Modrý Pavouček

Logisticky náročný víkend se odehrál na několika místech severně od Brna. Markét odjela s kámoškama do Jeseníků a já jsem se snažil stihnout dvě vystoupení se dvěmi kapelami a zároveň se trošku postarat o Matáska a Adélku. V pátek jsme odehráli se Svaťa Kotas Bandem v Chudčicích dvojkoncert s Trapery. Ten pocit, když za mnou přišel Robert Křesťan, podal mi ruku a řekl Ahoj, to je velice velká pocta. Nikdy jsem si nemyslel, že dojdu s hraním tak daleko. V sobotu jsem musel cestovat dál - do malé vesničky Věžná, která leží v nádherné krajině nedaleko Pernštejna. Tam, ukrytý mezi loukami a kopečky, se konal malý festival “Věženská bouda”. Krásné místo, super lidé, domovská atmosféra, je zázrak, že někdo takovéto akce pořádá. Držím všechny palce do dalších let. Abych dětem svoji nepřítomnost vynahradil, zašli jsme si v neděli do města na dobroty a pak jsme se rychle přesunuli do Moravského krasu. Konečně jsme vyrazili do Punkevních jeskyní. Projeli jsme si okruh, jehož součástí bylo půl kilometru jízdy na lodičkách. Líbilo.

Vánoce začaly tanečním vystoupením Adélky u Salesiánů. Sešli jsme se tam celá rodina včetně babičky s dědou. Sníh, který před pár dny napadl roztál, oteplilo se a s lyžováním to vypadalo černě. Po štědrém dni se nikomu nikam nechtělo. Šel jsem se projít do Krasu a absolovoval pár kiláků probíjením se přes popadané stromy v Pustém žlebu. Nahoře nikde nic, zajímavé. Přejeli jsme do Třince. U našich je vždy dobře. A na lyžování nakonec došlo. V Polsku na Zlotem Gruni se jezdilo. Před návratem do Brna jsme stihli vycházku na Kamenitý, dlouho jsme tam nebyli. V Brně jsme jen přespali a posunuli se na Vysočinu do Svratky. Příchod nového roku jsme vítali tradičně s Kámou, Vagošem, Grétkou a Prokopem. A světe div se, na Harusáku se lyžovalo. Dva dny lyžování jsme fakt nečekali. Nakonec vše vyšlo jak mělo a svátky jsme si užili.

Rychlá výprava do Moravského krasu. Hlásili bouřky a tak jsme nešli moc daleko. Nakoukli jsme do Macochy, kde se mi na dolním můstku připomněla akce stará 14 let. Prošli jsme se kousek po hřebeni a Pustým žlebem jsme se vrátili zpátky. Bavilo mě jít pomalu a pořádně si prohlížet všechny skály, jeskyně a staré stromy. Pustým žlebem jezdím často na kole a to vidím kolem cesty jen čmouhy. Dole ve žlebu jsme potkali Pípaky a dohodli jsme společný oběd na Holštejně. Vše nám krásně vyšlo.

Zrodila se nová mánie - začali jsme sbírat dřevěné turistické známky. Minulý víkend jsme koupili první dvě na Ostrém a Kamenitém v Beskydech. Tento víkend jsme objížděli Brno a okolí. Nejdál jsme zkusili indiánskou hospodu ve Vojtěchově na Konicku, ale známku neměli, musíme tam znova.

V sobotu jsme se prošli Moravským krasem. Šli jsme naši tradiční trasu Pustým žlebem na Skalní mlýn, pak proti proudu Punkvy na rozcestí “Pod Salmovkou” a po červené (s voíkem dost těžko) nahoru nad propast Macocha. Chata u horního můstku byla výjimečně otevřená a povidlové palačinky s mákem byly sladkou tečkou za parádním výletem.

Shrnutí našich jarních výprav do Brna a okolí. Vzhledem k tomu, že Maky nosí v baťohu Matýska, tak se držíme při zemi (vodě) a nepouštíme už se do žádných větších akcí. Postupně procházíme mé běhací okruhy a poflakujeme se po místech blízkých, ale neznámých.

Vylézt Macochu ze dna na její horní okraj je na první pohled věc nepřestavitelná a nemožná. A přesto vede nahoru několik cest a většina z nich dokonce vede obrovskou převislou klenbou. Lidé, kteří se každý rok do Macochy na několik dní sjedou je jen pár a vzhledem ke stylu, jakým se v Macoše leze, jich asi nikdy moc nebude. Tento rok jsem se vydal jen fotit - na svůj průstup stěnou Macochy si budu muset ještě chvilku počkat. Obdivuji všechny, kterým se to podařilo. Jsem rád, že se Jankovi, Čeňasovi a Pavlovi povedl první přelez zatím nepojmenované cesty od Ricarda s Waiserem. Dost mě štve, že jsem se k nim nedostal blíže a nemám je na fotkách. A gratuluji taky všem ostatním, kteří to celé absolvovali a přežili.

Všechno naše hákovací snažení v krase v poslední době směřovalo k velikému cíli - některé z cest v propasti Macocha. Ve středu večer nastupujeme s Gitou do Příklepového stropu a po 20 hodinách toho máme plné zuby. Končíme v polovině cesty ….. ale kapitola Macocha se tím pro mě vůbec nezavírá, právě naopak.