Modrý Pavouček

Poslední zastávkou na naší dovolenkové pouťi byla chalupa v Orličkách, na kterou jsme byli pozvaní. Díky Peťo. Sešlo se tam plno fajn lidí a kopa dětí. Dokonce dvě malé Adélky. Po odpoledním koupání v Jablonném jsme se šli projít nahoru pod Suchý vrch. Krásná krajina. A pak se dlouho do noci hrálo, zpívalo, grilovalo a odpočívalo. V neděli jsme cestou domů odskočili ještě pod Kralický Sněžník zkontrolovat chatu Na Návrší. Dříve jsme tam jezdili na silvestry. Chata je pořád stejná, obsluha nic moc, škoda. Děti už byly unavené a o výstupu nahoru na Kraličák jsem si mohl nechat jen zdát. Ale i tak bylo pěkně. Staroměstsko mě jen tak neomrzí.

Tentokrát jsme se vydali na Staroměstsko za prací. Úkol zněl vyklidit z Boženky co nejvíce starých shnilých věcí a vyřešit spaní uvnitř, abychom už nemuseli stavět stany a přístřešky venku. Z Brna jsme na přívěsu přivezli staré skříně a desky překližek, na kterých se deset let zpátky lezlo jak o život (bývalá lezecká stěna). Začali jsme v pondělí odpoledne a kolem půlnoci byla velká část úkolu splněna. Vozík byl plný starých shnilých krámů a nahoře, po velkém úklidu a přerovnání dřeva, Ládin pěkně vyrovnal podlahu do velké rovné plochy na spaní. Téměř pořád pršelo a tak jsme byli rádi, že můžeme spát pod střechou. Celou noc to do plechové střechy krásně bubnovalo. A déšť přišel vhod i pro pálení všeho možného na ohništi za chatou. Druhý den jsme vše vyvezli do sběrného dvora ve Starém městě a oddechli jsme si, že už je všechen ten mokrý a shnilý humus pryč. Do večera jsme ještě stihli zlikvidovat hromadu starého dřeva co hnilo za chatou. Laďa to sice odhadl na “za hodinku to máme ve dvou hotové”, ale mělo to být “krát tři” a pěkně jsme se nadřeli. Místo klád nás čekalo kopání shnilého dřeva krumpáčem, nabírání lopatou a svážení na kolečkách do lesa. Domů jsme se vraceli pozdě a cestou do Starého města jsme viděli několik stád jelenů, opravdové safari (jak říká Jana z Ospělova). Jsem rád, že mám na Staroměstsko kam jezdit, kéž by to nějak dopadlo.

Jsem rád, že jsme se nakonec dohodli na poslední lyžování na zbytcích sněhu v Jeseníkách. Počkali jsme si na pěkné počasí a vyrazili na dvoudenní výpravu. Dali jsme si limit 400 korun za výjezd na Ovčárnu, což bylo málo. Chtějí pět set. A tak podruhé tento rok parkujeme na Hvězdě, balíme boty do batohu, lyže taky na batoh a tradá v teniskách směr Velký kotel. Tentokrát jsme zkusili Kapitánskou cestu. Kolem Eustachovy chaty jsme vylezli na hřeben a hned první sjezd jsme dali středem Velkého kotle skoro až dolů. Je to krása. Ještě jeden sjezd jsme dali do Kotle a vydali se přes hřeben nakouknout do Sviního dolu. U boudy na Vysoké holi seděl turista a když jsme se vedle něj zjevili v přeskáčích s lyžemi na batozích, nechápal co se děje. Měl nás jistě za blázny. Cesta do Sviního dolu byla krušná. Musel jsem Laďu pořád přesvědčovat, že to bude dobré. Ke konci už jsem byl taky na vážkách, ale najednou se objevil sníh a následoval krásný sjezd skoro až dolů k potoku. Taky nádhera veliká, nejlepší firn jaký si dovedu představit. A pak zpátky nahoru, přes hřeben k Eustachově chatě a stejnou cestou na Hvězdu. Tam nám z okénka prodali pivo a polévku, krásná to tečka.

Nová Seninka ožila na víkend zvuky bluegrassových nástrojů. Blanka a Boris Preisslerovi pořádali další ročník hudebního setkání Na konci světa. Osm kapel, penziónek plný muzikantů, večerní koncerty a jamování ve dne v noci. V sobotu se konal společný koncert v místním kostelíku - to byl zážitek, krásná akustika, vitráže, má slabost pro temná místa, no líbilo se mi to. A k tomu super počasí a běhání s Ladinem. Náročný víkend to byl.

V pátek u oběda jsme Laďou dohodli přechod Malé Fatry. Pak jsme se koukli na předpověď a bylo po přechodu. Aby nám nebylo smutno, tak jsme se večer sbalili a vyrazili na Kraličák. Malá večeře v Postřelmově a před půlnocí už si to šlapeme temným údolím Moravy k vrcholu. Šumění potoka, černé siluety stromů, jasné nebe a tisíce hvězd nad hlavou. Už mi to chybělo. Jak málo někomu stačí ke štěstí. U slona jsme postavili stan a spalo se krásně. Ráno přišla mlha a celou sobotu už jsme viděli jen na pár metrů kolem sebe. Přes Sušinu a Podbělku jsme seběhli do Horní Moravy a po poledni jsme byli zpátky v Brně. Parádní vejlet. Dík Laďo.

Na zapadlé horské chalupě pod Paprskem jsem se po deseti letech potkal s muzikantskou bandou z Karviné. Jsem rád, že se oprašují stará přátelství - a zrovna na mém oblíbeném Staroměstsku. Kromě hraní, popíjení a poflakování se kolem krbu jsem se pěkně projel na kole. V pátek, to jsem byl ještě na Vysočce, s Márou do Toulovcových maštalí, v sobotu ve stopách Aloise Nebela a v neděli po loukách nad Starým městem.

Konečně nám začala dovolená. Z různých důvodů jsme na poslední chvíli odložili zájezd do Francouzského středohoří a nahradili ho toulkama po vlastech Českých. Na prvních pár dnů jsme vyrazili do Jeseníků a na Staroměstsko. Poprvé jsem došel z Červenohorského sedla dál než na hranu Sněžné kotliny, na které v zimě začínají krásné sjezdy dolů do Filipovic. Svezli jsme se vláčkem z Ramzové do Jeseníku a všude jsem cítil tu krásně temnou a syrovou náladu filmu Alois Nebel, jehož děj se z velké části odehrává právě tady. Nádraží v Horní Lipové má nad oficiální cedulí stejně velkou černobílou - “Bílý potok”. Na Staroměstsko bych mohl jezdit každý druhý víkend. Tentokrát jsme se podívali na louky kolem Kronfelzova a projeli krásnou cestu po náhorních loukách ze Starého Města přes zapadlé vesničky Šléglov, Vikantice a Habartice do Hanušovic.

Po dlouhých a dlouhých letech jsem se teď o víkendu přidal k Alexovi a jeli jsme na ká pětku do Červeného potoka. Plán byl jasný a jednoduchý - já budu jezdit dva dny na kole, Alex bude zavřenej dva dny v temných kobkách muzea a v sobotu večer si, stejně jako kdysi, uděláme na ohni steaky. A jak jsme si řekli tak jsme i udělali. Alex prováděl turisty po bunkru a mně se podařilo projet na kole skoro celé Staroměstsko a Rychleby, tedy místa které jsem si kdysi oblíbil a do kterých se hrozně rád vracím. Je to kraj stvořený přesně pro mě. Všude v krajině jsou památky na dřívější osídlení - zídky prorostlé křovím, rozpadlé kapličky, hromady kamení, opuštěné křížky, staré aleje, chátrající továrny a domy …

Sníh nám krásně firnovatí a období jarních lyžovaček v krátkém rukávu je tady. Pro většinu lidí už zima skončila a tak jsme strategicky vyrazili na sjezdovku, kde jsme očekávali prázdné vleky i svahy. A povedlo se. Celou sobotu jsme projezdili na téměř prázdných sjezdovkách v Dolní Moravě. Do toho teplo a sluníčko, no nádhera. Dobrou náladu vystupňovalo ubytování. Za necelé tři stovky jsme bydleli v krásné nové chatě v apartmánu s téměř luxusní výbavou a spoustou místa (tímto všem doporučujeme ubytování v chatě Terezka přímo pod sjezdovkou). Lyžování nás trošku zmohlo a druhý den už na něj neměl nikdo náladu. Maky vyrazila na procházku a já jsem šel s Kámou na přechod bunkráckého hřebene. Zavzpomínal jsem na staré časy, kdy jsme se s Alexem toulali kolem Podbělky a Sušiny. Na Kraličák jsem došel sám a dolů jsem jel kotlem pod pramenem Moravy. Sníh už byl místy rozměklý ale pěkné to bylo.

Kralický Sněžník a jeho okolí patří k mým nejoblíbenějším místům. Na Staroměstsko, jak říkám kraji kolem Sněžníku, mě pěkných pár let zpátky přivedl Alex. Jezdili jsme na jejich K5tku a za drobné práce jsem pak na bunkr jezdil jako na chatu. Byla to doba cestování vlakem, nočních a podzimních výprav, často za škaredého počasí, kdy jsme testovali goráče, vařiče a všechny ty autdórové cerepetičky. Nejednou jsme spali nahoře na hřebeni v některém z řopíků.