Modrý Pavouček

Nevydrželi už jsme čekat a šli jsme projet Matýska v novém kočáru po Beskydském hřebeni. Z Lomné jsme ho vytlačili na Kamenitý, kde jsme se potkali se ségrou a její rodinkou. Pokračovali jsme nahoru na hřeben a po něm na chatu Slavíč. Tam se Mates probudil a chtěl si hrát, tak jsme nasadili rázný krok a sjeli zpátky do Lomné. Vyšlo nám to pěkně. Ať žijou hory.

Měl jsem to v hlavě dva týdny. Ještě nikdy jsem takový kus, navíc po horách, neuběhl. S předsudky je ale třeba neustále bojovat a pomalu si zvykám plánovat mírně nad své možnosti. Ono to pak stejně vždy nějak jde. A tak přišla neděle. Mosty u Jablunkova 11:00, Skalka 11:33, Tetřev 11:45, Malý Polom 13:34, Slavíč 14:21, Košařiska 15:25. Téměř všechno jsem běžel a asi 40 minut jsem proseděl na chatách doplňováním tekutin. Doběhl jsem celkem v pohodě, jediné co mě fakt hodně bolelo byly kotníky. Ale zážitek to byl obrovský. Část trasy jsem běžel mimo značky, protože to tam znám a vím kudy vedly značky dříve - vůbec nechápu, proč jsou v poslední době značky odkláněny zrovna z těch nejhezčích míst - např. červená od rozcestí pod Malým Polomem směrem ke Slavíči je už nějakou dobu svedená na tu širokou lesní cestu.

Zavzpomínat na staré časy. Tak bych nazval svoji nedělní Beskydskou výpravu. S běžkami v ruce jsem se vydal z Mostů u Jablunkova po značce na Skalku. Obavy z nedostatku sněhu, z bláta a rozmoklé břečky, se s rostoucí nadmořskou výškou velmi rychle rozplynuly. Nahoře bylo bílo, všude nejméně metr sněhu a na zmrzlý firn padal čerstvý prašánek. Nádhera. Nedaleko chaty jsem přezul do běžek a vydal se vstříc hřebenovce, které pracovně říkám “hraniční hřeben”. Jde o cestu po hranicích se Slovenskem krásně divokou a opuštěnou částí Beskyd mezi Kamennou chatou pod Velkým Polomem a Bílým Křížem. Dříve, když jsem ještě bydlel v Třinci, jsem se jednou za čas vydal na celodenní výpravu a prošel celý hřeben až na Slavíč a přes Ostrý domů. I dnes ještě cítím ten vítězný pocit, se kterým jsem večer přicházel k baráku. Teď jsem to šlapal na běžkách a pocity byly podobné. Silný vítr, zima, sluníčko se střídalo se sněhovými bouřemi a běžkařská stopa spíš nebyla než byla a tak jsem jel dlouhé úseky jen tak lesem. Někdy byly značky pod sněhem a cestu jsem často volil jen podle matných vzpomínek. Velké dobrodružství to bylo. Za celý den jsem potkal jen tři běžkaře a na chatě Slavíč bylo úplně prázdno. Sněhu strašně moc, konečně pořádná zima.

Čtyři dny kolování a běhání po kopcích. Ve čtvrtek jsem utíkal po hřebenu na Slavíč a zpátky - asi deset kiláků, jedna přestávka, padesát minut. Potrénujeme ve Wilsonově lese a uvidíme příště.

Silvestra jsme strávili s Gabi, našima a Peggynou u nás na chalupě v Beskydech. Ve volných chvílích jsem se věnoval testování všech možných typů lyží, které jsem vylovil z prachu a zapomnění.