Modrý Pavouček

Vánoce začaly tanečním vystoupením Adélky u Salesiánů. Sešli jsme se tam celá rodina včetně babičky s dědou. Sníh, který před pár dny napadl roztál, oteplilo se a s lyžováním to vypadalo černě. Po štědrém dni se nikomu nikam nechtělo. Šel jsem se projít do Krasu a absolovoval pár kiláků probíjením se přes popadané stromy v Pustém žlebu. Nahoře nikde nic, zajímavé. Přejeli jsme do Třince. U našich je vždy dobře. A na lyžování nakonec došlo.

Rychlá výprava do Moravského krasu. Hlásili bouřky a tak jsme nešli moc daleko. Nakoukli jsme do Macochy, kde se mi na dolním můstku připomněla akce stará 14 let. Prošli jsme se kousek po hřebeni a Pustým žlebem jsme se vrátili zpátky. Bavilo mě jít pomalu a pořádně si prohlížet všechny skály, jeskyně a staré stromy. Pustým žlebem jezdím často na kole a to vidím kolem cesty jen čmouhy. Dole ve žlebu jsme potkali Pípaky a dohodli jsme společný oběd na Holštejně.

Zrodila se nová mánie - začali jsme sbírat dřevěné turistické známky. Minulý víkend jsme koupili první dvě na Ostrém a Kamenitém v Beskydech. Tento víkend jsme objížděli Brno a okolí. Nejdál jsme zkusili indiánskou hospodu ve Vojtěchově na Konicku, ale známku neměli, musíme tam znova.

V sobotu jsme se prošli Moravským krasem. Šli jsme naši tradiční trasu Pustým žlebem na Skalní mlýn, pak proti proudu Punkvy na rozcestí “Pod Salmovkou” a po červené (s voíkem dost těžko) nahoru nad propast Macocha. Chata u horního můstku byla výjimečně otevřená a povidlové palačinky s mákem byly sladkou tečkou za parádním výletem.

Shrnutí našich jarních výprav do Brna a okolí. Vzhledem k tomu, že Maky nosí v baťohu Matýska, tak se držíme při zemi (vodě) a nepouštíme už se do žádných větších akcí. Postupně procházíme mé běhací okruhy a poflakujeme se po místech blízkých, ale neznámých.

Vylézt Macochu ze dna na její horní okraj je na první pohled věc nepřestavitelná a nemožná. A přesto vede nahoru několik cest a většina z nich dokonce vede obrovskou převislou klenbou. Lidé, kteří se každý rok do Macochy na několik dní sjedou je jen pár a vzhledem ke stylu, jakým se v Macoše leze, jich asi nikdy moc nebude. Tento rok jsem se vydal jen fotit - na svůj průstup stěnou Macochy si budu muset ještě chvilku počkat.

Všechno naše hákovací snažení v krase v poslední době směřovalo k velikému cíli - některé z cest v propasti Macocha. Ve středu večer nastupujeme s Gitou do Příklepového stropu a po 20 hodinách toho máme plné zuby. Končíme v polovině cesty ….. ale kapitola Macocha se tím pro mě vůbec nezavírá, právě naopak.