Modrý Pavouček

Sníh “na Beskydach” roztál a nemohl jsem se dočkat až se po hřebenech projedu na kole. Do Třince jsme přijeli v pátek odpoledne a hned večer jsem vyrazil na první výpravu. Rozhodl jsem se projet trasy, které jsem jezdil kdysi, když jsem byl v Třinecké nemocnici na civilní službě. Se setměním jsem vystoupal na Javorový a přes Velký Javorový jsem po hřebenových cestičkách dojel na Ostrý. Bylo to magické, protože byla hustá mlha a tma a to pak vždy vypadají i známá místa úplně jinak. Trošku jsem podcenil oblečení a po sjezdu do Tyry jsem byl zmrzlý na kost, necítil jsem ruce ani nohy, za celou zimu jsem takhle nepromrznul. Tolikrát jsem tohle kolečko jel a pořád mě baví.

Prodloužený víkend na chalupě. Tentokrát jsme měli kola i lezení a na obojí došlo. S Markét jsme se v sobotu vypravili lézt na Čtyři palice. V pátek večer jsem to byl okouknou na kole a lezla tam jen jedna dvojka. Nevím odkud se vzal pocit, že tam nebude moc lidí. Bylo to hrozné. Vylezli jsme jen jednu cestu a museli jsme utéct do cesty Kejrum, která byla sice krásná a bez lidí, ale bohužel v zakázané části masivu. Poučení pro příště - nikdy sem nechodit o víkendu dopoledne. Na kole jsme toho nakonec moc nenajezdili, Matýsek se od Trenckovy rokle pořád bojí delších výprav. Ale díky zahradě a trampolíně to ani moc nevadilo.

Ze Svratky jsem utekl na jeden den a noc na Boženku. Přivezl jsem si kolo a celý den jsem jel po kopcích bez velkého plánování. Nejdříve přes Paprsek na Smrk, pak dolů úžasným sjezdem kolem Sokolích skal až do Žulové. Dobloudil jsem k Rychlebským stezkám, které byly zavřené (jeden zákaz od správců, druhý od Českých lesů), ale z části jsem je stejně projel. Původní plán na cestu přes Rejvíz jsem musel zavrhnout a z Jeseníku jsem začal stoupat na Šerák. Kopce mě v poslední době hodně baví a tenhle stál za to, převýšení kolem kilometru. Na Šeráku jsme se sešli s Ladinem a Zitou, kteří běželi z Boženky jinou cestou. Dorazili nahoru asi minutu po mně, neuvěřitelná náhoda. Dali jsme nějaké dobroty, pivo a hurá zpátky. Byl jsem trošku nejistý z cesty dolů - potřeboval jsem na stranu k Ramzové. Varianta sjezdovka se ukázala jako správné řešení, za pár minut jsem byl dole v sedle a stoupal na pláně nad Ostružnou. Je to nádherný kraj, moc dobře vím proč sem jezdím. Z bývalé vesničky Kronfelzov jsem sjel dolů a vybojoval poslední velké stoupání na kopec Větrov a k Božence. Hodinu po mně dorazila Zita s Ladinem a za další hodinu Martin Vitásek s Luckou. Pak už jen oheň, dobroty, pivo, víno, slivovice, dobrá společnost, trošku muziky a před druhou do hajan. Nádhera.

Tento rok jsme se do Svratky dlouho neodvažovali. Až tento víkend vše trošku polevilo a spolu s rodiči od Markét jsme chalupu odzimovali, postavili trampolínu, přespali první noc a obhlédli trošku okolí. Nahoře na louce, u toho osamělého stromu, stojí krásný dřevěný kříž a lavička.

Jsem rád, že jsme se nakonec dohodli na poslední lyžování na zbytcích sněhu v Jeseníkách. Počkali jsme si na pěkné počasí a vyrazili na dvoudenní výpravu. Dali jsme si limit 400 korun za výjezd na Ovčárnu, což bylo málo. Chtějí pět set. A tak podruhé tento rok parkujeme na Hvězdě, balíme boty do batohu, lyže taky na batoh a tradá v teniskách směr Velký kotel. Tentokrát jsme zkusili Kapitánskou cestu. Kolem Eustachovy chaty jsme vylezli na hřeben a hned první sjezd jsme dali středem Velkého kotle skoro až dolů. Je to krása. Ještě jeden sjezd jsme dali do Kotle a vydali se přes hřeben nakouknout do Sviního dolu. U boudy na Vysoké holi seděl turista a když jsme se vedle něj zjevili v přeskáčích s lyžemi na batozích, nechápal co se děje. Měl nás jistě za blázny. Cesta do Sviního dolu byla krušná. Musel jsem Laďu pořád přesvědčovat, že to bude dobré. Ke konci už jsem byl taky na vážkách, ale najednou se objevil sníh a následoval krásný sjezd skoro až dolů k potoku. Taky nádhera veliká, nejlepší firn jaký si dovedu představit. A pak zpátky nahoru, přes hřeben k Eustachově chatě a stejnou cestou na Hvězdu. Tam nám z okénka prodali pivo a polévku, krásná to tečka.

Odpolední vyjížďka do Moravského krasu na Drahanské vrchoviny. Plánem bylo projet údolí, které vede z Krásenska po hranici vojenského újezdu Březina k vodní nádrži Opatovice. Trasa byla celkem náročná, první tři čtvrtiny byly pořád do kopce nebo z kopce, žádné dlouhé rovinky. Ale krajina je tam krásná a není tam moc lidí. Projel jsem spousty míst, na kterých jsem nikdy nebyl, je fajn objevovat pořád něco nového kousek za městem. Nakonec se z toho vyklubalo pěkných 110 kilometrů a to jsem se stihl vrátit do setmění do Brna. Taktika byla stejná jako na všech delších výjezdech tento rok - jet pomalu, tak abych dorazil domů příjemně unavený a (teoreticky) připravený na další podobný výjezd další den (příprava na bikepacking). Musím uznat, že unavený jsem trošku byl, zvlášť když jsme dětem do jedné v noci chystali dárky na narozeniny, v šest ráno jsme museli vstávat, zapalovat svíčky na dortech, přát,rozdávat dárky a plně se dětem věnovat (tři hodiny jsem skládal dřevěný domeček pro panenky). Místo kola jsem pak půl dne prospal.

Další průzkumná výprava. Část Bílého potoka nad Šmelcovnou moc neznáme a pro dnešek jsem našel takové pěkné kolečko kolem kopce Červená. Většina cesty vedla po pěšinkách kolem Bílého potoka, nebylo třeba brodit a navíc jsme procházeli přes tři mlýny - Spálený, Pánovský a Rýglovský. Ten poslední byl krásně opravený, tam bych klidně bydlel.

I přes dopolední nepříjemnosti s autem se mi nakonec podařilo dodržet plán a vyrazit s Ladinem na odpolední lezení. Vybrali jsme Baby u Mohelna. Skály byly pěkně vyhřáté od sluníčka a lezení bylo úplně pohodové. Na rozlezení jsme si dali Přepadovou, pak Horní variantu Černého komína s posezením u vrcholové knížky a na závěr Stromovku. Pak zašlo sluníčko, vyšel obrovský měsíc a začalo se ochlazovat. Do dalších cest už se nám nechtělo - v plánu totiž byly těžší cesty a asi jsme si nechtěli kazit dobrý pocit dlouhým dobýváním případně pytlením. Dali jsme si pěknou procházku proti proudu Jihlavy a k autu jsme došli téměř potmě. Je fajn, že se dá pěkně lézt kousek za městem.

Dnešní rychlá virová odpolední akce proběhla v lesích za Domašovem. Vydali jsme se k prameni říčky Bobravy, která protéká jižně od Brna a kolem které často jezdím. V lese jsme nepotkali vůbec nikoho, takže jsme roušky nenasadili ani jednou. Škoda, že Matýsek tak spěchal domů, po výletu do Trenckovy rokle se asi opravdu bojí, že zatmíme a zabloudíme.

Dnes jsme chtěli na kola, ale vyhověli jsme Adélce, která teď, po té co zkusila bráchovo kolo, nechce o kolech ani slyšet. Ketkovák byl v programu už dříve a dnes se nám to hodilo. Vydali jsme se do míst, které si spojuji s trampy, Kamelotem a Romanem Horkým. Schválně jsem zvolil cestičku mimo značky, abychom byli dále od lidí, ale nepovedlo se. Lidí bylo všude hodně. Ale ta cestička, ta stála za to. Vedla po skalnatém hřebeni a o lehké lezecké úseky nebyla nouze. Myslím, že dětem se to líbilo, skoro jsme jim nestačili. Celá část údolí je nádherná. Všude jsou skály, pěšinky, na volných místech trampské chatičky, ve vzduchu je cítit romantika.