Modrý Pavouček

Jeli jsme na Boženku dělat základy. Chystali jsme se na dvoudenní dřinu, ale vše skončilo dříve než začalo. Nedařilo se nám udělat díry pro základy, na lámání skály jsme nebyli připravení. Na takhle odlehlém místě to znamenalo konec, shánět tady nářadí k půjčení nemělo smysl. Ale i tak bylo dobře. Poflakovali jsme se, kosili jsme trávu, plánovali a rozměřovali chatičku, na ohni jsme grilovali samé dobroty a došlo i na prochajdu do lesa.

Ze Svratky jsem utekl na jeden den a noc na Boženku. Přivezl jsem si kolo a celý den jsem jel po kopcích bez velkého plánování. Nejdříve přes Paprsek na Smrk, pak dolů úžasným sjezdem kolem Sokolích skal až do Žulové. Dobloudil jsem k Rychlebským stezkám, které byly zavřené (jeden zákaz od správců, druhý od Českých lesů), ale z části jsem je stejně projel. Původní plán na cestu přes Rejvíz jsem musel zavrhnout a z Jeseníku jsem začal stoupat na Šerák.

Jsem rád, že jsme se nakonec dohodli na poslední lyžování na zbytcích sněhu v Jeseníkách. Počkali jsme si na pěkné počasí a vyrazili na dvoudenní výpravu. Dali jsme si limit 400 korun za výjezd na Ovčárnu, což bylo málo. Chtějí pět set. A tak podruhé tento rok parkujeme na Hvězdě, balíme boty do batohu, lyže taky na batoh a tradá v teniskách směr Velký kotel. Tentokrát jsme zkusili Kapitánskou cestu. Kolem Eustachovy chaty jsme vylezli na hřeben a hned první sjezd jsme dali středem Velkého kotle skoro až dolů.

I přes dopolední nepříjemnosti s autem se mi nakonec podařilo dodržet plán a vyrazit s Ladinem na odpolední lezení. Vybrali jsme Baby u Mohelna. Skály byly pěkně vyhřáté od sluníčka a lezení bylo úplně pohodové. Na rozlezení jsme si dali Přepadovou, pak Horní variantu Černého komína s posezením u vrcholové knížky a na závěr Stromovku. Pak zašlo sluníčko, vyšel obrovský měsíc a začalo se ochlazovat. Do dalších cest už se nám nechtělo - v plánu totiž byly těžší cesty a asi jsme si nechtěli kazit dobrý pocit dlouhým dobýváním případně pytlením.

Hlásili krásné počasí, zimu a mráz. Podle fotek od ostatním vidím, že sníh v Jeseníkách pořád je. Jarní firny považuji za nejhezčí lyžování a tak stačilo málo a výprava s přespáním byla během pěti minut naplánována. Nalákal jsem věrného druha Ládina a mohlo se jet. V úterý večer provádíme rychlý přesun na rozcestí Hvězda nad Karlovou studánkou. Chvíli řešíme parkování, parkoviště je zavřené závorou. Nakonec přejíždíme travnatý ostrůvek a jako jediné auto parkujeme na obrovském parkovišti.

Na další mé mikrodobrodružství jsem si přizval Ládina, dlouho jsem ho přemlouvat nemusel. V pátek pozdě večer jedeme z Brna do Jeseníků s plánem strávit tam noc a den, trošku polyžovat, projít se po hřebenech, užít si sluníčka. Tentokrát žádné boudy, tunely ani jiné přistřešky. Máme s sebou stan a míříme na hlavní hřeben. V autě dolaďujeme logistiku výpravy. Chceme se v sobotu vrátit po sjezdovce do Koutů a mít tam někde auto.

O víkendu proběhl devátý (pokud dobře počítám) ročník akce, kterou pečlivě organizuje Tom. Jsem rád, že to tak je. Tentokrát se podařilo domluvit chatu Bobinu, která je schovaná v lesích pod Petrovými kameny. V pátek jsme se snažili vyjet auty co nejvýše. Čtyřkolky hrabaly, hrabaly a hrabaly, nakonec jsme parkovali pod Zámčiskem. Na chatu to bylo jen tři kiláky, což přivítali hlavně tahači bobů s bečkami. Chata je to nádherná, nově postavená, utěsněná, kolem jen les a ticho.

Rok se s rokem sešel a vyrazili jsme tradičně na Tomovy narozky na loveckou chatu do Jeseníků. Tentokrát opět Furmanka , lepší chata v Jeseníkách snad není. Sněhu napadlo tentokrát nečekaně hodně. Bečky s pivem jsme podle plánu měli tahat na bobech, ale vytáhla nám je horská služba čtyřkolkou (s pásama), za což jim budem děkovat ještě měcíc, protože jinak bychom všichni umřeli, já určitě. Z Koutů je to na chatu 700m převýšení na devíti kilometrech.

Telefonát ve čtvrtek odpoledne : Ladin: “Co děláš večer?”; Já: “Nevím, proč?”; Ladin: “Zajedeme na noc do Rychleb?”: Já: “Hmmmmmmm, předběžně jo, uvidím co doma”. Za pár hodin sedíme v autě a palubní kompas ukazuje na sever. Máme spaní, slivovici, lezecký matroš a těšíme se na les, ticho a tmu v Zapomenutých horách. Jídlo jsme si v tom spěchu nevzali téměř žádné, ale nechce se nám už nikde zastavovat. Kolem půlnoci ťapkáme jedním Rychlebským údolím, nad hlavou svítí Orion a jsme spokojení.

S Ladinem a Karlem jsme pobyli pět dní v Tatrách. Pro mně takový malý návrat po dlouhých letech tátování. Je fajn mít kolem sebe takové lidi, zvlášť když prší a hlavu obestírají chmury a zaječí úmysly. Já se vrátím … [gallery columns=“5”]