Děti nemocné, sněhu málo a všude jen led. Tak mě napadlo kolo. Nabalil jsem dodávku a vyrazil na průzkum neznámých končin. V sobotu jsem jel velký okruh Českou Kanadou. Byla zima a foukal hodně silný vítr. Nejhoří byly ty otevřené pláně - v nárazech větru jsem měl místy problém i po rovinkách. Ale v lesích to bylo dobré. Takhle opuštěnou Kanadu jsem ještě neviděl - nepotkal jsem žádné cyklisty ani turisty. Večer se oteplilo, vítr ustal a byl úžasný západ slunce. Spal jsem na našem oblíbeném tajném místě v lesích na Třeboňsku.
Číst dál ...
V sobotu v poledne jsme vyrazili. Náš první cíl byl kemp ve Zvůli, kde se nám před pár lety hodně líbilo. Skoro celou cestu pršelo, ale naštěstí to přešlo a stan jsme postavili za sucha. Kemp byl trošku přeplněný a hlučný, ale koupání pro děti ideální - písek a malá hloubka daleko od břehu. První noc byla ale příšerná, na takový hluk do pozdních ranních hodin nejsme zvyklí. Další den jsme se trošku zmátořili z neprospané noci a vyrazili na kolech na výlet. Za Bizoní farmou jsme se stavili k nenápadnému rybníčku s písčitým břehem a bylo z toho dvouhodinové koupání. Dostat děti od vody když si pěkně hrají je velká výzva, sice máme s Maky klid, ale rádi bychom pokračovali, ať někam dojedeme. Když jsme konečně vyrazili dál, vypadalo to na déšť, tak jsme se vrátili na Bizoní farmu, kde jsme si dali oběd. Pak jsme chvíli váhali, jestli to dnes nezabalit, ale naštěstí jsme jeli dál. Bylo krásně a přes Landštejn jsme dojeli do Cyklokempu u Starého města, což byl původní plán. Zpátky už to šlo hůř. Šlapali jsme hodně do kopce, bylo vedro, děti byly unavené. Nakonec jsem ze Stálkova zajel pro auto a dovezl všechny do kempu autem. Večer zase koupání a čvachtání až do tmy. V pondělí ráno jsme vše sbalili, naposledy se vykoupali a vyrazili směr Šumava. Markét vyhlídla kemp Olšina a proti Zvůli to byla úplná oáza. Málo lidí, ticho, klid, hodně stínu, ráno čerstvé pečivo v kempovém obchůdku. Koupat jsme sice museli jezdit na kolech do Černé v Pošumaví, ale nakonec jsme byli rádi, že spíme v kempu, který je bokem všeho dění (kolotoče, hlasitá hudba, spousta lidí). V úterý jsme se opět sbalili, vykoupali a vydali se na nejdelší cestu naší dovolené. Dlouhých 340 km do Krušných hor, kde na nás měla čekat hájovna na samotě, vysoko na náhorní plošině. Konečně něco bez neustálého přebalování a přehrabování věcí.
Číst dál ...
Nadšení z volného vstupu do vojenského prostoru Libava ze mě na poslední chvilku vyprchalo (mělo tam být hodně lidí) a tak jsem jako náhradní plán hledal něco hodně opuštěného. Když jsem vybral Českou Kanadu, nemusel jsem Máru moc dlouho přesvědčovat. V neděli v sedm máme kola v autě a míříme do Dačic. Drobně prší celou cestu z Brna až na místo startu. Nevadí, vyrážíme. Louky jsou podmáčené, lesní cesty plné bahna a kaluží, ale jedeme dál. A dobře jsme udělali. Krásně opuštěná krajina. Kdyby Mára furt nevrčel, že potřebuje ráno snídaňku, a kafíčko, tady voňavou kolbásku, a tu zase smažáček a pivečko, dostal by výlet pět hvězd.
Číst dál ...
