Modrý Pavouček

S Ladinem a Karlem jsme pobyli pět dní v Tatrách. Pro mně takový malý návrat po dlouhých letech tátování. Je fajn mít kolem sebe takové lidi, zvlášť když prší a hlavu obestírají chmury a zaječí úmysly. Já se vrátím … [gallery columns=“5”]

Týdenní dovolená v Českém ráji s Odvárkama. Lezli jsme po skalách, na kolech jsme projeli skoro celý Skalák, běhat jsme chodili po pohádkových pěšinkách mezi věžemi, toulali jsme se skalními městy a bydleli jsme v místě, kde se naši caparti měli jako v peřince - pískoviště, trampolína, bazén, spousty hraček. První výběh (14km) Centrem Skaláku (9km) Běh na Trosky (14km)

Konečně začínáme žít. Máme za sebou letosšní první víkend ve Svratce. Přidala se Káma, Prokop a Grétka. Sobota patřila dobývání Rybenských perničků. Děti si pěkně hrály pod skálou a dospěláci se snažili natáhnout alespoň jednu cestu. Kombinace mokrých mechů a strachu ale udělala své. Nic jsme nevylezli. V neděli jsme si ale na Drátníku náladu spravili. Cesta Rorejs stála za to. Teď už s dětma zvládáme nejen chodit, ale i lézt. Nádhera.

Mé první vánoce v Brně. Poprvé jsem věšel ozdoby na stromek s Maky a poprvé jsem večeřel bez našich. Takové podivné myšlenky jsem měl když jsem před štědrovečerní vyrazil běhat a z Palačáku jsem koukal na zářící Brno. Do Třince jsme se vydali hned po štědrém dni. [caption id=“attachment_578” align=“aligncenter” width=“580”] Z Mexika[/caption] Když pak jedné noci napadlo hodně sněhu, vydal jsem se ráno místo na sjezdovku na Karvinsko. Chtěl jsem vidět hřbitov na Mexiku v bílém. Pár nových fotek je v karvinské galerii.

Během týdne jsme projeli několik koutů naši vlasti. Novohradky leží na jižní hranici s Rakouskem, Labák na severu nad Děčínem na hranicích s Německem a Ostrý je na východě na dohled od hranic s Polskem a Slovenskem. Novohradské hory Nejeden člověk nám vychválil tento kout naší země. Opuštěná sudetská krajina, vylidněné pohraniční pásmo, kilometry cest po lesích a loukách, staré kostely a zanedbané vesničky, místo, kde čas běží pomaleji. Tohle všechno jsme se o Novohradkách doslechli. Není divu, že nás to zlákalo. Prodloužený víkend jsme už dlouho předem přidělili právě těmto pohraničním kopečkům. V sobotu kolem poledne přijíždíme do Nových Hradů. Na náměstí si ještě dáváme guláš, poslední výsadu civilizace, a pak už hurá do divočiny. Jedeme na kolech obalených brašnama. Máme vaření, jídlo, stan, ručníky na koupání, foťák, nářadí, jsme odhodláni přežít vše.

V neděli v sedm ráno byla v Brně mlha jak z rákosníčka. Venku byla zima, mrholilo a kdo nemusel, vůbec nelezl z postele. Je to k neuvěření, že se najdou čtyři lidé, kteří dobrovolně vstanou a vyrazí ven za lezením. Do rakouského Durnsteinu jsem se jel podívat po dlouhé řadě let. Nic se nezměnilo - parádní lezení na hřebíncích kolem hradu tyčícího se nad Dunajem a krásným starobylým městečkem. I přes to počasí nakonec všechno dopadlo dobře a lezlo se celý den (pravda, chvilkami do bylo horské).

Dlouho plánovaná výprava do Španělska je za námi. Hned na začátek musím předeslat, že fotkama ani pár odstavcema textu se atmosféra této země a tohoto vejletu nedá vůbec přiblížit. Projeli jsme velkou část poloostrova a najeli jsme téměř 4 tisíce kilometrů. Strávili jsme tam 22 dnů a kromě dvou nocí, kdy jsme se léčili v jednom privátku, jsme spali ve stanu nebo v autě. Krajina je hodně různorodá a plná překvapení. Úzké uličky a kostelíky, na které jsem se těšil, jsou skoro všude - pan Foglar by měl radost - stínadla skoro v každé vesničce. Ve středozemí jsme si někdy připadali jako v Americe. Projížděli jsme úplně opuštěnou krajinou, kde bych si opravdu nepřál řešit nějaký problém - třeba s autem. Trošku nás zklamala Andaluzie, ve které jsme chtěli strávit nejvíce času. Ale našli jsme oblasti, kde se nám líbilo a těžko jsme se s nimi loučili. Hodně času jsme strávili lezením a byli jsme hrozně rádi, že jsme si ten lezeckej vercajk nakonec vzali. Lezení v oblasti La Mussary bylo jako za odměnu - krásná skála, krásné cesty, vše v téměř liduprázdných sektorech. Padly i nějaká ta 6bčka a našlo se i krásné čtyřdélkové 6ačko. Tady je výběr několika fotek, zbytek někdy na promítání:

Odpoledne ve Sloupu a večer na valné hromadě

Byl jsem zimní nováček a s Jankem jsme podnikli kouzelnou lezeckou a lyžařskou výpravu. Nedávno o tom Janek něco napsal, tož tady je jeho článek: Od Eigeru k Tatrám Už je to nějaký čas, co jsem se pokoušel s kámošem vylézt v zimě severní stěnu Eigeru. Se ví, že jsme byli patřičně natěšení, protože severní stěna Eigeru, obávaný “Mordwand”, se neleze každý den. Pamatuju si, jak jsme celý den v hlubokém sněhu vláčeli proklatě těžký bágly pod stěnu a unavení jsme pak večer usínali se svrbivou zvědavostí, jak obstojíme v dalších dnech ve stěně. V noci pak přišla vichřice se sněhem, kterou jsme byli schopni ignorovat akrorát asi do úrovně Rozlámaného pilíře, kde má člověk vylezených jen 500m ze skoro 4km dlouhé cesty, odkud jsme nakonec prchli ze stěny pryč.

Jedno mi však chybělo. Muž, jenž by mi podal ruku a řekl: “Pojď se mnou do hor, chci být tvým učitelem!” Silný muž, k němuž bych se přimknul a oddal se vší silou a celou věrností svého nezkaženého, touhou kypícího srdce. Takový muž se mi nikdy nezjevil, všechno jsem musil čerpat ze sebe sama, učit se vlastním pozorováním a moudřet z chyb a z jejich často nebezpečných následků. Až mnohem později jsem hledal a našel si učitele horské techniky. Tenkrát jsem byl samoten se svou touhou po horách: nikdo mne nechápal. Byly jiné doby. Ce se dnes považuje za výchovnou pomůcku a za prostředek k tvoření charakteru, tehdy bylo vrtochem a bláznovstvím. V horolezectví se vidělo provozování nevýnosného umění, marnivost a touha po aureole. Jak jinak je tomu dnes, jak snadné to má nynější mládež! Nepžízeň oné doby spočívala na mně plnou tíží a dlouho mě tísnila. Což, dobře jsem si to zapamatoval! Viděl-li jsem později mladíka, jenž toužil, doufal, snil, ale neměl možností, neváhaje přistoupil jsem k němu a podal mu ruku: Pojď se mnou, viz, tam jsou hory! (J. Kugy)