Modrý Pavouček

Zřejmě poslední výlet do Beskyd před tím, než napadne sníh. Matýsek s Adélkou byli nemocní, Markét se zotavovala z výletu do Roháčů, takže jsem měl celkem dost prostoru pro toulky na kole. Jeden výlet jsme udělali s Matýskem, kterého jsme pořádně navlíkli, aby se nenachladil ještě více. Šli jsme na Kamenitý, dali jsme si tam oběd a celou cestu tam i zpět jsme probírali svět Minecraftu - spolehlivá motivace pro jeho nožičky - když se povídá o Minecraftu, tak šlape jak mašina.

Opět jsem se pracovně ocitl ve Walldorfu a shodnou okolností jsem získal dost volného času. Neváhal jsem ani chvilinku, naložil jsem kolo, sedl do auta a hurá směr Schwarzwald. Minulá výprava do těchto končin dopadla na výbornou a tak jsem se těšil na další kilometry v krásných lesích a údolích, kterých je tady nepočítaně. V té rychlosti jsem si nestihl pořešit jídlo a pití a tak jsem vyrážel s baťůžkem, ve kterém jsem měl dvě tatranky a pár euro na příležitostné nákupy. Zpočátku se jelo krásně, sluníčko svítilo, nabíral jsem metry, užíval jsem si krajiny. Někde za půlkou se počasí zhoršilo, začala mi být zima a jedna tatranka mi moc nepomohla. Navíc se kolem začalo hemžit nějak moc aut a hlavních cest. Nahoře na hřebeni jsem minul i nějaké stánky s občerstvením, ale tušil jsem ceny s horskou přirážkou a tak jsem raději jen projel, abych si nedělal zbytečné chutě. Nějak jsem to doklepal do Freundenstadtu, velkého města v 800m nad mořem a tam objevil malinkou pekárničku. Koupil jsem si koláč a preclíky. Mňam, to byla dobrota. Na původní plán - jet po hřebenech, jsem 40km před cílem rezignoval. Dostal jsem se do míst, kde nebylo moc pěkně a hluk hlavní cesty mi kazil radost. Sjel jsem dolů do údolí a po krásných cyklostezkách jsem se vrátil k autu. Tahle část Německa je nádherná, to se musí uznat, máme ještě hodně co dohánět.

Poslední dobou byly jasné noci a když jsem sem tam vyrazil na kole, říkal jsem si, že by to chtělo něco odvážnějšího. A tak se zrodil plán na přejezd Jesenického hřebene. Za světla by to stejně nešlo, protože se tam na kole nesmí. Ta pravá chvíle nadešla v neděli 15. září. Uložili jsme doma děti, sbalil jsem si věci a vyrazil. Z Loučné jsem vyjížděl kolem jedenácté. Dole přes Maršíkov do Vernířovic pěkně po rovinkách. Nahoru na Skřítek už to bylo pěkně do kopce. Tady jsem slyšel první jeleny, zvuk je to trošku strašidelný, ale když člověk ví co to je, tak se tolik nebojí. A tady jsem také poprvé přemáhal hlavu. Být takhle v lese potmě na kole, cestou do míst, kam se na kole nesmí, vědět, že ostatní spí klidně v postelích … Na Skřítku nesvítilo jediné světlo. Nesjízdné stoupání na Ztracené kameny mě nevyvedlo z míry. Dobře jsem věděl, že tady kolo budu střídavě tlačit a přenášet po kamenné suti. Až na Pecný to bylo spíš tlačení, ale pak se to rozjelo a začalo mě to bavit. Na Jelení studánce jsem potichoučku nabral vodu. Přímo u studánky spalo pár lidí pod širákem a nechtěl jsem je vzbudit. Byl to krásný pocit jet přes Máj na Vysokou holi, obvykle tam jezdím jen na skialpech. Z Medvědího dolu se neslo vytí jelenů, cestička byla hladká, měsíc osvětloval krajinu, užíval jsem si to. Na Vysoké holi se do mě opřel vítr plnou silou. Chybělo málo a nedalo by se jet. Ještě že to foukalo šikmo ze zadu. Sjezd na Ovčárnu není nic moc. Nerad bych takhle v noci řešil nějaký problém s kolem, třeba plášť rozříznutý o ostrý kámen. Příště to bude lepší zkusit přes ohradu a po vyjeté cestě kolem Petráků. Na Ovčárně jsem si dal oplatky a pak, abych se zahřál, jsem doslova vyletěl na Praděd. Odjezd z vrcholu byl legrační, protože foukal tak silný vítr, že jsem se od vysílače nemohl rozjet. Následoval úžasný sjezd na Červenohorské sedlo. Díky novému Fenixovi jsem to jel stejně rychle jako bych to jel za světla. Kolem Švýcárny jsem proletěl jak šíp. Na Červenohorském sedle jsem chvíli seděl a přemýšlel kam dál. Nakonec jsem to srabsky otočil dolů. Byla mi zima a lákal mě noční sjezd dolů do Koutů. Na Šerák už se mi moc nechtělo, východ slunka byl daleko a mordovat se po kamenech dalších 20km potmě, to si nechám na příště, až bude tepleji, nebude vítr a bude se dříve rozednívat. Takhle jsem ráno stihl zavést Matýska do školy a pěkně dospat probdělou noc. Bylo to nádherné. Jsem rád, že se mi daří bojovat s pohodlností a překračovat aspoň jednou za čas hranice své komfortní zóny. Pokud se někdo vydáte v mé stopě, tak se připravte na spousty tlačení a místy i přenášení kola.

Ke konci srpna nás po dlouhém odkládání dohnala nepříjemná akce. Jeli jsme s oběma dětmi do Svitavské nemocnice, kde jim operovali nosní a krční mandle. Svitavy jsme vybrali proto, aby mohla být Maky s dětmi celou dobu. Dostali svůj pokojík a vše proběhlo vzorně. Já jsem se na dočasně přestěhoval do Svratky a každý den jsem jsem frčel přes Poličku za nimi a večer zpátky. Ve volných chvilkách jsem křižoval Žďárské vrchy na kole. Konečně jsem projezdil část lesů mezi Mariánskou a Novou hutí, o které pořád básní Markétin taťka. Poslední dva dny jsem v nemocnice Maky nahradil, ta se šla domů léčit z nějakého nachlazení.

Předpověď na tento den byla z pohledu kola velice nepříznivá. Hlásili déšť a stav na radaru se měnil každých pár minut - neočekávaně se objevovaly deštíky a bouřky. Potřeboval jsem se ale pohnout a vyčistit trošku hlavu, tak jsem vyrazil. Původní plán byly nějaké hory, ale v takovém počasí se mi nechtělo jet daleko. Nakonec jsem skončil na Třebíčsku. Předpověď počasí se celkem plnila, zmokl jsem asi pětkrát a všude bylo bahno a mokro. Jako trénink na bikepacking to ale bylo fajn, je dobré vědět, že troška vody člověka nemusí moc rozhodit a že šlapat se dá pořád dál. A ty pěkné pocity, které přícházejí ve chvíli, kdy se počasí lepší a třeba i vyjde slunko. Projel jsem většinu míst, která mám rád a bylo to celé takové temné, opuštěné, tak jak to mám rád.

Další kolo celoročního školení v centrále SAPu v Německém Walldorfu. Když jsem v neděli odpoledne vyjížděl z Brna, bylo 37 stupňů, v Praze na benzínce 40. Domeček ve Walldorfu nemám v těchto vedrech moc rád, je tam celou noc pekelné vedro. Opět jsem si vzal kolo, tentokrát ale horáka, protože silnička se ještě nevzpamatovala z potyčky s dodávkou. Po práci jsem místo vysedávání u piva s kolegy koukal zmizet někam do lesů. V pondělí jsem jel variantu klasické trasy po hřebeni na Konigstuhl a před starou část Heidelbergu zpátky. Původní plán byl velkorysejší, ale ty vedra mě úplně omámily. V úterý jsem popojel autem na jih, do Černého lesa (Schwarzwald), který začíná hned pod Karlsruhe a táhne se až ke Švýcarským hranicím. A bylo to nádherné - krásné lesy, potoky, plesa, hvězdičkové cyklostezky, zima nahoře na hřebeni. I časově mi to krásně vyšlo, k autu jsem dojel před setměním. Oblast můžu cyklistům jen doporučit.

Když jsem viděl kolečko, které na Tišnovsku proběhl Ladin se Zitou, tak mi to nedalo a musel jsem si jet prozkoumat několik úseků, které jsem neznal. Vyrazil jsem na kole rovnou z práce v hrozném vedru. Ale výprava to byla krásná. Krajina kolem vesniček Lesní Hluboké, Přibyslavice a Braníškov je krásně opuštěná, i nějaký ten křížek v krajině se najde. K potoku Podhorka jsem doletěl kosmickou rychlostí, protože na pláních kolem Svatoslavi začalo kapat a hřmít. Až do Bitýšky jsem jel v lijáku a bouřce. Místy jsem se docela bál, pohyboval jsem se v samém středu bouřky kdy mezi bleskem a hromem často neuplynula ani sekunda. Místy jsem jel sice v hustém lijáku, ale po úplně suché cestě, to jsem se asi dostal na čelo té bouřkové fronty. Trasa je to dobrodružná, našly se i nejetelné úseky, kdy bylo třeba kolo tlačit.

Do krajiny křížků a opuštěných cest ideálních pro nenáročné popojíždění na kole jsme vyrazili v plném složení a každý na svém kole. Výchozím bodem se již tradičně stalo nádraží Studenec se skvělou hospůdkou a tentokrát i živou muzikou. Sluníčko svítilo, děcka pěkně šlapaly, pohoda. Zastávka u zatopeného lomu nedaleko zastávky Kojatín se v tom vedru protáhla skoro na dvě hodiny - já jsem plaval, děcka se čabraly. Cestou zpátky to bylo trošku trávou a chudáček Matýsek musel bojovat s alergií a ostružinami, všem nám ho bylo líto. Ale zvládli jsme to a za odměnu jsme si na nádraží dali brambůrky a křupky.

Před smrtelným vedrem jsme prchli na víkend do Svratky. Tam je vždy zázračně o deset stupňů méně než v Brně. V sobotu odpoledne, snad minutu po té co jsme na ohni opekli špekáčky, přišel déšť a bouřky. Hřmělo a pršelo celou noc. V neděli ráno jsme zkusili vyrazit na houby směrem ke Krejcaru, ale jediné co se urodilo, byly stovky komárů. Z lesa jsme doslova utekli. Já jsem vyrazil před obědem na okružní jízdu po okolních kopcích, v té rychlosti komáři neútočili.

Po týdnu jsme opět vyrazili s Kámou. Tentokrát na chalupu do Svratky. To nejdůležitější je, že si spolu děcka hrají. Nemusíme vymýšlet motivační příběhy, nemusíme je přemlouvat, nedejbože nutit. Vše jde pěkně samo a máme čas si sednout v klidu u kafe a kromě občasného breku nic neřešit. Nádhera. V sobotu jsme jeli na kolech okruh kolem Velkého Dářka. V polovině jsme se zastavili na oběd v náhodně objeveném hostinci (ano, jako plánovač trasy přiznávám, že jsem o něm nevěděl), který dostal pět hvězdiček - vynikající jídlo, málo lidí, spousta místa pro děti, všude kolem jen les a louky. V neděli jsme šli na Devět skal, myslím, že Matýsek i Adélka byli na vrcholové vyhlídce poprvé. Kámo, Vagoši, Grétko, Prokope, díky za účast, bylo to super.