Modrý Pavouček

Konečně jsem se dostal na akci Bílý Kámen. Jednou za rok se díky spolku Lubavia otevřou brány vojenského újezdu Libavá pro veřejnost. Krajinou zaniklých obcí, starých křížků, kopců a náhorních planin ten den putují hordy cyklistů a pěšáků. Letos jich bylo přes sedm tisíc. Vyrazil jsem velmi brzy. Přes vstupní bod mě pustili už před sedmou a jen díky tomu jsem si krajinu užil relativně bez lidí. Kolem poledne už to bylo peklo a vícekrát už nepojedu. Tyhle davové záležitosti nejsou pro mně. Bohužel se újezd otevírá jen jeden den v roce a jiná možnost není. Ale i tak bylo krásné projet se Oderskými vrchy. Krajina je tam nádherně opuštěná. Zajímavé bylo i setkání s jednou paní pořadatelkou, se kterou jsme se dostali k Jeseníkům a nakonec z ní vypadlo, že její synové kdysi postavili chatku Berušku a dodnes se o ni starají.

Vezl jsem auto do Hranic na montáž okna. Spal jsem nad Potštátem, přímo na hranici újezdu. V noci i ráno byla slyšet střelba. Když jsem měl ráno sjet dolů do Hranic, vůbec se mi nechtělo. Byla krásná inverze a ze sluncem zalité krajiny jsem se musel ponořit to hnusné studené mlhy. Lepidlo potřebovalo schnout šest hodin. Za šest hodin jsem na kole projel krásná opuštěná místa podél hranice vojenského ůjezdu Libavá. Nakonec z toho bylo skoro sto kiláků. Stihl jsem to akorát a večer už jsem byl na zkoušce s kapelou.

Blížil se konec měsíce a za duben mi chyběla noc strávená někde venku. Chtěl jsem jet znovu do Trenckovy rokle, ale nakonec zvítězil duch průzkumníka a vydal jsem se do míst, kde jsem nikdy nebyl. Dlouho jsem měl v hlavě údolí Bystřice nad Olomoucí, které kopíruje hranici vojenského újezdu Libavá. Napadlo mě protáhnout tuto trasu kolem celého újezdu a plán byl na světě. Vyrazil jsem v pátek odpoledne a kolem páté jsem startoval z Olomouce. K údolí Bystřice vedou krásné cyklostezky plné cyklistů. Pro lidi z Olomouce je to asi jeden hlavních tahů do přírody. Údolí je zpočátku hodně zastavěné, ale čím severněji, tím je vše divočejší a liduprázdnější. První zastávku jsem dělal u nádraží Hrubá voda, které jsem několikrát maloval. Nádherná, ale bohužel zdevastovaná, budova. Další zastávka byla v bývalé obci Bělá. To už jsem byl v hodně opuštěných místech, nikde nikdo, jen spousty zvířat (skoro jsem přejel lišku). Před setměním jsem přejel hranici újezdu a nedočkavě zamířil ke starému lomu, kde mělo být podle mapy ohniště a snad i místo ke spaní. Bál jsem se, jestli už tam někdo nebude nebo jestli nebude ústí lomu působit moc depresivně. Ale vyšlo to. Místo bylo krásné, s nádherným výhledem do nitra újezdu, hluboko dole šuměla Odra, u ohniště bylo dřevo i klacky na opékání a na stromě visel rošt a nějaké nádobí. Uvařil jsem si čaj, poseděl u ohně a šel spát. Byla mi trošku zima, ale spalo se dobře.