Modrý Pavouček

V neděli odpoledne jsme s Matesem vyrazili do lesa. Na tajné kótě 444 jsme objevili ideální místo (schované a odlehlé) pro oheň a já jsem konečně vyslyšel Matýskovo nekonečné škemrání. Odkopat drny a mech, kruh z kamenů, větvičky, sirky … a už plápolá. Pak jsme vše uklidili a nezbyla po nás jediná stopa. Cestou zpět jsme našli asi tisíc nejedlých hub a dvě jedlé, do kterých začal Mates hned kousat. Uff, někdy je to i v tom lese, kde se nemůže nic stát, celkem složitá logistika.

Před vedrem jsme utekli na devět dní na chalupu do Svratky. Poprvé s oběma dětma. Dorazili i rodiče z Třince a bylo dobře. Několik nocí jsme dokonce museli topit, naměřili jsme jen osm stupňů.

Dnešní temný podvečer těsně před příchodem se nesl v podivné melancholické náladě. Fotky jsou z naší nejoblíbenější procházky po pěšinkách a skalkách mezi Komínem a Bystrcí.

Od narození Matýska uplnynuly dva roky. Vyrostl z něj velký neposeda a máme co dělat, abychom ho uhlídali. A protože zatím nemusím do práce, tak jsme venku každé dopoledne i odpoledne. Počasí nám teď pěkně přeje.

První samostatné výprava pánské části naší rodiny do mých rodných Beskyd. Bydleli jsme u našich, mlsali všechny dobroty co vařila mamka … Podívali jsme se na Ostrý, do Čerňaviny, na Kamenitý, na Javorový, do Karviné za Wawrzyczkama, do Těšína ze Novákama i do Hrádku za ségrou. Byl to parádní týden.

Vánoce jsme trávili v kruhu rodinném. Nejdříve v Brně, pak v Třinci a pár posledních dnů na chalupě na Vysočině. Škoda, že nebylo více sněhu, Mates si moc neužil. Tak snad ještě něco připadne.

V neděli jsme s Márou, Matesem a Čendou vyrazili na přechod Babího lomu. Trošku poprchávalo, byla zima, všude mlha … taková pěkná nedělní vycházka to byla.

Pár víkendů na chalupě ve Svratce. Maťulda už jezdí na všem možném, nepadá přes každý práh a zahrada kolem chalupy už je mu malá.

{{ figure"images/imag2025w.jpg" }} Ze Staré Hůrky V knize Emila Kintzla “Zmizelý kousek Šumavy"jsem objevil tento zvláštní a trošku hrůzostrašný příběh o osudu Staré Hůrky v poválečných letech: Členové obou sklářských rodin byli pochováni v rodinné hrobce za kostelem ve 23 skleněných rakvích - unikát. Jejich klid skončil v roce 1949. Způsobem, který neměl nikde na Šumavě obdoby. Přečtěte si, prosím, co o neuvěřitelném zvěrstvu (z vyprávění pamětníka) zapsala Jana Flašková: “Hrobka stála na vojenském prostoru a jediný, kdo k ní měl přístup, byli vojáci. Dostali příkaz zničit místo posledního odpočinku ’těch kapitalistů’. Velitel se šesticí podřízených a nemalou zásobou rumu dlouho neotálel. Nechal vynosit rakve ven a stejně jako jeho kumpáni strnul překvapením: na denním světle si i oni všimli krásně oblečených dam ozdobených perlovými náhrdelníky. Ženy v té době už dlouho neviděli. Teď je měli před sebou a že nejsou živé, to jim ani trochu nevadilo. Rozbili rakve, zakřepčili si s mrtvolami a okradli je o šperky. Jakmile si vojáci užili, postavili všech 23 rakví do řady a připravili jim ‘druhou smrt’ v podobě dávek ze samopalů. Rozstřílení umrlci zůstali roztroušeni po okolí. Vojíni vzali z rakví cín a odnesli ho do sběru. Dřevo spálili a na vše vzpomínali s pocitem dobře vykonané práce. O božích mlýnech meloucích pomalu ale jistě se jako první přesvědčil velitel oné všehoschopné bandy: zemřel ze několik měsíců nešťastnou náhodou při odpalování domu. Jeho podaření kumpáni nedopadli lépe. Jednoho z nich skolila podivná infekce. Obličej vojáka pokryla vyrážka, s jakou se doposud žádný z lékařů nesetkal, a muži se prý strašlivým způsobem znetvořila tvář. Na žádost pozůstalých bylo jeho tělo převezeno domů. Putovalo však ve speciální, zaletované rakvi, aby se rodiče nemohli na syna naposledy podívat. Tvář měl natolik znetvořenou, že by se nebozí příbuzní bezpochyby vyděsili. Stalo se tak půl roku poté, co tančili s mrtvými. Tou dobou už všichni jeho kolegové leželi v zemi. Údajně zemřeli v důsledku nákazy způsobené kontaktem s rozkládajícími se těly. Vojákům smutná minulost Hůrky nevadila, kapli používali jako rozhlednu při střelbách, hřbitovní náhrobky posloužily coby terče. A pozůstatky šumavských sklářů zůstaly rozházeny kdesi v okolí hrobky. Nikdo přesně netuší, kde mohou být. Lidé seznámení s historií místa proto našlapují velice opatrně. Pod hlubokým sněhem odpočívá kromě Abeleových i několik set obyvatel Staré Hůrky.”

Týden na Šumavě s Matýskem. Moc pěkné hory to jsou a jejich ponurá krása (jak píše Emil Kintzl ve své knize) je přesně to co mám rád. Snad knížka splnila svůj úkol a připomněla cosi, co by nemělo být zapomenuto, snad vzbudila zamyšlení. Místo velkých slov svůj užitečný podíl v ní měly zachovalé fotografie, které naštěstí nemohou, tak jako někdy slova, lhát. Ať vás, milí přátelé, Šumava stále jen hladí svou ponurou krásou. (Emil Kintzl)