst rostou prastaré stromy (Koločava, Ulrychovi) Česká Kanada Je sobota a prší. Nemá cenu spěchat do hor a tak místo na Vídeň míříme do kraje pod hradem Landštejn. Ve Slavonicích navštěvujeme dílnu a malou galerii sochaře Jiřího Netíka a procházíme celou jeho podzemní expozicí (včetně zatopených schodů). Ve Starém Městě pod Landštejnem konečně objevujeme penzión, kde nás nechají přečkat tu černou propršenou noc. Ráno se budím brzy. Využívám toho, že maky spí a utíkám za vesnici podívat se na místno židovský hřbitůvek. Pěknej a udržovanej. Na hradě Landštejn pak máváme naší republice a přes Novou Bystřici uháníme směr Alpy.

Několik měsíců trvala organizace a jeden víkend realizace. Setkání Brněnsko - Třinecké rodinky na chalupě ve Svratce se vydařilo. Počasí, i při té své nevypočitatelnosti v poslední době, nám dopřálo dostatek času na kola, lezení i grilování. Víkend jsme si s Maky protáhli až do pondělka. Večer před návratem do Brna jsme lezli na Drátníku - zima, mokro a vítr jak v Tatrách, ale zato nikde ani noha.

Čarodějnické svátky jsme strávili na chalupě ve Svratce - vesničce na Vysočině poblíž pramene stejnojmenné řeky. V pátek večer po setmění místní zapálili obrovskou hranici z větví a pařezů, kolem které řádili děti a čarodějnice. Do toho všeho ještě onňostroj a staré předválečné trampské písničky. Mělo pršet, ale nepršelo. Tak jsme na nic nečekali a hned ráno batoh s lezeckýma krámama na záda a hurá na kole směr Čtyři palice. Skála byla trošku mokrá a obtížnost cest tak mírně (příjemně) stoupla (Maky se to moc nelíbilo), ale lezení krásné - nikde v dohledu totiž nebyla ani noha, až později odpoledne došlo pár lidí.

Na víkend jsme naplánovali rodinnou akci do Vysočinské Svratky. Jezdilo se na kole, sbíraly se houby, bouldrovalo se na pískách v Toulcových Maštalích a lezlo se na Palicích (tam zas bylo lidí).