Modrý Pavouček

Rok se s rokem sešel a vyrazili jsme tradičně na Tomovy narozky na loveckou chatu do Jeseníků. Tentokrát opět Furmanka , lepší chata v Jeseníkách snad není. Sněhu napadlo tentokrát nečekaně hodně. Bečky s pivem jsme podle plánu měli tahat na bobech, ale vytáhla nám je horská služba čtyřkolkou (s pásama), za což jim budem děkovat ještě měcíc, protože jinak bychom všichni umřeli, já určitě. Z Koutů je to na chatu 700m převýšení na devíti kilometrech. Na zádech jídlo, pití, věci na skialpy a dobro, strašná tíha. Víkend byl parádní, hodně se hrálo, trošku lyžovalo, vypilo se 150 piv. Za pozornost stála noční výprava na Vozku, kdy jsem se s Miloušem kolem půlnoci vydal nahoru. Měli jsme něco vypito a motali jsme se tam po lese jak kačeny. Díky GPSce jsme pak nakonec přece jen Vozku našli, ještě že tak, protože bez GPSky jsme se motali v nějakých divných kruzích na úplně opačné straně hřebene než byl Vozka.

Telefonát ve čtvrtek odpoledne : Ladin: “Co děláš večer?”; Já: “Nevím, proč?”; Ladin: “Zajedeme na noc do Rychleb?”: Já: “Hmmmmmmm, předběžně jo, uvidím co doma”. Za pár hodin sedíme v autě a palubní kompas ukazuje na sever. Máme spaní, slivovici, lezecký matroš a těšíme se na les, ticho a tmu v Zapomenutých horách. Jídlo jsme si v tom spěchu nevzali téměř žádné, ale nechce se nám už nikde zastavovat. Kolem půlnoci ťapkáme jedním Rychlebským údolím, nad hlavou svítí Orion a jsme spokojení. Říkám si potichu: nádhera, teď jsem doopravdy sám sebou, všechno co mám rád tady teď je. Chatičku, ve které jsme se rozhodli přespat jsme naštěstí našli. Nepřítomnost mobilního signálu nás mírně znepokojila, protože jsem si v tom spěchu její polohu nikam nenapsal. Naštěstí jsem si matně pamatoval obrázek mapy a žádné velké bloudění se tak nekonalo. Dlouho do noci jsme seděli a povídali, pěkně potmě, jen s obrázky, které na stěny kreslil oheň z kamen. Vymysleli jsme ďábelské věci. Druhý den jsme se zašli podívat na Sokolí skály, letní lezení nic moc, ale v zimě se sem vrátíme. Prošli jsme Vysoký hřbet až na Kopřivník a jeli domů. Díky moc Ladine.

S Ladinem a Karlem jsme pobyli pět dní v Tatrách. Pro mně takový malý návrat po dlouhých letech tátování. Je fajn mít kolem sebe takové lidi, zvlášť když prší a hlavu obestírají chmury a zaječí úmysly. Já se vrátím … [gallery columns=“5”]

Do krajiny křížků, rybníků, divokých údolí a krásných šotolin jsme se vydali s Ladinem. S Márou jsem Třebíčsko projezdil na kole, ale tentokrát jsem kolo nechal doma. V teniskách je to taky parádní zážitek. Proběhli jsme několik mých oblíbených míst - údolí Oslavy, nádraží ve Studenci, Pozďatínské rybníky, lom v Kojatíně a modrou značku z Budišova do Oslavy. Díky moc Ladine, bylo to super. Trasa na Stravě (24,5 km, 2,5h)

Opět rychlá akce, v jedenáct večer sedáme do auta a valíme směr Tatry. V půl třetí odbočujeme na Popradské a kuk, před autem sedí méďa. Chvilku kličkuje jak králík a mizí v lese. Pěkné přivítání. Spát jdeme v půl čtvrté. Středa Vstali jsme brzo, v chatě byl hluk jak ve fabrice. První den jsme se motali po Zlomiskách. Nebyl jsem tam pět nebo šest let. Pěkně jsme polezli, ale byla zima. A škoda, že byl sníh v chodníku na Kohútik, chtěli jsme večer k Viktorovi na polívku.

Rychlá akce s La’dou. Sluníčko, pěkné sjezdy, záapad slunka na Kamzičníku … dobře bylo. Záznam na Stravě (17.2km)

V pátek u oběda jsme Laďou dohodli přechod Malé Fatry. Pak jsme se koukli na předpověď a bylo po přechodu. Aby nám nebylo smutno, tak jsme se večer sbalili a vyrazili na Kraličák. Malá večeře v Postřelmově a před půlnocí už si to šlapeme temným údolím Moravy k vrcholu. Šumění potoka, černé siluety stromů, jasné nebe a tisíce hvězd nad hlavou. Už mi to chybělo. Jak málo někomu stačí ke štěstí. U slona jsme postavili stan a spalo se krásně. Ráno přišla mlha a celou sobotu už jsme viděli jen na pár metrů kolem sebe. Přes Sušinu a Podbělku jsme seběhli do Horní Moravy a po poledni jsme byli zpátky v Brně. Parádní vejlet. Dík Laďo.

Vánoce bez sněhu jsme strávili napůl v Brně a napůl v Třinci. Byli jsme se podívat na Hrčavě - malé zapadlé vesničce na Česko-Slovensko-Polských hranicích a taky na Kamenitém. Lyžovat ani běžkovat se moc nedalo, na kolo taky nic moc, tož jsem si dal aspoň jeden noční výběh na Kozinec. Tolik volna a takové podmínky na kopcích, hergot kuš.

V sobotu jsme se vydali na procházku do údolí Bobravy. Cestou jsme prošli starý sad ve Střelickém lese, který znám jen z kola a už několik let si říkám, že bych se tam měl vydat v klidu pěšky s foťákem. Údolí Bobravy a most u Spáleného mlýna - tam to taky znám jen letmo - na kole to tam vždy proletím jak vítr a teprve dnes po dlouhých letech jsem měl čas si to tam trošku užít. Stmívání jsme pak prožili s Láďou a jeho rodinkou v jejich skleněném obýváku s výhledem do zahrady. Dobré to bylo.

Jeseníky se zase jednou předvedly v celé své kráse. Sluníčko a modré nebe bez jediného mráčku, vše do bíla obalené sněhem a ve svazích nepoježděný sníh. Taková nádhera. Navíc se mnou a Kámou tentokrát do Jeseníků přiletěl (doslova) v těchto končinách vzácný host Ládin, který po dlouhých letech začíná konečně zase běhat po kopcích. Vyšli jsme si s Vidláckou skupinkou na Divoký kámen a po prašanovém sjezdu dolů na Zámčisko jsme se vydali Dolem Velkého Děda na Petráky. Na Ovčárně jsme rozmrzli, zblajzli něco dobrého a vydali se zpátky na hřeben. S blížícím se koncem dne jsme došli na Vysokou holi. Mám rád tyhle večerní akce, vleky už nejezdí, běžkaři se vracejí domů a po hřebenech se rozlije noční klid. Před sjezdem po hraně Sviního dolu jsem se ještě zadíval naproti na Divoký Kámen, kde Povidláci chystali bivak, příště už spím s nima. Sjezd dolů byl krásnej. Za takových podmínek se mi do žádných jiných hor jezdit nechce, tady jsem spokojený, tady já budu furt, sem mi nikdo nelezte :-).