Modrý Pavouček

Je to k neuvěření, ale více než pět měsíců trvalo, než jsme se doma všichni uzdravili. Konečně jsme se mohli vydat do Třince za našima, na hory, je to zázrak to zdraví. Snad už teď bude líp. Já jsem si sám vyběhl v podvečer na Ostrý, prošel se pralesem Čerňavina a opět se setkal se sněhem. Nahoře napadlo deset centimetrů prašanu. V Tatrách to ještě bude na lyže. Zvládli jsme dva výlety s dětmi. První na Hrčavu a trojmezí, ze kterého se začíná stávat až moc velká atrakce, druhou na Prašivou, kam jsme šli poprvé po žluté značce z Komorní Lhotky. Jen tak dál.

Maky potřebovala pracovat a tak jsem vzal děti, vyřídil si narychlo týdenní dovolenou a tradááá do Beskyd. Původně jsme chtěl vytáhnout děti a věci na chalupu na Ostrém, ale předpověď počasí (vítr, děšť) a sněhové podmínky (hodně mokrého sněhu nebo bahno) nás odradily. Zůstali jsme dole u našich, ale snažil jsem se uspořádat každý den výpravu někam ven. První výlet byl do Ostravské Zoo, ve které si děti nejvíce užily atrakce, zvířata je moc nezajímaly. Nejlepší byla vysoká prolézačka kousek za vstupní bránou - v horních patrech se báli i dospělí (pokud se tam doplazili). Ze zvířat Matýska nejvíce zaujali pávi, kteří se pohybovali volně po chodnících a mohl je nahánět sem a tam.

Dalším vrcholem, na který jsme Matýska vytlačili, se stal kopec nad Vyšníma Lhotama, který pro svoji temnou minulost dostal jméno Prašivá. V hospodě bylo tradičně narváno, ale místo je to pěkné. Příště už bude Maťulda větší, takže vyrazíme bez kočáru a vydáme se po červené dál po hřebeni, třeba až na Ropičku, Kalužný a Kamenitý. Ale i tak fajn výlet. Hory jsou hory.

Po dvou měsících jsem dofotil dvanáctisnímkový svitek. Je to radost dívat se přes mokrý nazelenalý Fomácký negativ a oživovat v hlavě polozapomenuté obrazy. Předevčírem jsme se vrátili z Beskyd. K naší chatě jsme se v té sněhové potopě museli doslova probojovat - šest kiláků po cestě jsme šli dobré tři hodiny. Ještě že nás čekali naši ve vytopené chalupě, s teplým čajem a horkou hovězí polívkou. Jinak bychom umřeli. Ten metr prašanu ale nikomu nezazlívám. Konečně pořádná zima. Hřebenové výpravy na Javorový a Slavíč pak byly zaslouženou odměnou za všechny ty útrapy a strasti. Po mnoha letech jsem stál na běžkách - a určitě ne naposled.

Vrch Prašivá neměl kdysi široko daleko dobrou pověst. Údajně tady na tato místa v dávných dobách vyváželi na saních a na vozech lidi nečisté, nemocné a zemřelé na mor a jiné nakažlivé choroby. Nechali je tam pak i s povozy nebo saněmi a o jejich další osud se prý postarala lesní zvěř. Tak se tu po lesích údajně válelo plno lidských kostí. V neděli jsem se po několika týdnech vrátil na Kysuckou železničku. Opuštěné koleje mizející někde v horách mi nedaly spát. Prošel jsem tentokrát celou trasu ze skanzenu až do stanice Tanečník na druhé straně hřebene. Chtěl bych se někdy svézt vláčkem po celé délce trasy, musí to být zážitek. Chtěl jsem více fotit ve skanzenu, ale bouřka a průtrž mračen mě z hor vyhnali rychleji, než jsem chtěl. Vrátím se.