Modrý Pavouček

Teploty nad třicet stupňů a přeplněná koupaliště. Tak jsme konečně vyrazili na brody v údolí Bílého potoka. Děti zpočátku na ježdění přes vodu koukaly nedůvěřivě, ale pak se jim to zalíbilo a vrhaly se do vody bez sebemenšího zaváhání. Celá trasa vedla mírně z kopce (až na jeden kopeček), takže žádná velká dřina. Celé údolí je navíc plné skal a divoké přírody, hodně se nám to líbilo. Na konci trasy nás čekal bazén na Hálově/Veverkově mlýně a domů jsme přijeli až kolem osmé večer.

V poslední době pročítám hodně článků a reportů od lidí, kteří jsou schopni urazit vlastními silami, tedy pěšky nebo na kole, obrovské vzdálenosti. Láká mě to hodně a tiše jim závidím. Něco malého taky chystám, ale ještě to musí chvilku počkat. Ale napadlo mě, že bych mohl zkusit, kolik toho za jeden den ujedu na kole za předpokladu, že nebudu spěchat, pojedu pomalu, s nikým nebudu závodit a místo SPDček si vezmu obyčejné tenisky.

S přicházejícím jarem se probouzí nálady na dlouhé výlety někam do kopců a lesů, pryč z města, do ticha a do míst, která ještě neznám. Kolo se mi teď, když nemůžu běhat, zdá jako ten nejlepší prostředek pro toulky přírodou. Během pár dní se mi povedly dvě výpravy, na kterých jsem projel spoustu neznámých míst těsně za hranicí města. První výprava směřovala do Krasu obloukem přes Kuřim a Lipůvku. Sice místy pršelo a foukal studený vítr, ale je potřeba pracovat na své hlavě, na snášení nepohodlí. Nejhezčí částí byly kopce mezi Lipůvkou a Blanskem, místy to bylo jak v horách. Musím se tam ještě vrátit. Po dlouhé době jsem si taky projel žlutou značku z Adamova do Vranova, je to hodně do kopce a potmě jsem to jel poprvé. Pořád je to stejně pěkné.

Rychlá odpolední akce v sluncem zalitém údolí Bílého potoka. Napůl jsme šli a napůl jeli ze Šmelcovny do Hálova mlýna a zpátky. Pěkná místa.

Poslední pohled na monitor před odchodem z práce patřil obrovskému žluto-oranžovo-červenému fleku, který se na radarové mapce srážek hrnul z Rakouska přímo na Brno. Podle jeho pohybu za posledních pár hodin vypočítávám dobu, kterou bych při setkání s flekem mohl moknout, tiše opouštím kancelář, sedám na kolo a jedu. Do kopce nad Nebovidy šlapu přímo proti černé stěně z mraků a čekám na první kapky. Kapky přišly v údolí Bobravy a nebylo jich málo. Za rachotu hromů a s blesky nad hlavou jsem si to razil proudy vody padajícími z nebe. Nikde nikdo, jen já na kole a běsnění živlů, tak to mám rád. Držím se naplánované trasy a na návrat nepomýšlím. Sice na mě po chvilce nebyla jediná suchá jediná nitka, ale aspoň mi přestaly vadit kaluže a bahno. Hustý déšť se mě držel skoro dvě hodiny. Sluníčko se objevilo až na Šmelcovně. Do Brna jsem dojel se setměním, zablácený, utahaný a spokojený. Tož tak na světě.

Ještě nikdy jsem nejdel dva dny po sobě sto kiláků. Teď se mi to povedlo. V sobotu ráno, zrovna když ze Žabinským kostelem vykouklo slunce, jsem ledovým ránem vyrazil na dlouhou Vysočinskou výpravu. Celé dopoledne jsem kličkoval mezi kapkami deště, bojoval s větrem a nezastavil mě ani jedovatý dvoj-brod pod kostelíkem ve Skryjích. Krátce po poledni jsem dorazil na chalupu do Svratky. V neděli jsem jel zpátky. Trasa o něco delší, ale za to s větrem v zádech a úplně bez deště (a taky brodům jsem se tentokrát vyhnul). Odpoledne na Šmelcovně jsem v občerstvovací zahrádce spokojně vydechl.

Po sobotní cyklo vyjížďce na Šmelcovnu jsem měl chuť na něco většího. A tak v neděli ráno pěkně šlapu kolem přehrady směrem na Hvozdec a Javůrek. U Říček vidím poprvé Bobravu. Proletím Chroustovským údolím do Rosic a po asfaltkách se doplazím až do Radostic. Tam začíná nejhezčí část - úzké údolí Bobravy. V údolí je plno starých chalup a mlýnů, tak jak to mám rád. V malé hospůdce si dávám bramborové placky s mákem a povidly, rozhodně doporučuju. Údolí končí v Želešicích.