Modrý Pavouček

Krásný víkend s Markét a dětma v Rychlebských horách. Měl jsem původně hrát malý koncert s Tomem a Janou v Nové Senince, ale Tom si rozřízl nohu a z hraní sešlo. O to více času jsme mohli strávit na zajímavých místech. Z pátku na sobotu jsme přespali na mém oblíbeném místě nad Šléglovem. Ráno jsme ve Starém městě dokoupili zásoby a snídali jsme v mlze na Kladském sedle. V Polsku už ale bylo krásně slunečno. Prošli jsme se na Hraničky a kus po hlavním hřebeni. Bylo nádherně barevno, teplo, sluníčko svítilo a nikam jsme nemuseli spěchat. Ke konci už všichni remcali jak je bolí nohy a jaký mají hlad. Pro auto jsem poslední tři kiláky došel sám (ještě že tak, odhad byl kilák a děti by mě rozcupovaly na kusy). Večeři jsme si udělali na sedle Travná a nakonec jsme tam zůstali i na noc. Ta volnost , kterou jsme s bydlíkem získali je úžasná. Pořád si na to nemohu zvyknout. V noci byla hodně zima, obzvláště Adélce, které Mates vyměnil deku za tenkou, aniž si toho kdokoliv všiml. Zatopili jsme a bylo vyřešeno. V neděli jsme vzhledem k únavě dali jen dva krátké výšlapy. První do Račího údolí, ve kterém nešlo minout tančírnu - opravdu zázračné místo, které vstalo z mrtvých. Druhý k Nýznerovským vodopádům. Pak už jen oběd v Rychtě v Lipové (díky Maky) a cesta domů.

Odpoledne po práci jsme s Ládinem vyrazili na Boženku. Vyčistili jsme ucpaný komín, zatopili uvnitř i venku a užívali si horskou tmu, nebe plné hvězd, ticho a klid. Ale nepřijeli jsme se poflakovat. Druhý den jsme vyrazili do hor. Ládin šel běhat, já sedl na kol a jel. Svůj plán jsem si nachystal už v Brně. Chtěl jsem přejet hřeben Rychlebských hor ze Smrku na sedlo Travná a přes Polsko se vrátit zpátky. Vyšlapal jsem na hřeben a opřel se do mě vítr. Fučelo tak, že mě to místy shazovalo na zem. Ale plán je plán, tak jsem jel.

Ze Svratky jsem utekl na jeden den a noc na Boženku. Přivezl jsem si kolo a celý den jsem jel po kopcích bez velkého plánování. Nejdříve přes Paprsek na Smrk, pak dolů úžasným sjezdem kolem Sokolích skal až do Žulové. Dobloudil jsem k Rychlebským stezkám, které byly zavřené (jeden zákaz od správců, druhý od Českých lesů), ale z části jsem je stejně projel. Původní plán na cestu přes Rejvíz jsem musel zavrhnout a z Jeseníku jsem začal stoupat na Šerák. Kopce mě v poslední době hodně baví a tenhle stál za to, převýšení kolem kilometru. Na Šeráku jsme se sešli s Ladinem a Zitou, kteří běželi z Boženky jinou cestou. Dorazili nahoru asi minutu po mně, neuvěřitelná náhoda. Dali jsme nějaké dobroty, pivo a hurá zpátky. Byl jsem trošku nejistý z cesty dolů - potřeboval jsem na stranu k Ramzové. Varianta sjezdovka se ukázala jako správné řešení, za pár minut jsem byl dole v sedle a stoupal na pláně nad Ostružnou. Je to nádherný kraj, moc dobře vím proč sem jezdím. Z bývalé vesničky Kronfelzov jsem sjel dolů a vybojoval poslední velké stoupání na kopec Větrov a k Božence. Hodinu po mně dorazila Zita s Ladinem a za další hodinu Martin Vitásek s Luckou. Pak už jen oheň, dobroty, pivo, víno, slivovice, dobrá společnost, trošku muziky a před druhou do hajan. Nádhera.

Čtyři dlouhé dny a noci strávené v Rychlebských horách a Jeseníkách. Vydal jsem se pomoct Báře a Petrovi s organizací Ultramaratonu Zapomenuté hory. Čekalo mě značení tras, toulání se úžasnou krajinou a skoro šestnáct hodin strávených na občerstvovačce Mates kousíček pod vrcholem Smrk. Malinko se nestíhalo a trasa se chystala do poslední chvíle. Stejně se vše nestihlo. Projezdil jsem půlku Rychleb autem a jednu noc jsme nespali vůbec. Ale bavilo mě to. Rychleby mají velké kouzlo, pohybovat se v noci v lese za naprosté tmy, daleko od lidí, v Sudetech, to mě nikdy neomrzí.

Telefonát ve čtvrtek odpoledne : Ladin: “Co děláš večer?”; Já: “Nevím, proč?”; Ladin: “Zajedeme na noc do Rychleb?”: Já: “Hmmmmmmm, předběžně jo, uvidím co doma”. Za pár hodin sedíme v autě a palubní kompas ukazuje na sever. Máme spaní, slivovici, lezecký matroš a těšíme se na les, ticho a tmu v Zapomenutých horách. Jídlo jsme si v tom spěchu nevzali téměř žádné, ale nechce se nám už nikde zastavovat. Kolem půlnoci ťapkáme jedním Rychlebským údolím, nad hlavou svítí Orion a jsme spokojení. Říkám si potichu: nádhera, teď jsem doopravdy sám sebou, všechno co mám rád tady teď je. Chatičku, ve které jsme se rozhodli přespat jsme naštěstí našli. Nepřítomnost mobilního signálu nás mírně znepokojila, protože jsem si v tom spěchu její polohu nikam nenapsal. Naštěstí jsem si matně pamatoval obrázek mapy a žádné velké bloudění se tak nekonalo. Dlouho do noci jsme seděli a povídali, pěkně potmě, jen s obrázky, které na stěny kreslil oheň z kamen. Vymysleli jsme ďábelské věci. Druhý den jsme se zašli podívat na Sokolí skály, letní lezení nic moc, ale v zimě se sem vrátíme. Prošli jsme Vysoký hřbet až na Kopřivník a jeli domů. Díky moc Ladine.

Zapomenuté hory se schovávají daleko na severu, v bývalých Sudetech. Moc lidí tam nepotkáte, chaty tam taky nejsou, před turismem je pěkně stíní Jeseníky, jen tak náhodou se tyhle hory člověku do cesty nepřipletou. V kopcích je spousta zaniklých obcí a Genius loci je cítit na každém kroku. Krajina přesně pro lidi jako jsem já. Řeč je o Rychlebských horách. Po Sudetech se toulám už dlouho, vždy mě lákaly, nikdy jsem ale nezjistil proč. Musí to být něco z minulého života. Nedávno jsem doma z knihovny vytáhl knihu Petra Mikšíčka Sudetská pouť aneb Waldgang a říkal jsem si, že musím taky vyrazit, aspoň na den. A když teď kvůli kotníkům nemůžu běhat, bylo jasné, že pojedu na kole, tak jako za starých časů.

Po dlouhých a dlouhých letech jsem se teď o víkendu přidal k Alexovi a jeli jsme na ká pětku do Červeného potoka. Plán byl jasný a jednoduchý - já budu jezdit dva dny na kole, Alex bude zavřenej dva dny v temných kobkách muzea a v sobotu večer si, stejně jako kdysi, uděláme na ohni steaky. A jak jsme si řekli tak jsme i udělali. Alex prováděl turisty po bunkru a mně se podařilo projet na kole skoro celé Staroměstsko a Rychleby, tedy místa které jsem si kdysi oblíbil a do kterých se hrozně rád vracím. Je to kraj stvořený přesně pro mě. Všude v krajině jsou památky na dřívější osídlení - zídky prorostlé křovím, rozpadlé kapličky, hromady kamení, opuštěné křížky, staré aleje, chátrající továrny a domy …

Předpovídají bouřky a přívalové deště. Nedokážu odolat pozvání Máry na výpravu do krajin neznámých - Rychlebských hor. Opuštěná krajina Sudet namíchaná s Márovými schýzami a nedobrou předpovědí počasí je jasnou zárukou na akci pro výjimečně silné povahy. A nemýlil jsem se. V sobotu odpoledne si Máru našla bouřková mračna a už se nás nepustila. To bychom ještě skousli, pár kapek a blesků nás jen tak nerozhází. Ale ta noc … Opuštěné místo zvané Čertovy kazatelny dělalo čest svému jménu. I přes to, že Mára večer odháněl pekelné síly od našeho přístřešku, nebylo to nic platné. V půlnoci nás k smrti vyděsil jakýsi osamělý noční chodec, který doslova proběhl místem, kde jsme spali. Když už jsme mysleli, že se nám vše jenom zdálo a znovu jsme usnuli, objevil se dvě hodiny po půlnoci podruhé a potřetí. Beze světla a bez zastavení zmizel v temném deštivém lese stejně tak rychle jak se objevil. Do teď nechápeme co to bylo - do nejbližší vesnice to bylo dobré čtyři kilometry a navíc hluboko dolů - do údolí. Po dvou letech jsem znovu viděl úžasnou tančírnu v ústí Račího údolí. Kéž by se tak o ni místní trošičku více starali. Ale ledy se už zřejmě pohnuly.

Je to zvláštní pocit řídit auto do neznámých končin, toulat se po loukách a pěšinách a poznávat tak místa, kde člověk nikdy dříve nebyl. Tentokrát jsme se s Alexem vydali do Rychlebských hor a Vidnavského výběžku.