Modrý Pavouček

Poslední dva dny v Polsku patřily Sudetským horám. Do Sovích hor jsme se chystali už dlouho a ležely přímo na trase od moře. Našli jsme si pěkný kemp v městečku Gluszyca. Dětem už se na kola nechtělo, tak jsme na večer s Markét vyrazili na rychlou akci do přilehlých dolin. Nakonec z toho bylo docela pěkné stoupání až na hřeben. Tam jsme objevili krásnou chatu (Andrezejowka) s malým horským kempem. Tip na příště. Ráno jsme popojeli pár kilometrů k podzemnímu městu Osowka, které bylo součástí projektu Riese. Prohlídka byla hodně upovídaná, ale mně se líbila. Podobných podzemních památek je tady v okolí více. A abychom nebyli doma moc brzy, stavili jsme se ještě v Bludných skalách, které patří do oblasti Stolových hor. Lidí hodně, evidentně se jedná ho velké turistické lákadlo. Příště koukneme jinam, podle mapy je ve Stolových horách spousta jiných, zajímavých, a méně zalidněných, oblastí. Cestou do Brna náše Polské putování skončilo. Dobré to bylo.

Posledním důležitým místem, na které jsme navíc děti nalákali až na sever Polska, byly duny za městečkem Leba. Zaparkovali jsme v kempu těsně u moře, z auta to bylo pár sekund na pláž. Na duny jsme jeli na kolech. Tady se nám kola fakt hodila, jít to pěšky nebo řešit autobusy by byla pěkná otrava. Cestou jsme se stavili v bývalé raketové základně z druhé světové války a taky doby poválečné. Duny byly úžasné. Tolik písku na hromadě ještě nikdo z nás neviděl. Chození po písku bylo dost únavné a v tom vedru nás dost vyčerpávalo. Zašli jsme až k moři. Vejít do studené vody byla lázeň na naše ťapky. A potkali jsme tam lišku, což byla pro děti velká věc. V Lebě jsme se s mořem rozloučili a vydali se na jih. Dojeli jsme nad Poznaň, kde jsme se v utábořili na lesním parkovišti. Druhý den jsme chtěli na prohlídku Poznaňě, ale počasí a okolnosti nám nepřály. Nakonec jsme zvládli jen gruzínskou pekárnu a do středu města jsme nedošli. Nevadí, někdy příště.

Město Gdaňsk jsem si nechtěli nechat ujít. Objevili jsme kemp na předměstí, přímo u pláže, ze kterého jezdí do centra autobus zdarma. No neber to. Kemp byl krásný, čistý, velká spokojenost. Jedinou vadou na kráse byli komáři, kteří se na nás vrhli cestou na pláž. Museli jsme běžet. Prošli jsme si centrum města, nakoupili dobroty v candy shopu a viděli jsme tu hezčí stranu města. Druhý den jsem se jel projet po okrajových částech města a chvílemi jsem si připadal jak v Třineckých železárnách. Špinavý vzduch, uhelný prach všude, rozbité silnice, opuštěné a zničené domy. Zajel jsem se podívat na Westerplatte, písčitý poloostrov, kde se konala první bitva v rámci německé invaze do Polska. Poláci dokázali vzdorovat Německé přesile sedm dní. Celý postup bitvy a toho co se před ní dělo kolem lodi Schleswig-Holstein je neuvěřitelné.

Konečně jsem dorazili k moři. Už z dálky byl slyšet hukot. Hodně foukalo, byly velké vlny a bylo to naprosto úžasné. Je to obrovský rozdíl proti moři v Chorvatsku. Baltské moře má úplně jiné kouzlo. Maty s Adélkou jsme nemohli dostat z pláže, více než plavání je lákalo blbnutí ve vlnách. A tak jsme trávili spoustu času procházkama po nekonečných písečných plážích. Ve volných chvilkách jsem si projel celý poloostrov na kole. Po celé délce pobřeží vede krásná cyklostezka. Podle mapy to vypadá, že by se dalo na pohodu dojet až do Gdaňska.

Dostali jsme se do nejvýchodnějšího místa naší trasy - do města Elk. Leží na břehu jezera a kemp byl hned u pláže. Koupání v jezeře bylo studené. Objel jsem na kole celé jezero a byl jsem mile překvapen množstvím krásných cyklostezek. Nádhera. Z Elku jsme se vydali k jezeru Dargin, kde jsme objevili krásný lesní kemp. Úžasné místo, přátelská obsluha, hned se nám tam zalíbilo. Na radu pána z obsluhy jsme si zašli lesem do blízkého přístavu na dobroty. Druhý den jsme vyrazili na kolech k bunkru H. Himmlera z války. Zjistili jsme, že v okolí se kromě Hitlerova doupěte nachází spousta dalších a možná i zajímavějších objektů. Počasí se kazilo, tak jsme vyrazili do městečka Gizycko. Hodně jsme chodili, dost jsme zmokli, do toho nás štípali komáři, děti to moc nebavilo. Byla nám zima a po návratu do kempu jsme museli v autě topit. Asi nejstudenější den celé naší výpravy. Cestou k moři jsme se stavili na prohlídku bývalého velitelství německé pozemní armády - “Mamerki”. Zachovalo se hodně bunkrů a spekulovalo se, že tam byla schovaná jantarová komnata. Hledalo se snad ještě v sedmdesátých letech.

Jednu noc a den jsme strávili nedaleko Warszavy, v národním parku Kampinoski. Spali jsme v kempu “Julinek” a byl to asi nedivnější kemp celé naší cesty. Byl hodně drahý, prostor pro parkování byl napůl hřištěm, do sprch bylo daleko. Na kola jsme se vydali napůl po cyklostezce a napůl náhodně podle mapy. Získali jsme bolestivnou zkušenost - po písku se jezdit nedá. A proto jsme si zapsali za uši, že v Polsku není radno jezdit po lesích mimo cyklostezky. Zvládli jsme to, Adélka statečně (po pádu) dobojovala písečné peklo až k autu. Za odměnu se jelo do Mc Donaldu.

První část naší velké výpravy do Polska. První noc jsme přespali v Třinci. V Polsku jsme zamířili na západ ke Krakowu. Ve městě Weliczka jsou zpřístupněné obrovské solné doly. Na začátek prohlídky jsme museli dlouho čekat, ale i to bylo štěstí. o prohlídky je takový zájem, že bylo vše vyprodané a podařilo se nám koupit poslední čtyři lístky na prohlídku v angličtině. Doly byly úžasné. Prohlídka je hodně dlouhá, celkem solidní turistika. Naštěstí se jde pořád dolů, na konci je výtah. Celou trasu jsme řešili jak se dostaneme nahoru. Jít to pěšky, tak by to pro spoustu lidí mohl být velký problém. Spali jsme kousek za městem na lesním parkovišti. Druhý den jsme přejeli do Ojcowského parku, ubytovali se v krásném kempu “Kluczwody” a na večer zajeli si na kolech do Zabierzowa vykoupat se v zatopeném lomu (je tam zákaz, ale jak nám vysvětlil přátelský domorodec, zákaz se dodržovat nemusí). Třetí den jsme si projeli a prošli Ojcowski park. Je podobný našemu Krasu. Pirohy byly moc dobré.

Rychlá víkendová akce u rodičů v Třinci. Hned po příjezdu v pátek večer jsem lapl skialpy a vyrazil na Javorový. Deset minut autem k lanovce a pak rychle , pěšky, s lyžemi na zádech, po sjezdovce nahoru. Byla tma, vichřice, všude led, už jsem se bál že si nezalyžuji, ale nahoře to šlo. Ještě že tak. Druhý den bylo nádherně. Vydali jsme se celá rodina na lyže do Polska a byla to paráda. Děti jezdily jak draci, sluníčko svítilo, vše nám krásně vyšlo. V neděli už tak pěkně nebylo, ale i tak jsme si s Markét vyběhli na česnečku na Ostrý a zpátky to vzali přes zasněženou Čerňavinu.

Vzal jsem děti na týden do Třince. Vzal jsem kola a využil pár volných chvilek pro první jarní projížďky po Beskydech. Sněhu je zatím hodně a po hřebenech se ještě prohánějí běžkaři, ale hodně toho už odtálo a tak jsem různě kombinoval. První den jsem zkusil vyjet na Javorový. Čekal jsem protaženou cestu a dole v Tyře tomu vše nasvědčovalo. V noci napadlo pár cenťáků sněhu, ale cestu projelo několik aut a v kolejích se dalo jet pěkně. Potkával jsem lidi, kteří mi fandili a povzbuzovali mě, měl jsem super náladu. V polovině se ale objevily harvestory a několik aut a stopy skončily. Dál už to bylo neporušeným sněhem s obrovským výdejem energie. Klouzalo to na ledu pod sněhem, který už byl navíc mokrý a těžký. No, měl jsem chuť to otočit, ale nechtěl jsem potkat všechny ty lidi, tak jsem to nějak vybojoval. Koláč, kofola, prázdná chata, sluníčko, stálo to za to. Budu si muset zvykat na pohyb mimo komfortní zónu. Zajel jsem si pak do Nýdku, až na konec údolí Hluchové, kam jsme kdysi jezdili tábořit. Bohužel, z krásného tábornického plácku u potoka je dnes hřiště a všechny stromy zmizely.