Modrý Pavouček

Nutně jsem před jarními Tatrami potřeboval vyzkoušet nové boty na lyže. Využil jsem toho, že jsou obě děti nemocné a vydal se sám do Jeseníků. Předpověď na víkend nebyla nic moc, ale když se předem smířím s tím, že zmoknu, snáším to celkem dobře. V pátek večer jsem si našel pěkné místo úplně na konci Karlova. Ráno jsem vyrazil s lyžemi na zádech nahoru. Šel jsem neznámým údolím podél potoka Volárka. Výstup vodopádům volným terénem jsem zvládl s vypětím všech psychických sil. Prodírat se hustým podrostem s lyžemi, které se zachytávají za každou větvičku, to člověka “prověří”. Po sněhu už to bylo v pohodě. Na Ovčárně jsem si zaplatil dvě hodiny ježdění. Nádhera, chvílemi jsem byl na vleku úplně sám. Po poledni ale dorazila bouře. Než jsem se dostal dolů do chaty, byl jsem durch mokrý. Ale s tím jsem počítal. Odpoledne jsem si dal krásný sjezd Velkým kotlem

Tentokrát jsem vyrazil sám. Vzal jsem dodávku, nalodil kolo, něco k jídlu, spaní a vaření a hurá směr Jeseníky. Plán byl jasný - užít si prodloužený víkend na Staroměstsku a v Jeseníkách a prozkoumat neznámé kouty hor a zapadlých sudetských památek. Chtěl jsem jezdit hodně na kole, ale to jsem ještě netušil jaká bude zima. Naštěstí jsem si cestou ve Svitavách koupil zimní čepici, na kterou jsem při balení zapomněl. Ještě že tak.

Ze Svratky jsem utekl na jeden den a noc na Boženku. Přivezl jsem si kolo a celý den jsem jel po kopcích bez velkého plánování. Nejdříve přes Paprsek na Smrk, pak dolů úžasným sjezdem kolem Sokolích skal až do Žulové. Dobloudil jsem k Rychlebským stezkám, které byly zavřené (jeden zákaz od správců, druhý od Českých lesů), ale z části jsem je stejně projel. Původní plán na cestu přes Rejvíz jsem musel zavrhnout a z Jeseníku jsem začal stoupat na Šerák. Kopce mě v poslední době hodně baví a tenhle stál za to, převýšení kolem kilometru. Na Šeráku jsme se sešli s Ladinem a Zitou, kteří běželi z Boženky jinou cestou. Dorazili nahoru asi minutu po mně, neuvěřitelná náhoda. Dali jsme nějaké dobroty, pivo a hurá zpátky. Byl jsem trošku nejistý z cesty dolů - potřeboval jsem na stranu k Ramzové. Varianta sjezdovka se ukázala jako správné řešení, za pár minut jsem byl dole v sedle a stoupal na pláně nad Ostružnou. Je to nádherný kraj, moc dobře vím proč sem jezdím. Z bývalé vesničky Kronfelzov jsem sjel dolů a vybojoval poslední velké stoupání na kopec Větrov a k Božence. Hodinu po mně dorazila Zita s Ladinem a za další hodinu Martin Vitásek s Luckou. Pak už jen oheň, dobroty, pivo, víno, slivovice, dobrá společnost, trošku muziky a před druhou do hajan. Nádhera.

Po minulém slunečném letním víkendu už bych nevěřil, že se může zima ještě vrátit. Proto jsem do poslední chvíle nechtěl věřit, že na kopcích mrzne a napadlo pár cenťáků čerstvého prašanu. V neděli ráno v autobuse z Hvězdy na Ovčárnu jsem uvěřil. Zázrak. Hodinku jsme lyžovali na sjezdovkách, ale nebylo to ono - rozmlsanost z delších svahů nebo lákadlo sjezdů ve volném terénu? Nejspíš obojí. A tak po chvilce stepování před pokladnou fikaně prodáváme naše celodenní permanentky. Hurá. První sjezd na louku do Sviního žlebu byl parádní. Ideální podmínky, tvrdý firn a na něm patnáct cenťáků prašanu. Pod Vysokou Holí jsme vykopali chatičku a jeli druhý sjezd po hřebeni na Zámčisko. Přes chatu Bobina míříme na Praděd. Gulášovka, zelené pivo a dlouhá debata nad dalším postupem. V týmu se objevuje zrádný návrh sjet dolů na Ovčárnu a jít na necelou hodinku do zavíračky vleků hoblovat sjezdovky. Uff. Jemnými diplomatickými tahy se mi ale daří natáčet Máru správným směrem do údolí Sokolího potoka (prostě jsem mu řekl, že tam pojedu s ním nebo bez něj, a že na mě bude muset rád počkat). Sjezd za to rozhodně stál, super sníh hned od vysílače a užil si to i Mára. I autobus Z Ovčárny jsme pak krásně stihli.