Modrý Pavouček

V neděli odpoledne jsme s Matesem vyrazili do lesa. Na tajné kótě 444 jsme objevili ideální místo (schované a odlehlé) pro oheň a já jsem konečně vyslyšel Matýskovo nekonečné škemrání. Odkopat drny a mech, kruh z kamenů, větvičky, sirky … a už plápolá. Pak jsme vše uklidili a nezbyla po nás jediná stopa. Cestou zpět jsme našli asi tisíc nejedlých hub a dvě jedlé, do kterých začal Mates hned kousat. Uff, někdy je to i v tom lese, kde se nemůže nic stát, celkem složitá logistika.

Před vedrem jsme utekli na devět dní na chalupu do Svratky. Poprvé s oběma dětma. Dorazili i rodiče z Třince a bylo dobře. Několik nocí jsme dokonce museli topit, naměřili jsme jen osm stupňů.

Dnešní temný podvečer těsně před příchodem se nesl v podivné melancholické náladě. Fotky jsou z naší nejoblíbenější procházky po pěšinkách a skalkách mezi Komínem a Bystrcí.

Od narození Matýska uplnynuly dva roky. Vyrostl z něj velký neposeda a máme co dělat, abychom ho uhlídali. A protože zatím nemusím do práce, tak jsme venku každé dopoledne i odpoledne. Počasí nám teď pěkně přeje.

První samostatné výprava pánské části naší rodiny do mých rodných Beskyd. Bydleli jsme u našich, mlsali všechny dobroty co vařila mamka … Podívali jsme se na Ostrý, do Čerňaviny, na Kamenitý, na Javorový, do Karviné za Wawrzyczkama, do Těšína ze Novákama i do Hrádku za ségrou. Byl to parádní týden.

Vánoce jsme trávili v kruhu rodinném. Nejdříve v Brně, pak v Třinci a pár posledních dnů na chalupě na Vysočině. Škoda, že nebylo více sněhu, Mates si moc neužil. Tak snad ještě něco připadne.

V neděli jsme s Márou, Matesem a Čendou vyrazili na přechod Babího lomu. Trošku poprchávalo, byla zima, všude mlha … taková pěkná nedělní vycházka to byla.

Pár víkendů na chalupě ve Svratce. Maťulda už jezdí na všem možném, nepadá přes každý práh a zahrada kolem chalupy už je mu malá.

{{ figure"images/imag2025w.jpg" }} Ze Staré Hůrky V knize Emila Kintzla “Zmizelý kousek Šumavy"jsem objevil tento zvláštní a trošku hrůzostrašný příběh o osudu Staré Hůrky v poválečných letech: Členové obou sklářských rodin byli pochováni v rodinné hrobce za kostelem ve 23 skleněných rakvích - unikát. Jejich klid skončil v roce 1949. Způsobem, který neměl nikde na Šumavě obdoby. Přečtěte si, prosím, co o neuvěřitelném zvěrstvu (z vyprávění pamětníka) zapsala Jana Flašková: “Hrobka stála na vojenském prostoru a jediný, kdo k ní měl přístup, byli vojáci.

Týden na Šumavě s Matýskem. Moc pěkné hory to jsou a jejich ponurá krása (jak píše Emil Kintzl ve své knize) je přesně to co mám rád. Snad knížka splnila svůj úkol a připomněla cosi, co by nemělo být zapomenuto, snad vzbudila zamyšlení. Místo velkých slov svůj užitečný podíl v ní měly zachovalé fotografie, které naštěstí nemohou, tak jako někdy slova, lhát. Ať vás, milí přátelé, Šumava stále jen hladí svou ponurou krásou.