Modrý Pavouček

Adélku bolelo břicho a Maky s ní trpělivě trávila víkend doma. My s Matýskem jsme neodolali a byli jsme venku. V sobotu jsme dojeli za Odvárkama do Sloupu, ale pršelo a lilo, všude bylo mokro a bahno. Tak jsem vzal Matýska s Čendou a podívali jsme se do Sloupsko-Šošůvských jeskyní. Kdyby se Čendovi nechtělo od půlky prohlídky čůrat a nebyli oba zmrzlí jak osiky, bylo by vše super :-). Noc ze soboty na neděli jsme strávili napůl v nemocnici, ale vše dopadlo dobře, žádné slepé střevo se nekonalo.

Nedělní výprava do Moravského krasu s Márou, Čendou a Matýskem. Správná horoškola začíná poznáváním blízkého okolí bydliště a zkoumáním terénů vhodných pro lumpárny. My jsme vyrazili na Býčí skálu a Jáchymku. Mates měl svůj malý lezecký křest - první vrcholek a poprvé na laně.

Ve čtvrtek jsem se byl podívat na křest knihy o lezení v Moravském krase. Celé to Pokáčovo snažení mi bylo sympatické hned od začátku - každý příspěvek na jeho blogu jsem četl ihned po zveřejnění a ani jsem nedutal. Příběhy z míst, na kterých jsem strávil spoustu času. Kniha vše završila a to, že v ní mám pár fotek je pro mně velká čest. Financování celého projektu bylo třešničkou na dortu - měl jsem velkou radost, že se najde tolik lidí, kteří dokážou ocenit poctivou a unikátní práci šikovného človíčka.

V sobotu jsme se prošli Moravským krasem. Šli jsme naši tradiční trasu Pustým žlebem na Skalní mlýn, pak proti proudu Punkvy na rozcestí “Pod Salmovkou” a po červené (s voíkem dost těžko) nahoru nad propast Macocha. Chata u horního můstku byla výjimečně otevřená a povidlové palačinky s mákem byly sladkou tečkou za parádním výletem.

Tak jsme konečně pokřtili nové vozítko pro Matýska. Dlouho jsme s jeho pořízením váhali, ale nelitujeme. Je parádní. Asi první věc, kterou Matesovi fakt závidím - taky bych se v tom chtěl nechat vozit. Projede to úplně vším - akorát přes popadané stromy jsme museli přenášet.

Slunečný nedělní den. Jeli jsme do Rudic, kde nikdo známý nebyl. Projeli jsme kolečko po zabahněných turistických značkách v okolí Jedovnic - zvládli jsme i vynášení kočárku z Rudického propadání nahoru ke skalám. V krase je krásně.

Ze zimních Tater do sluncem zalitého Krasu. S Maky jsme prolezli méně známou část Babího lomu, přes kterou nevede turistická značka a sešli jsme do Šebrova. Pobyli jsme ve Svaté Kateřině, kterou jsem snad stokrát míjel autem a netušil jak pěkné místo se schovává kousek od cesty. Kostelík nad vesničkou stojí na krásném místě a jsem rád, že jsme se k němu konečně vydali.

Přivítat jaro jsme se vydali na Vysočinu. Od vesničky Zubří jsme vyrazili do míst Markétina dětství. Přes tábor kam kdysi jezdila jsme po náhorních loukách došli na Vávrovu skálu, kde se prý učila slaňovat. Pěkně jsme zalezli, navoněli se kouřem od ohně a vydali se dál. Ve Studnici jsme na chvíli zapadli do místní hospody ze starých časů. Zpátky jsme šli cestou necestou přes Pohledeckou skálu a sněhové závěje v lese.

Počasí se konečně umoudřilo a oba víkendové slunečné dny jsem se toulal po Krase. V sobotu jsme s Maky, Kámou a Vagošem procházeli turistické značky kolem Adamova a hledali (tedá já jsem hledal) nové směry pro kolovýpravy. V neděli jsme si s Márou užívali vyhřátou a opuštěnou Krkavčí skálu - v horní nasvícené části téměř letní lezení dva týdny před vánocemi.

Když už to tento víkend nevyšlo na hory, tak alespoň nějakou “horskou” akci v krase by to chtělo. A stalo se. Starou klasiku Jeskyní na Beraní roh (tento rok bez hákování samotného rohu) jsme si dali s Kámou za podpory Arnyho. Zarostlá byla i cesta “3535”, která se nám také líbila velice převelice (vybojoval jsem to až ke slaňáku, i když jsem tomu moc nadějí nedával).