Modrý Pavouček

Listopad a Prosinec jsem věnoval hlavně muzice - spousty večírků, jamů a zkoušek s kapelou. Taky jsem dost cvičil a zvládli jsme vystoupení v Boskovicích. Na hory jsem se moc nedostal, budu to muset brzy napravit. Po dlouhých letech jsem se rozhodl pro pořádnou kytaru, to si taky vzalo spoustu času.

Krásná pochmurná vyjížďka po neznámých i známých místech Konicka. Bylo zamračeno, sem tam zapršelo a foukal vítr. Díky tomu nebyli nikde žádní lidé, potkal jsem za celou dobu jen dva cyklisty. Tak se mi to líbí. Stavil jsem se ohřát za Tomem s Jančou do Ospělova. Těžko jsem odolával nabídce koupání v kádi s horkou vodou, ale znám se, dál už by se mi nechtělo, zvlášť kdybych si dal s Tomem pivo a slivovičku, k čemuž není v Ospělově nikdy daleko. Do Prostějova jsem dojel potmě a celé to byl velký zážitek, takhle mě to baví.

V pátek po práci jsem dojel do Ospělova za Tomem, pomoct s bouráním domečku. Večer byla super atmosféra - ponuro, kolem lesy, v boudě voněl guláš a dobré pití (pivo a slivka), hrál se bluegrass, sešli se fajn lidi. Spal jsem ve stanu. V sobotu, po velkém bourání, jsem přejel do Svratky, kde konečně začaly růst houby - Matýsek byl v sedmém nebi.

V Boskovickém westernovém městečku odehrál Sváťa Kotas Band svoji poslední letošní vystoupení. Pokračování bude na jaře, až se narodí nový člen kapely. Všechno to pro mě bylo náročné, ale v životě jsou věci, pro které stojí za to leccos skousnout. Splnilo se mi hned několik velkých životních přání - jsem v kapele složené z dobrých lidí a muzikantů, dostal jsem se s dobrem na pódium, hrajeme věci, které se mi líbí a nestydím se za ně a to vše pod vedením Sváťi Kotase, jehož deska Pozdě v noci mě provází celý život. Díky všem SKBenďákům za trpělivost. Co víc si přát? Snad jen více času na cvičení … A tady je pár fotek z různých akcí, které se tento rok udály.

V sobotním deštivém ránu jsem zaparkoval ve Sloupu. Z auta jsem místo lezeckého báglu vytáhl kolo a vyrazil na sever s cílem podívat se až na Bouzov. Trasu jsem si doma poctivě naplánoval tak, abych jel jen terénem a asfaltky i vesnice co nejvíce objížděl. Projel jsem celým Konickem a na Bouzově jsem toho měl celkem dost. Nejelo se mi vůbec dobře, asi ještě nějaké doznívání chřipky, která nás teď doma trápí. Zbývalo přes šedesát kiláků zpátky do Sloupu a přiznám se, že se začínaly vynořovat myšlenky na “srabskou” variantu po asfaltkách. No a pak se zatáhlo a začalo pršet. Chvíli jsem čekal schovaný pod stromem, ale déšť sílil a nebe temnělo, tož jsem se zabalil do goráčovky a vyrazil. Další dvě hodiny jsem se koupal střídavě ve vodě a v bahně. Kiláky vůbec neubíhaly a marně jsem vyhlížel nějaké rovinky. Pak přestalo pršet a těsně před setměním vyšlo na chvilku slunko. Posledních pětadvacet kiláků jsem jel potmě po asfaltkách - dorůstající měsíc krásně svítil, ve vzduchu voněl kouř, vyšly hvězdy a v údolích se zvedla mlha. Kiláky začaly ubíhat kosmickou rychlostí a únava trošku přešla. Dával jsem pozor na srnky a v půl deváté jsem dosvištěl zpátky do Sloupu. Skoro mi bylo líto, že nemůžu jet ještě dál. Dobré to bylo.