Modrý Pavouček

Odpočinkový den a průzkum nejsevernější části Šumavy. Nýrskou přehradou pohoří začíná. Jelo se mi dobře a sil jsem měl nečekaně dost, tak jsem si vyšlapal až na horu na Pancíř. Zrovna tam byl školní výlet a jeden klučina povídá “Pane, vy jste borec”. Tož bylo to dost do kopce, většina lidí se tam dostane lanovkou. Po návratu k autu jsem se vydal na sever - směr Krušné hory.

Bludičky se objevují v noci, především v močálech a bažinách, a svádějí pocestné ze správného směru. Ve středověké latině se nazývají ignis fatuus “neposedný oheň” Výprava jednoznačně motivovaná knihou “Ignis Fatuus”, kterou napsala Petra Klabouchová. Knihu jsem dočetl pár dní před příjezdem na Šumavu a do údolí Křemelné jsem se musel podívat za každou cenu. Zprvu mě mrzelo, že vstup na most pod bývalou obcí Stodůlky je zakázaný, ale podivná náhoda mi pomohla - ve Velkém boru jsem se zastavil u památníků německých vojáků. Byl tam pán ze správy parku a čistil z pomníku mech. Poradil mi, ať na most jedu, že přes něj jezdily tanky. Zákaz tam sice je, ale prý se moc nedodržuje - obec nemá peníze na údržbu, vyřešila to zákazem. Za mostem na kopci stály Stodůlky. Než je vojáci rozstříleli na prach. Přes Hartmanice jsem, s malou odbočkou, dorazil až na Mouřenec. Zvláštní místo. Tohle jsem se dočetl o malém hřbitůvku a kostnici:

Konečně dobré počasí pro výlet na kole. I tak jsem ale musel obléct dvoje kalhoty, dvě trička, bundu a čepici. Hodily by se i rukavice. První tři hodiny jsem se klepal zimou. Ani v červnu není radno Šumavu podceňovat. Projel jsem celou jižní část pohoří, celý Schwarzenberský kanál a podíval jsem se na místa, která znám z příběhů o králích Šumavy - např. bývalá vesnice Zvonková. Bývalé hraniční pásmo je opuštěné i dnes, někdy jsem nepotkal člověka ani po dvou hodinách jízdy. Večer jsem přejel do kempu Antýgl, který má tu pravou horskou atmosféru. Cesta vedla přes bývalý Františkov. Místo, kolem kterého se odehrává příběh knihy Petry Klabouchové (Prameny Vltavy). Zároveň je to místo, přes které vedla cesta králů Šumavy, Teplou Vltavu tady překračoval Franz Nowotny Kilián.

Probuzení do deštivého dne na svazích hory Blaník, nedaleko místa, kde jsme nedávno spali s Markét a dětmi. Těšil jsem se na kolo, ale kvůli počasí jsem změnil plány. Prošel jsem si Český Krumlov. Krásné městečko plné úzkých uliček, starých domů, obchůdků, mostů a bohužel i turistů. Měl jsem štěstí na úkryty před dešťovými přeháňkami. Déšť přišel vždy během pár sekund a byl tak intenzivní, že mokří byli i lidé s deštníky. V podvečer se počasí začalo lepšit. Vydal jsem se na vrchol Boubín po cestě pralesem. Od jezírka byly všechny cesty zakázané (kvůli padajícím stromům). Abych se nemusel vracet, vydal jsem se nahoru pralesem mimo značky (abych náhodou nepotkal nějakého ochranáře). Stoupal jsem přímo mezi těmi starými stromy, kvůli kterým tam vstup zakazují. Ale nefoukal vítr, tak jsem se moc nebál. Nahoře na Boubíně stojí vysoká rozhledna, ze které byl nádherný rozhled. Zvedl se silný vítr, až jsem na té dřevěné konstrukci lehce znervózněl. S větrem přišla zima a než jsem se dostal dolů k autu, byl jsem úplně promrzlý. V noci klesla teplota k nule. Ještě, že se dá v autě topit.

Omluvili jsme děti ze školy a na prodloužený víkend jsme vyjeli na Šumavu. Ubytovali jsme se v kempu Antýgl, v samém srdci Šumavy. Je to vysoko, kolem teče Vydra a Hamerský potok a má to tam správnou horskou náladu. Ještě před setměním jsme s Matýskem podél Hamerského potoka vyběhli na Horskou Kvildu. V pátek jsme jeli podél Vchynicko-tetovského kanálu na Modravu a podél Roklanského potoka nahoru na Poledník. Těšili jsme se na dobrý oběd a zrada, neměli už nic k jídlu, jen poslední dva balíčky chipsů. Napravili jsme to po návratu do kempu v místním stánku s rychlovkama. A jako zákusek jsem si opekli brambory v ohni, který jsme si udělali přímo u auta.

Na jarní prázdniny jsme byli pozváni na dalekou Šumavu. Na hory jsme ale nakonec odjeli jen ve dvou - já s Adélkou. Markét s Matýskem zůstali doma a bojovali s bacily. Na Šumavě bylo úžasně. Bydleli jsme v krásné chaloupce na samotě. Lyžovali jsme na nejvyšší Šumavské hoře - na Velkém Javoru. Áďa zvládla lyžovat, s přestávkou na oběd v hospůdce pod vrcholem, celý den až do zavíračky. Jsem na ni pyšný. Šli jsme na procházku kolem Onoho Světa a byl jsem naprosto spokojený, sudetský duch je zde přítomen úplně stejně jako na Jesenicku. Z Šumavy jsme bohužel museli odjet o něco dříve, protože jsem mířil na muzikantský večírek do Ospělova, který byl příjemnou tečkou za tímto vydařeným týdnem.

{{ figure"images/imag2025w.jpg" }} Ze Staré Hůrky V knize Emila Kintzla “Zmizelý kousek Šumavy"jsem objevil tento zvláštní a trošku hrůzostrašný příběh o osudu Staré Hůrky v poválečných letech: Členové obou sklářských rodin byli pochováni v rodinné hrobce za kostelem ve 23 skleněných rakvích - unikát. Jejich klid skončil v roce 1949. Způsobem, který neměl nikde na Šumavě obdoby. Přečtěte si, prosím, co o neuvěřitelném zvěrstvu (z vyprávění pamětníka) zapsala Jana Flašková: “Hrobka stála na vojenském prostoru a jediný, kdo k ní měl přístup, byli vojáci. Dostali příkaz zničit místo posledního odpočinku ’těch kapitalistů’. Velitel se šesticí podřízených a nemalou zásobou rumu dlouho neotálel. Nechal vynosit rakve ven a stejně jako jeho kumpáni strnul překvapením: na denním světle si i oni všimli krásně oblečených dam ozdobených perlovými náhrdelníky. Ženy v té době už dlouho neviděli. Teď je měli před sebou a že nejsou živé, to jim ani trochu nevadilo. Rozbili rakve, zakřepčili si s mrtvolami a okradli je o šperky. Jakmile si vojáci užili, postavili všech 23 rakví do řady a připravili jim ‘druhou smrt’ v podobě dávek ze samopalů. Rozstřílení umrlci zůstali roztroušeni po okolí. Vojíni vzali z rakví cín a odnesli ho do sběru. Dřevo spálili a na vše vzpomínali s pocitem dobře vykonané práce. O božích mlýnech meloucích pomalu ale jistě se jako první přesvědčil velitel oné všehoschopné bandy: zemřel ze několik měsíců nešťastnou náhodou při odpalování domu. Jeho podaření kumpáni nedopadli lépe. Jednoho z nich skolila podivná infekce. Obličej vojáka pokryla vyrážka, s jakou se doposud žádný z lékařů nesetkal, a muži se prý strašlivým způsobem znetvořila tvář. Na žádost pozůstalých bylo jeho tělo převezeno domů. Putovalo však ve speciální, zaletované rakvi, aby se rodiče nemohli na syna naposledy podívat. Tvář měl natolik znetvořenou, že by se nebozí příbuzní bezpochyby vyděsili. Stalo se tak půl roku poté, co tančili s mrtvými. Tou dobou už všichni jeho kolegové leželi v zemi. Údajně zemřeli v důsledku nákazy způsobené kontaktem s rozkládajícími se těly. Vojákům smutná minulost Hůrky nevadila, kapli používali jako rozhlednu při střelbách, hřbitovní náhrobky posloužily coby terče. A pozůstatky šumavských sklářů zůstaly rozházeny kdesi v okolí hrobky. Nikdo přesně netuší, kde mohou být. Lidé seznámení s historií místa proto našlapují velice opatrně. Pod hlubokým sněhem odpočívá kromě Abeleových i několik set obyvatel Staré Hůrky.”

Týden na Šumavě s Matýskem. Moc pěkné hory to jsou a jejich ponurá krása (jak píše Emil Kintzl ve své knize) je přesně to co mám rád. Snad knížka splnila svůj úkol a připomněla cosi, co by nemělo být zapomenuto, snad vzbudila zamyšlení. Místo velkých slov svůj užitečný podíl v ní měly zachovalé fotografie, které naštěstí nemohou, tak jako někdy slova, lhát. Ať vás, milí přátelé, Šumava stále jen hladí svou ponurou krásou. (Emil Kintzl)

Venku udělalo se jako tehdy, když se vrátil z Kvildy v průvodě Katině. Nebe jako by se bylo otevřelo: neskonalé proudy vod lily se k zemi, bez ustání se blýskalo, že pláň i les plály modravým, zažloutlým světlem — třeskot a rachot hromu, příval deště narážející o kameny náspu, hukot vichru — taková hrůza, že hajnému vyhasl oheň v dýmce, že plaše zalétalo oko jeho k svatým obrazům, před nimiž žena jeho, dcera i malé děti na modlitbách klečely. (Ze světa lesních samot - K. Klostermann)