Modrý Pavouček

Předpověď počasí na víkend je špatná, z čehož plyne, že vyhlídky na pěknou procházku jsou více než nadějné. S účastí už je to sice horší, ale představa vylidněných a zamlžených hor je natolik lákavá, že vyrážím sám. V sobotu v poledne “U Pelikána” balím věci na spaní, starej Pentacon, něco k jídlu, něco ke čtení a za jemného mrholení se vydávám nahoru na hřeben. Před pátou sedím v poloprázdné Švýcárně, popíjím čaj a koukám z okna na hustou chumelenici. Pár lidí vyčkává, ale já se bez reptání nořím do deště se sněhem. Přes Petráky se dostávám na Vysokou holi. Nikde nikdo, ani stopa, ani hlásek, jen vítr, zima, mlha, sněhem vysypaná cestička a padající tma. Se setměním procházím kolem Hubertky. Potmě přecházím hřeben Velké Jezerné a trošku bloudím, přesněji - jdu a doufám, že správně. Až na sestup na cestu (nikdy více) to šlo nečekaně rychle - mám to tam ze skialpů zafixované jako jedno velké bludiště. Ještě chvilka nervozity, když nemůžu najít chatičku pod Tupým vrchem, a mám to za sebou. Pohodlné spaní, hvízdání větru na střeše, dlouhé čtení při čelovce … až na ty děsivé sny, které musejí přijít zrovna když spím sám v lese. Ráno mrzne, venku fičí vítr a zase není vidět dál než na pár metrů. Nahoru už se mi nechce. Sestup pod Medvědí horu k vodopádům na Borovém potoce jsem si zařadil do kolonky “nikdy více bez lyží”. Jaké štěstí, že nejsem vůdce a nevodím klienty. Určitě bych byl během sestupu ukamenován. Ale mě se to líbilo.

Jednou za čas přijde den, kdy je venku zima, obloha je plná temných mraků, chvilkami prší a kdo může, ten raději ani nevychází ven. A právě takové dny jsou jako stvořené pro mé poznávací výpravy. Většinou si vyberu nějaký kraj, a celý den pak projíždím a procházím jeho krajinou, hledám památky a dýchám jeho vzduch. Pro včerejší studenou červencovou neděli jsem si vybral Jihlavsko. Jak už bývá mým zvykem, hlavní osu mé pouťi tvořily židovské památky a hřbitovy. Žádný spěch, chvilku posedět někde bokem … tak se mi to líbí. Ono i samotné hledání takových míst je dobrodružství, které člověka zavede do zajímavých míst a situací. Zrovna včera mi jeden pán v Puklici vykládal o místním hřbitůvku na kopci a pověstech o sletech čarodějnic. Dobře vím, že můj spíše laický a vizuální zájem o taková místa přijde některým zasvěcenějším povrchní a podivný, ale co nadělám. Ne vše se dá jednoduše vysvětlit. Zatím se jen dívám, užívám si klid a náladu takových míst, uvažuji o životě, o smrti, sem tam něco vyfotím. Zatím. A nic depresivního nebo smutného si z toho všeho neodnáším, právě naopak. Určitě jen tak nezapomenu na hřbitůvek u Větrného Jeníkova. Všechna slova jsou zbytečná. Je třeba vydat se tam, pomalu tam dojít zarostlou cestou kolem starého mlýna, projít rozpadlou bránou z kamení, sednout si a poslouchat …

Když jsem začal dělat své první pokusy se středoformátem, zajímal jsem se hned od začátku o možnost převodu do elektronické podoby. Hned mě napadl filmový skener, ale problém je cena - zvláště pak pro středoformátový rozměr políčka. Od začátku jsem ale věděl, že takový scaner kupovat nechci. Hledal jsem řešení, které by bylo ideální pro člověka jako jsem já: fotí dlouhé roky digitálně má kvalitní digi výbavičku (zrdcadlovku, objektivy) má zvládnutý digitální workflow (raw conversion) není si zatím jistý jak vážně to s temnokomornictvím myslí své negativy chce publikovat na webu (tzn. kvalita není velkou prioritou) nechce utrácet za foto skener nemá k převodu stovky negativů a nepohrdne tedy pracností a nepohodlím oproti pohodlnému skenování Napadlo mě vyzkoušet přefotit negativy svojí digi zrdcadlovkou. Není to žádný zázrak, ale myslím, že výše nastíněné požadavky splňuje a výsledky byly nakonec mnohem lepší než jsem zprvu očekával.

Tady je několik obrázků, které včera vylezly z mé středoformátové krabičky. Jsou ze dvou výprav - na Konicko a do Dolních Kounic.

Dlouho plánovaná výprava za opuštěnou krajinou Veporských vrchů začala ve čtvrtek odpoledne. Pozdě večer parkujeme auto v Breznu a na minutu přesně chytáme poslední autobus do Pohronské podhory - podhorské vesničky, ve které těsně před půlnocí začínáme naši pouť. Spíme u křížku vysoko nad vesnicí. Ráno nás probouzejí dřevorubci a horští zemědělci. Dáváme se do řeči se starým pánem, který čiperně pobíhá po svém horském políčku a s lítostí nám líčí kde všude byly dříve louky (než je komunisti nechali zarůst lesem). Obědváme na nejvyšším vrcholu naší trasy - na Klenovském vaporu (1338 m.n.m). Večer táboříme na vrcholku Dlhý grúň. S Arnym jsem se vydal dolů do vesnice pro vodu. První člověk u první chalupy. Máme vodu a několik rad: “Co není zamčené nebo zabetonované, to lidi rozkradou”, “Dávejte si pozor na medvědy”, “Za vodu nám neděkujte, ta je tady pro všechny”. Místo medvěda se v noci objevila liška. Prošla pomalu kolem nás a hořícího ohně, vylekala nás, a pak si v klidu zmizela v lese.

Mám tady několik fotek z posledních měsíců, které jsem dělal na “papírák”, jak tady teď říkáme středoformátovému Pentaconu. Vše co z něj leze je zvláštní. Pročetl jsem už milióny článků, recenzí, porovnání, rad a postřehů různých fotografů z celého světa. Většina se shoduje na tom, že digitály nechávají vše ostatní za sebou - vše jsou hned schopni vysvětlit a porovnáním dokázat. Sám mám taky pocit, že se dá v různých “Photoshopech” udělat s obrázkem téměř vše. A pak jednoho dne vyvolám další svitek, přefotím pár čtverců do počítače a všechno je jinak - jen pořád nemůžu přijít na to, v čem je ten pes zakopaný … ve velkém formátu políčka? v neznámé křivce pro převod do odstínů šedi? A taková černobílá fotka na velkém papíře … A proto mu místo hanlivého “papíráku” přezdívám “kouzelná krabička”. Vzhledem k jeho váze někdy i “skříňka”.

Po dvou měsících jsem dofotil dvanáctisnímkový svitek. Je to radost dívat se přes mokrý nazelenalý Fomácký negativ a oživovat v hlavě polozapomenuté obrazy. Předevčírem jsme se vrátili z Beskyd. K naší chatě jsme se v té sněhové potopě museli doslova probojovat - šest kiláků po cestě jsme šli dobré tři hodiny. Ještě že nás čekali naši ve vytopené chalupě, s teplým čajem a horkou hovězí polívkou. Jinak bychom umřeli. Ten metr prašanu ale nikomu nezazlívám. Konečně pořádná zima. Hřebenové výpravy na Javorový a Slavíč pak byly zaslouženou odměnou za všechny ty útrapy a strasti. Po mnoha letech jsem stál na běžkách - a určitě ne naposled.

Několik fotek ze sobotní vycházky středem Třineckých železáren. A taky jedna od slona ze Sněžníku. Vše foceno papírákem (PSix).

Sada fotek nafocená na svitkovej film za poslední čtyři týdny. Fotky jsou zvlášť, protože mi přijde líto dát je k těm digitálním - nějak se k nim nehoděj.

Pár černobílých z nedělní vycházky po Třebíčsku …