Modrý Pavouček

V Klodzku jsem v posledních letech strávil spoustu času, ale pořád mi to nestačí. Kraj kolem Divoké Orlice mi učaroval. Mám tam sve oblíbené spací místo, které je hluboko v lesích, není tam signál, je tam ticho a dějí se tam zajímavé věci. Strávil jsem tam tři noci. Projel jsem se podhůřím Orlických hor, které zatím moc neznám a byla to nádhera. Zvláštní kouzlo krajině dodávají lázeňská městečka na Polské straně. A má oblíbená Bystrzyca Klodzka, tam už jsem jako doma. Nemohl jsem ji vynechat ani tentokrát.

Broumovsko jsem do teď znal jen hodně povrchně. Vše bylo vždy spojené s lezením, což znamenalo prozkoumat každý detail, téměř každé zrnko písku, nějaké věže, ale krajina kolem už byla mimo zorné pole. Tak jsem to teď trošku napravil. Přesah na polskou stranu už je u mých sudetských výprav úplnou samozřejmostí. Líbilo se mi na české i polské straně. Walbrzych má své kouzlo. Radost mi udělal jeden pán z Polska. Potkali jsme se ve skalách a hned jsme si padli do oka. Asi i tím, jak jsme předbíhali všechny turisty. Říkal, že české hory jsou nejhezčí co zná, taky že čte české knihy a že má náš národ rád. Šel přechod se spaním v lese až někam k Děčínu. Díky moc Jelenovi s Andrejkou za pozvání na “Jelenici” i za tipy na výlety v okolí.

Tři dny s Matýsekem v Polsku. Holky nám daly opoušťák, tak jsme toho náležitě využili. První den jsme si projeli trail na vrchol Jagodna, který jsme už kdysi jednou jeli a líbil se nám. Spali jsme, spolu s dalšími tuláky, hluboko v lesích Gor Bystrzyckich. Druhý den jsme přejeli do Sovích hor. Zaparkovali jsme v městečku Bardo a jeli traily nad ním. Bylo to hodně do kopce, moc se nám to nelíbilo. Odskočili jsme si do Klodzka do KFC a pak už hurá na další trail v Sovích horách. Serbrna Gora je horská pevnost, která je traily doslova obklíčená. Ale ani tady se nám traily nelíbily, obrovské převýšení a dost těžký terén. Ale pevnost byla zajímavá, škoda že nebylo na prohlídku více času. Na noc jsme přejeli do Stolových hor. Chvíli jsme hledali vhodné místo, ale našlo se. Spali jsme vysoko na hřebeni, těsně před hranicí parku. Třetí den jsme jeli pohodovou vyjížďku po Stolových horách, žádné velké kopce, krásné cyklostezky i krajina. Tím jsme si spravili náladu. Krása. Sem se musíme vrátit.

Tři dny a tři noci v Česko-polském pohraničí. Dny jsem trávil na kole v zapadlých koutech Českých a Polských Sudet, večery na hudební dílně, kterou ve Zlatých horách pořádá Ondra Kozák a noci v dodávce na odlehlých místech, na kterých je ticho, svítí hvězdy a ráno je vidět daleko do krajiny. Na kole jsem se podíval na spoutsty míst, o kterých jsem jen četl a bylo to úžasné zapomenout na chvíli na ten normální městský život.

Matýsek byl nemocný a vypadalo to, že jarní prázdniny prosedíme doma. Nakonec to ale přece jen vyšlo a na pár dní jsme se přestěhovali do Třince k našim. První dva dny jsme lyžovali v Polsku. Podívali jsme se na naše oblíbené svahy na Zlotem Gruni a ve Szczyrku. Bohužel nám to zase vyšlo tak, že byly v Polsku prázdniny a všude bylo hodně lidí. Příště nebrat. Já jsem si na jedno odpoledne odskočil do Zlína odehrát koncert v Zelenáčově šopě. Bylo to příjemné potkat tolik známých lidí, kteří se na naše hraní přišli podívat.

Poslední dva dny v Polsku patřily Sudetským horám. Do Sovích hor jsme se chystali už dlouho a ležely přímo na trase od moře. Našli jsme si pěkný kemp v městečku Gluszyca. Dětem už se na kola nechtělo, tak jsme na večer s Markét vyrazili na rychlou akci do přilehlých dolin. Nakonec z toho bylo docela pěkné stoupání až na hřeben. Tam jsme objevili krásnou chatu (Andrezejowka) s malým horským kempem. Tip na příště. Ráno jsme popojeli pár kilometrů k podzemnímu městu Osowka, které bylo součástí projektu Riese. Prohlídka byla hodně upovídaná, ale mně se líbila. Podobných podzemních památek je tady v okolí více. A abychom nebyli doma moc brzy, stavili jsme se ještě v Bludných skalách, které patří do oblasti Stolových hor. Lidí hodně, evidentně se jedná ho velké turistické lákadlo. Příště koukneme jinam, podle mapy je ve Stolových horách spousta jiných, zajímavých, a méně zalidněných, oblastí. Cestou do Brna náše Polské putování skončilo. Dobré to bylo.

Posledním důležitým místem, na které jsme navíc děti nalákali až na sever Polska, byly duny za městečkem Leba. Zaparkovali jsme v kempu těsně u moře, z auta to bylo pár sekund na pláž. Na duny jsme jeli na kolech. Tady se nám kola fakt hodila, jít to pěšky nebo řešit autobusy by byla pěkná otrava. Cestou jsme se stavili v bývalé raketové základně z druhé světové války a taky doby poválečné. Duny byly úžasné. Tolik písku na hromadě ještě nikdo z nás neviděl. Chození po písku bylo dost únavné a v tom vedru nás dost vyčerpávalo. Zašli jsme až k moři. Vejít do studené vody byla lázeň na naše ťapky. A potkali jsme tam lišku, což byla pro děti velká věc. V Lebě jsme se s mořem rozloučili a vydali se na jih. Dojeli jsme nad Poznaň, kde jsme se v utábořili na lesním parkovišti. Druhý den jsme chtěli na prohlídku Poznaňě, ale počasí a okolnosti nám nepřály. Nakonec jsme zvládli jen gruzínskou pekárnu a do středu města jsme nedošli. Nevadí, někdy příště.

Město Gdaňsk jsem si nechtěli nechat ujít. Objevili jsme kemp na předměstí, přímo u pláže, ze kterého jezdí do centra autobus zdarma. No neber to. Kemp byl krásný, čistý, velká spokojenost. Jedinou vadou na kráse byli komáři, kteří se na nás vrhli cestou na pláž. Museli jsme běžet. Prošli jsme si centrum města, nakoupili dobroty v candy shopu a viděli jsme tu hezčí stranu města. Druhý den jsem se jel projet po okrajových částech města a chvílemi jsem si připadal jak v Třineckých železárnách. Špinavý vzduch, uhelný prach všude, rozbité silnice, opuštěné a zničené domy. Zajel jsem se podívat na Westerplatte, písčitý poloostrov, kde se konala první bitva v rámci německé invaze do Polska. Poláci dokázali vzdorovat Německé přesile sedm dní. Celý postup bitvy a toho co se před ní dělo kolem lodi Schleswig-Holstein je neuvěřitelné.

Konečně jsem dorazili k moři. Už z dálky byl slyšet hukot. Hodně foukalo, byly velké vlny a bylo to naprosto úžasné. Je to obrovský rozdíl proti moři v Chorvatsku. Baltské moře má úplně jiné kouzlo. Maty s Adélkou jsme nemohli dostat z pláže, více než plavání je lákalo blbnutí ve vlnách. A tak jsme trávili spoustu času procházkama po nekonečných písečných plážích. Ve volných chvilkách jsem si projel celý poloostrov na kole. Po celé délce pobřeží vede krásná cyklostezka. Podle mapy to vypadá, že by se dalo na pohodu dojet až do Gdaňska.

Dostali jsme se do nejvýchodnějšího místa naší trasy - do města Elk. Leží na břehu jezera a kemp byl hned u pláže. Koupání v jezeře bylo studené. Objel jsem na kole celé jezero a byl jsem mile překvapen množstvím krásných cyklostezek. Nádhera. Z Elku jsme se vydali k jezeru Dargin, kde jsme objevili krásný lesní kemp. Úžasné místo, přátelská obsluha, hned se nám tam zalíbilo. Na radu pána z obsluhy jsme si zašli lesem do blízkého přístavu na dobroty. Druhý den jsme vyrazili na kolech k bunkru H. Himmlera z války. Zjistili jsme, že v okolí se kromě Hitlerova doupěte nachází spousta dalších a možná i zajímavějších objektů. Počasí se kazilo, tak jsme vyrazili do městečka Gizycko. Hodně jsme chodili, dost jsme zmokli, do toho nás štípali komáři, děti to moc nebavilo. Byla nám zima a po návratu do kempu jsme museli v autě topit. Asi nejstudenější den celé naší výpravy. Cestou k moři jsme se stavili na prohlídku bývalého velitelství německé pozemní armády - “Mamerki”. Zachovalo se hodně bunkrů a spekulovalo se, že tam byla schovaná jantarová komnata. Hledalo se snad ještě v sedmdesátých letech.