Modrý Pavouček

Tak jsem se konečně vydal na skialpový přechod Nízkých Tater. Nikomu se moc nechtělo a tak sedím v nočním rychlíku směr Poprad úplně sám. V Popradu sice lije, ale v Telgártu už chumelí. Cesta na Královu holi byla tentokrát opravdovým očistcem. S těžkým báglem jsem se od rozvodny prodíral neuvěřitelně hustou mlhou k vrcholu. Všude jsem viděl jen konstantní bílou plochu a když se přidal ještě silný vítr, měl jsem co dělat, abych se držel na nohou. Díky bohu za ty oranžové skialpinistické praporky ze závodů, které tam zůstaly. Nebýt jich, tak po svazích Hole bloudím asi ještě teď. Nahoru jsem dorazil úplně vyčerpaný, morálně zdeptaný a navíc z úplně opačné strany než jsem čekal.

Bez velkého plánování jsme vyrazili na přechod hlavního hřebene. Na východní části je hodně polomů a některé úseky jsou téměř neprůchodné. Rozhodně ale nedoporučuju brát moc vážně řeči některých rádoby horalů, kteří po večerech na útulnách barvitě líčí všemožné nástrahy číhající na hřebeni na nedomorodé turisty. Všechny polomy se ale daly obejít a od značky jsme se odchýlili jen minimálně. Časy uvedené na mapách a rozcestnících jsme, až na úsek Ramža - Čertovica (3h místo 1,5h), víceméně zkracovali. Celý přechod jsme dokončili klasicky za 3 a půl dne.