Modrý Pavouček

V Sobotu brzy ráno vyrážíme do Suchého žlebu v Krase. Počasí nic moc, většina lidí ještě spí nebo pěkně v teple snídá a kouká na telku. Tentokrát stíháme do setmění dvě pěkné hákovačky - Starou a Novou Saxi. Před polednem se připojují Vidlákovci a Suchým žlebem se tak po celý zbytek dne nese hurónský smích prokládaný sprostým klením hákovačů. A aby toho nebylo dost, pokoušeli jsme v nedělil s Hrníčkářem a Dagem mokré cesty na Vysočině.

Dříve jsem kras moc nemusel. Vždy jsem měl raději vysoké hory, ostré skály a jehličnaté lesy. Tento rok se mi ale v krase hodně zalíbilo. Dnes jsme dali další cestu - New Age. Když jsem cestu poprvé uviděl, říkal jsem si, že člověk musí mít kras opravdu od srdce rád, aby se pustil do něčeho takového. Klasifikace něco kolem A2, v průvodčíku najdete nějakou mixovou, které moc nerozumím. Cestu udělal Pidiondra s Wattem.

Tak jsme s Tomem vyrazili na tradiční čtvrteční hákování v krase. Tentokrát jsme vybrali Hýskovy Rorejsy. Cesta to zřejmě bývala hezká, ale chybějící a poškozené nýty z ní dělají pěknou morálovku - že Tomášku? Ještě teď slyším zvuk popojíždějícího háčku. Pytel jsme nakonec zavěsili v modré smyčce v hodinách a podle smyček níže to někdo zapytlil už dříve. Uřezané nýty by asi po nějaké úpravě šly obhodit lankem čoka, ale musely by se trošku upravit - možná by to šlo skobou a kladivem.

Po dlouhé době jsem vyrazil hákovat s Tomem. Čas, který jsme při odpoledním odjezdu ušetřili tím, že pracujeme v sousedních budovách jsme krásně ztratili zkratkou ve formě okružní jízdy Brnem. Pod Jáchymkou jsme ujistili zvídavou místní ženu, že přes potok kousek od jejího domu se opravdu dostaneme bez gumáků (byl tam mostek) a že stejně jako ona doufáme, že se nám potmě na skále nic nestane. Pak už jsme lezli a lezli a za tři hodinky bylo hotovo.

Tentokrát žádné slaňování, utíkání, děšť a strach. Za tři hodinky jsme byli nahoře v lese a dolezli jsme tak cestu Zrdcadlo. Nádherná hákovačka. Poslední týden bych nazval odpytlovací - v pátek Papa La Lulu (VI+) ve Sloupu, v sobotu Sokolí spára (VI) a Pekelník (VI) na Drátníku a teď i tahle cesta. Zrdcadlo, IV/A2, R. Hýsek, F. Plšek 1967, Mor. kras, Josefovské údolí, Býčí skála. Na zrdcadlo stačily presa (čím více tím lépe, klidně i 20) a čoky.

Zúčastnil jsem se velmi veselé taškařice na Býčí skále. Když přeskočím všechny přípravy, haldy železa pod skálou, dohady o tom jak se dostat k mříži a ujišťování, že vše stihnem za světla, vypadala situace asi takhle: tma, stojím nevím na čem, nemám čelovku, netuším jak by se dal ve zdraví přesoukat ten podělaný traverz za Gitou k mříži a nenechat přitom ve stěně žádný matroš. Začíná pršet, sem tam blesk, během chvilky jsme durch.

Každým dnem teď přichází tma o něco dříve. Ve městě si člověk těch pár minut ani neuvědomí. Ale na skále, tam ubývá čas mnohem rychleji a pomalinku nás vyhání na stěny a bouldrovky. Hlavně vydržet co nejdéle. Na cestičce pod Krkavčí skálou je rezavé listí. Přichází podzim, moje nejhezčí období. S Gitou jsme napolo ukuli přímo ďábelský plán. V prosinci? Snad. _Bosý chlapec šplhá na strom. Šplhá pro čirou radost z lezení; ostatní důvody jsou nepodstatné.

Jedno mi však chybělo. Muž, jenž by mi podal ruku a řekl: “Pojď se mnou do hor, chci být tvým učitelem!” Silný muž, k němuž bych se přimknul a oddal se vší silou a celou věrností svého nezkaženého, touhou kypícího srdce. Takový muž se mi nikdy nezjevil, všechno jsem musil čerpat ze sebe sama, učit se vlastním pozorováním a moudřet z chyb a z jejich často nebezpečných následků. Až mnohem později jsem hledal a našel si učitele horské techniky.

Odpoledne na Krkavčí skále. I po několika letech si nemohu zvyknout na ten pocit, kdy do čtyři hodin sedím v práci a před pátou už řeším některou z krasových cest. V krase je blaze, tak je to. Dali jsme si s Peťanem na rozlezení Diretissimu 5+, pak jsme zkoušeli Čertovo lože 6, Strakárnu 7- a Rohačku 6+, nakonec se setměním Korzo 5+. Pokud jde o horolezectví, platí to ovšem pouze v určitém smyslu.

Takový skoro jarní den.