Modrý Pavouček

Jeli jsme na Boženku dělat základy. Chystali jsme se na dvoudenní dřinu, ale vše skončilo dříve než začalo. Nedařilo se nám udělat díry pro základy, na lámání skály jsme nebyli připravení. Na takhle odlehlém místě to znamenalo konec, shánět tady nářadí k půjčení nemělo smysl. Ale i tak bylo dobře. Poflakovali jsme se, kosili jsme trávu, plánovali a rozměřovali chatičku, na ohni jsme grilovali samé dobroty a došlo i na prochajdu do lesa. A taky jsem si zajezdil s velkým těžkým přívěsem (na který nemám řidičák). Snad se ta chatička do zimy stihne.

Ze Svratky jsem utekl na jeden den a noc na Boženku. Přivezl jsem si kolo a celý den jsem jel po kopcích bez velkého plánování. Nejdříve přes Paprsek na Smrk, pak dolů úžasným sjezdem kolem Sokolích skal až do Žulové. Dobloudil jsem k Rychlebským stezkám, které byly zavřené (jeden zákaz od správců, druhý od Českých lesů), ale z části jsem je stejně projel. Původní plán na cestu přes Rejvíz jsem musel zavrhnout a z Jeseníku jsem začal stoupat na Šerák. Kopce mě v poslední době hodně baví a tenhle stál za to, převýšení kolem kilometru. Na Šeráku jsme se sešli s Ladinem a Zitou, kteří běželi z Boženky jinou cestou. Dorazili nahoru asi minutu po mně, neuvěřitelná náhoda. Dali jsme nějaké dobroty, pivo a hurá zpátky. Byl jsem trošku nejistý z cesty dolů - potřeboval jsem na stranu k Ramzové. Varianta sjezdovka se ukázala jako správné řešení, za pár minut jsem byl dole v sedle a stoupal na pláně nad Ostružnou. Je to nádherný kraj, moc dobře vím proč sem jezdím. Z bývalé vesničky Kronfelzov jsem sjel dolů a vybojoval poslední velké stoupání na kopec Větrov a k Božence. Hodinu po mně dorazila Zita s Ladinem a za další hodinu Martin Vitásek s Luckou. Pak už jen oheň, dobroty, pivo, víno, slivovice, dobrá společnost, trošku muziky a před druhou do hajan. Nádhera.

Jsem rád, že jsme se nakonec dohodli na poslední lyžování na zbytcích sněhu v Jeseníkách. Počkali jsme si na pěkné počasí a vyrazili na dvoudenní výpravu. Dali jsme si limit 400 korun za výjezd na Ovčárnu, což bylo málo. Chtějí pět set. A tak podruhé tento rok parkujeme na Hvězdě, balíme boty do batohu, lyže taky na batoh a tradá v teniskách směr Velký kotel. Tentokrát jsme zkusili Kapitánskou cestu. Kolem Eustachovy chaty jsme vylezli na hřeben a hned první sjezd jsme dali středem Velkého kotle skoro až dolů. Je to krása. Ještě jeden sjezd jsme dali do Kotle a vydali se přes hřeben nakouknout do Sviního dolu. U boudy na Vysoké holi seděl turista a když jsme se vedle něj zjevili v přeskáčích s lyžemi na batozích, nechápal co se děje. Měl nás jistě za blázny. Cesta do Sviního dolu byla krušná. Musel jsem Laďu pořád přesvědčovat, že to bude dobré. Ke konci už jsem byl taky na vážkách, ale najednou se objevil sníh a následoval krásný sjezd skoro až dolů k potoku. Taky nádhera veliká, nejlepší firn jaký si dovedu představit. A pak zpátky nahoru, přes hřeben k Eustachově chatě a stejnou cestou na Hvězdu. Tam nám z okénka prodali pivo a polévku, krásná to tečka.

I přes dopolední nepříjemnosti s autem se mi nakonec podařilo dodržet plán a vyrazit s Ladinem na odpolední lezení. Vybrali jsme Baby u Mohelna. Skály byly pěkně vyhřáté od sluníčka a lezení bylo úplně pohodové. Na rozlezení jsme si dali Přepadovou, pak Horní variantu Černého komína s posezením u vrcholové knížky a na závěr Stromovku. Pak zašlo sluníčko, vyšel obrovský měsíc a začalo se ochlazovat. Do dalších cest už se nám nechtělo - v plánu totiž byly těžší cesty a asi jsme si nechtěli kazit dobrý pocit dlouhým dobýváním případně pytlením. Dali jsme si pěknou procházku proti proudu Jihlavy a k autu jsme došli téměř potmě. Je fajn, že se dá pěkně lézt kousek za městem.

Hlásili krásné počasí, zimu a mráz. Podle fotek od ostatním vidím, že sníh v Jeseníkách pořád je. Jarní firny považuji za nejhezčí lyžování a tak stačilo málo a výprava s přespáním byla během pěti minut naplánována. Nalákal jsem věrného druha Ládina a mohlo se jet. V úterý večer provádíme rychlý přesun na rozcestí Hvězda nad Karlovou studánkou. Chvíli řešíme parkování, parkoviště je zavřené závorou. Nakonec přejíždíme travnatý ostrůvek a jako jediné auto parkujeme na obrovském parkovišti. Rychle balíme a vyrážíme v teniskách, sněhu zatím moc není. Je úplné jasno, svítí hvězdy a měsíc, nááádhera. Je zima, a pořádná. Původní plán byl dojít na Eustachovu chatu, udělat si tam oheň, zahřát se a přespat na verandě. Oheň nám nevyšel, ohniště i všechno dřevo v okolí bylo pod půl metrem tvrdého firnu. Noc byla studená, velice studená, brrr (zpětně jsem dohledal, že bylo kolem -13 stupňů). Ráno zkouším zapálit lihový vařič a nic, líh nehořel. Ještě, že Láďu napadlo naházet do lihu dřívka a papír a vařič oživil. Pak už jsme lyžovali, užívali si sluníčka, odpočívali na pěkných místech a byl to super den. Dík Ládine.

Na další mé mikrodobrodružství jsem si přizval Ládina, dlouho jsem ho přemlouvat nemusel. V pátek pozdě večer jedeme z Brna do Jeseníků s plánem strávit tam noc a den, trošku polyžovat, projít se po hřebenech, užít si sluníčka. Tentokrát žádné boudy, tunely ani jiné přistřešky. Máme s sebou stan a míříme na hlavní hřeben. V autě dolaďujeme logistiku výpravy. Chceme se v sobotu vrátit po sjezdovce do Koutů a mít tam někde auto. Nechce se nám ale v noci šlapat z Koutů až na hřeben. Zkoušíme taxíka, ale neklaplo to - 500kč za cestu z Koutů na dolní nádrž se nám zdá moc. Jedem autem nahoru kam až to po ledu jde, schováváme tam věci, pak autem zpátky dolů na parkoviště u Pelikána a na lehko stejnou cestou nahoru k věcem. Dál už ťapem na lyžích, po sněhu a ledu, temnou nocí nahoru. Kolem jedné v noci začínáme chystat spaní na krásném místečku pod Velkým Májem (pro ty co ví, tak šlo o hřebínek mezi Májem a Saša peakem). Ve dvě už se zahříváme ve spacácích a je nám dobře. Tenhle typ podnikání mě začíná bavit. Cítím jak mě pohodlí města ubíjí.

O víkendu proběhl devátý (pokud dobře počítám) ročník akce, kterou pečlivě organizuje Tom. Jsem rád, že to tak je. Tentokrát se podařilo domluvit chatu Bobinu, která je schovaná v lesích pod Petrovými kameny. V pátek jsme se snažili vyjet auty co nejvýše. Čtyřkolky hrabaly, hrabaly a hrabaly, nakonec jsme parkovali pod Zámčiskem. Na chatu to bylo jen tři kiláky, což přivítali hlavně tahači bobů s bečkami. Chata je to nádherná, nově postavená, utěsněná, kolem jen les a ticho. Hrálo se, zpívalo se, popíjely se dobroty, vařil se guláš a zelňačka. Ze soboty na neděli byla jasná úplňková noc a s Peťou jsme se po půlnoci pěkně prošli na Petráky, ze kterých jsme si dali super sjezd dolů přes Kurzák. Ježdění v noci mezi stromy mě baví. Na viděnou ze rok na další chatě.

Rok se s rokem sešel a vyrazili jsme tradičně na Tomovy narozky na loveckou chatu do Jeseníků. Tentokrát opět Furmanka , lepší chata v Jeseníkách snad není. Sněhu napadlo tentokrát nečekaně hodně. Bečky s pivem jsme podle plánu měli tahat na bobech, ale vytáhla nám je horská služba čtyřkolkou (s pásama), za což jim budem děkovat ještě měcíc, protože jinak bychom všichni umřeli, já určitě. Z Koutů je to na chatu 700m převýšení na devíti kilometrech. Na zádech jídlo, pití, věci na skialpy a dobro, strašná tíha. Víkend byl parádní, hodně se hrálo, trošku lyžovalo, vypilo se 150 piv. Za pozornost stála noční výprava na Vozku, kdy jsem se s Miloušem kolem půlnoci vydal nahoru. Měli jsme něco vypito a motali jsme se tam po lese jak kačeny. Díky GPSce jsme pak nakonec přece jen Vozku našli, ještě že tak, protože bez GPSky jsme se motali v nějakých divných kruzích na úplně opačné straně hřebene než byl Vozka.

Telefonát ve čtvrtek odpoledne : Ladin: “Co děláš večer?”; Já: “Nevím, proč?”; Ladin: “Zajedeme na noc do Rychleb?”: Já: “Hmmmmmmm, předběžně jo, uvidím co doma”. Za pár hodin sedíme v autě a palubní kompas ukazuje na sever. Máme spaní, slivovici, lezecký matroš a těšíme se na les, ticho a tmu v Zapomenutých horách. Jídlo jsme si v tom spěchu nevzali téměř žádné, ale nechce se nám už nikde zastavovat. Kolem půlnoci ťapkáme jedním Rychlebským údolím, nad hlavou svítí Orion a jsme spokojení. Říkám si potichu: nádhera, teď jsem doopravdy sám sebou, všechno co mám rád tady teď je. Chatičku, ve které jsme se rozhodli přespat jsme naštěstí našli. Nepřítomnost mobilního signálu nás mírně znepokojila, protože jsem si v tom spěchu její polohu nikam nenapsal. Naštěstí jsem si matně pamatoval obrázek mapy a žádné velké bloudění se tak nekonalo. Dlouho do noci jsme seděli a povídali, pěkně potmě, jen s obrázky, které na stěny kreslil oheň z kamen. Vymysleli jsme ďábelské věci. Druhý den jsme se zašli podívat na Sokolí skály, letní lezení nic moc, ale v zimě se sem vrátíme. Prošli jsme Vysoký hřbet až na Kopřivník a jeli domů. Díky moc Ladine.

S Ladinem a Karlem jsme pobyli pět dní v Tatrách. Pro mně takový malý návrat po dlouhých letech tátování. Je fajn mít kolem sebe takové lidi, zvlášť když prší a hlavu obestírají chmury a zaječí úmysly. Já se vrátím … [gallery columns=“5”]