Modrý Pavouček

Aspoň na jednu noc jsme stihli vyjet nahoru na chalupu v Beskydech. Stihli jsme vše - sekat dřevo, stavět domeček, udělat oheň v krbu, opéct párky a samozřejmě, přespat v tichu a klidu na Beskydském hřebeni. Já jsem jel nahoru na chatu o dolu na kole a projezdil jsem okolní hřebeny. Byl jsem na Kamenitém, na Javorovém i v Nýdku a na Filipce. Na chalupu (23km, 750m) Z chalupy domů (30km, 350m) Z Třince na Filipku (35km, 700m)

Tentokrát jsem si na služebku přibalil silničku. Jezdí se tady krásně. Cesty jsou tady mnohem kvalitnější než u nás a o ohleduplnosti německých řidičů bych mohl psát slohové práce. Příště rozhodně zase silničku. Tentokrát byl odjezd z Walldorfu velice akční, protože nám kuna u dvou aut způsobila závadu. Na mém byl rozpojený kabel, na autě kolegy děravá hadička. Ještě, že se o nás firma tak pěkně stará a rychle se to vyřešilo.

Konečně jsem se dostal na Zlatohorskou hudební horečku - bluegrassovou dílnu, kterou pořádá kapela Aliquot. Minulý rok jsme ve stejnou dobu hráli s SK Bandem v Senince, tento rok jsem měl volno. Akce super. Spousta známých tváří, hodně jamování, trošinku koncertování, ale hlavně - možnost učit se. Bylo fajn probrat věci ohledně dobra přímo s Karlem, velkým guru v tomoto oboru. Vzal jsem si kolo a jedno odpoledne patřilo okružní jízdě (místy chůzi) po okolních kopcích. Krajina je tady krásně opuštěná a nejvyšší kopce mají kolem 1200 metrů. Místy jsem se brodil sněhem, taky kořeny a šutráky jsem musel přelézat, divočina jak má být.

Začíná krásný sluneční den a já vyrážím brzy ráno na kole ze Svratky do hlubokých lesů. Je zima, teplota těsně nad nulou, necítím prsty na rukou a snažím se neminout ani jedno místečko kam svítí slunce. Hladina Svratouchu je jako zrcadlo a připadám si v tu chvíli jako někde ve Skandinávii. Projel jsem červené značky v Toulovcových maštalích. Byl jsem tam tak brzy, že jsem nikde nikoho nepotkal. Čekal jsem davy lidí. Vyšlo mi to krásně. Projížďka po cestičkách mezi pískovcovými skalami, to je neuvěřitelná nádhera, hodně jsem se tam těšil. Cestou zpět jsem objevil Damašek - zapadlou část obce Pustá Rybná. Na oběd jsem byl zpátky.

Se silničkou (kolem s berany a úzkými plášti pro jízdu na cestách) jsem měl vždy spojený výlet na hranice s Rakouskem. Jednou jsem to jel na horákovi a nebylo to ono. Nekonečné úseky po betonu v placaté krajině, na to je silnička jako dělaná. A tak jsem vyrazil. Cesta tam byla pohodička, vítr mě jemně poháněl. Do Lednice jsem dorazil mírně unavený a v našem oblíbeném Včelařově dvoře jsem si dal smažák. Na hranice do nedalekých Valtic už to pak bylo nic moc a cesta zpátky byla hrozná. Vítr foukal proti směru jízdy, únava se začala hlásit a musel jsem nakonec změnit trasu. Místo plánovaných Kounic, Ivančic a Rosic jsem to zbaběle zatočil zpátky na rovnou cyklostezku kolem Olympie. Do kopců kolem Omic, Kývalky a Ríšovky se mi pranic nechtělo. Ale i tak, výlet to byl krásný. Je fajn ujet na kole takovou dálku.

Tři dny v Beskydech. Krásné počasí nás provázelo na Ostrém, na Ropici, na Filipce i Loučce. Po dlouhé době jsem se projel na kole po horských hřebenech kolem Třince - tak jako kdysi, když jsem tady pracoval v nemocnici a na horách jsem byl skoro každý den. Vzpomněl jsem si na vyjížďky až k lysé, na horách přes týden v podvečer nebývali žádní lidé, domů jsem se vracel potmě. Na Chatu a zpět do Třince.

Týdenní dovolená v Českém ráji s Odvárkama. Lezli jsme po skalách, na kolech jsme projeli skoro celý Skalák, běhat jsme chodili po pohádkových pěšinkách mezi věžemi, toulali jsme se skalními městy a bydleli jsme v místě, kde se naši caparti měli jako v peřince - pískoviště, trampolína, bazén, spousty hraček. První výběh (14km) Centrem Skaláku (9km) Běh na Trosky (14km)

Tento rok poprvé ve Svratce. Sice trošku pršelo, ale stihli jsme vyjížďku na kole, výlet ke Svratouchu i lumpárny na dětských hřištích. A taky běh na Devět skal mi udělal radost.

Týdenní dovolená u našich v Třinci. Adélka do mého rodného města zavítala úplně poprvé. Podívali jsme se na naše oblíbená místa a já jsem konečně trošku projel kolo po horách. Na poslední dva dny jsem přejel na brigádu do Svratky. A tady je pár tras co jsem projel: Třinec - Javorový - Ostrý - Třinec, 45km, 1h:59m Třinec, Nýdek Hluchová, Filipka, Hrádek, Třinec, 31km, 1h:35m (v noci) Třinec, Ostrý, Slavíč, Malý Polom, Lomná, Jablunkov, Třinec, 57km, 2h:57min Svratka, Brno, 93km, 4h:58min

{{ figure"images/imag2025w.jpg" }} Ze Staré Hůrky V knize Emila Kintzla “Zmizelý kousek Šumavy"jsem objevil tento zvláštní a trošku hrůzostrašný příběh o osudu Staré Hůrky v poválečných letech: Členové obou sklářských rodin byli pochováni v rodinné hrobce za kostelem ve 23 skleněných rakvích - unikát. Jejich klid skončil v roce 1949. Způsobem, který neměl nikde na Šumavě obdoby. Přečtěte si, prosím, co o neuvěřitelném zvěrstvu (z vyprávění pamětníka) zapsala Jana Flašková: “Hrobka stála na vojenském prostoru a jediný, kdo k ní měl přístup, byli vojáci. Dostali příkaz zničit místo posledního odpočinku ’těch kapitalistů’. Velitel se šesticí podřízených a nemalou zásobou rumu dlouho neotálel. Nechal vynosit rakve ven a stejně jako jeho kumpáni strnul překvapením: na denním světle si i oni všimli krásně oblečených dam ozdobených perlovými náhrdelníky. Ženy v té době už dlouho neviděli. Teď je měli před sebou a že nejsou živé, to jim ani trochu nevadilo. Rozbili rakve, zakřepčili si s mrtvolami a okradli je o šperky. Jakmile si vojáci užili, postavili všech 23 rakví do řady a připravili jim ‘druhou smrt’ v podobě dávek ze samopalů. Rozstřílení umrlci zůstali roztroušeni po okolí. Vojíni vzali z rakví cín a odnesli ho do sběru. Dřevo spálili a na vše vzpomínali s pocitem dobře vykonané práce. O božích mlýnech meloucích pomalu ale jistě se jako první přesvědčil velitel oné všehoschopné bandy: zemřel ze několik měsíců nešťastnou náhodou při odpalování domu. Jeho podaření kumpáni nedopadli lépe. Jednoho z nich skolila podivná infekce. Obličej vojáka pokryla vyrážka, s jakou se doposud žádný z lékařů nesetkal, a muži se prý strašlivým způsobem znetvořila tvář. Na žádost pozůstalých bylo jeho tělo převezeno domů. Putovalo však ve speciální, zaletované rakvi, aby se rodiče nemohli na syna naposledy podívat. Tvář měl natolik znetvořenou, že by se nebozí příbuzní bezpochyby vyděsili. Stalo se tak půl roku poté, co tančili s mrtvými. Tou dobou už všichni jeho kolegové leželi v zemi. Údajně zemřeli v důsledku nákazy způsobené kontaktem s rozkládajícími se těly. Vojákům smutná minulost Hůrky nevadila, kapli používali jako rozhlednu při střelbách, hřbitovní náhrobky posloužily coby terče. A pozůstatky šumavských sklářů zůstaly rozházeny kdesi v okolí hrobky. Nikdo přesně netuší, kde mohou být. Lidé seznámení s historií místa proto našlapují velice opatrně. Pod hlubokým sněhem odpočívá kromě Abeleových i několik set obyvatel Staré Hůrky.”