Modrý Pavouček

Se slovem “nej” se setkávám na každém kroku. Pár příkladů, které jsem našel během minuty při psaní tohoto článku: blesk.cz - nej zábavnější zpravodajství, novinky.cz - nej čtenější zpravodajství na českém internetu, kniha.cz - 100 nej krásnějších receptů. Už jsem si zvykl na nej levnější zboží, nej větší slevy, nej lepší tohle a nej výhodnější tamto. Takovým “nej” samozřejmě nevěřím a kromě nedůvěry ve mně nic dalšího nevzbuzují. Ale jsou jiná “nej”. Vždy, když jsem zaslechl známou otázku “co bych si vzal s sebou na pustý ostrov”, dostal jsem se k výběru té “nej” knihy, “nej” nahrávky nebo jiné “nej” věci. Vzhledem k omezení výběru na jeden jediný kus se zde jedná o setkání s opravdovým, čistým a nefalšovaným “nej”. Na ostrovní “nej” otázku jsem často, jen tak pro sebe, hledal odpověď. Z nahrávek byla dlouhé roky velkým favoritem Fleckova deska “Tales From The Acoustic Planet”. Z knih se na špičce poslední roky držela sbírka Sudkových fotek focených v oknech jeho Malostranského ateliéru.

Kniha, ke které jsem se dostal jednoho večera, když ležela Maky nemocná v posteli a chtěla číst pohádky. Rozečtená sbírka Erbenových pohádek nám ten večer moc neseděla a jako na zavolanou se vynořila z knihovny kniha o malém děvčátku jménem Momo. Pravda, na první pohled to opravdu vypadá jako dětská knížka, ale to jen na ten první. Michael Ende ji napsal před více než čtyřiceti lety, ale to vůbec nevadí - naopak, přesně se hodí na to jak dnes s časem lidé zacházejí.

První mojí knihou L. Feuchtwangera byla kniha o Goyovi, kterou jsem četl když jsem objevil jeho kresby Hrůzy války z boje Španělů o nezávislost. Tehdy se mi zalíbila Feuchtwangerova kombinace detailně vylíčených historických obrazů a zajímavého děje. A pak už to šlo rychle po sobě: Židvoka z Toleda - o soužití Židů, křesťanů a muslimů ve středověkém Španělsku. Židovská válka , Synové a Zaslíbená země - trilogie o židovi Jesefu Flaviovi z doby dobytí Jeruzaléma Římany po začátku letopočtu

Přibližně ve stejnou chvíli jako Vesmír a lidstvo se mi do ruky dostala kniha Od vědy k Bohu. Obě knihy se zabývají vědou, vědomím člověka a lidskou existencí. Autoři knih jsou vědci, což je pro mě v případě témat dotýkajících se smyslu života a mého bytí důležité a zajímavé. J. Grygar na jedné ze svých přednášek říkal, že raději než s filosofy se baví s vědci, protože filosofové často ignorují nebo nerozumí současné vědě a jsou pak malinko “mimo” realitu. P. Russel vystudoval v Cambridgi fyziku a experimentální psychologii. Proti Teihlardovi je to lehké čtení na jedno odpoledne, ale rozhodně není nezajívavé. Mám rád jednoduché úvahy bez propletenců cizích slov a referencí. Zajímavá kniha.

Díky tipu jednoho neznámého (zatím) pána se mi do rukou dostala zajímavá kniha z míst nedaleko mého rodného hutnického městečka. Pár kilometrů na východ, poblíž hranic se Slovenskem, leží Jablunkov. Je ostuda, že objíždím židovské hřbitovy v zapadlých vesničkách po celé Jižní Moravě a přitom mi uniklo tak zajímavé místo (město), které mám celá léta doslova pod nosem. Kniha o komunitě jablunkovských Židů tak jak se vyvíjela od jejich historicky doložitelných počátků až po její hrůzné zničení v době II. světové války. V knize je uveden text všech macev jablunkovského židovského hřbitova s jejich výkladem a překladem do češtiny. Líbily se mi kapitoly věnované jednotlivým znakům hebrejské abecedy, židovským svátkům i starým budovám. Vše je moc pěkně napsané.

Vánoční dárek od Maky. Kniha o starém Židovském Městě pražském, které po (ne)slavné asanaci na konci 19. století již víc než sto let neexistuje. Obsahem se kniha přesně trefila do mého světa úzkých uliček, temných průchodů, oprýskaných domů a lidí žijících v takto vystavěných ghettech. V knize je kromě přehledně zpracované historie města a jeho židovské komunity i spousta starých fotek a obrázků. To je něco pro mě. Dříve pracně sháněné obrázky starého Josefova mám teď v knize pěkně pohromadě a tak mám co kreslit ještě nejmíň do konce života.

K páté hodině přeletěl Albatros Černé hory, porostlé borovicemi a cedry, a zamířil k území nazvanému oprávněně Zlý kraj Nebrasky. Je to seskupení žulových pahorků a kusů hor, jakoby spadlých na zem a nárazem rozbitých na kousky. Z dálky vypadaly tyto útvary nesmírně fantasticky. Tu a tam ležely v obrovské změti skal zbytky starých měst s pevnůstkami a hradů s věžemi a cimbuřími. Ve skutečnosti je Zlý kraj jen obrovským hřbitovem, plným vybělených kostí tlustokožců i ještěrů.

Včera jsem se vrátil domů unavený z práce a když jsem se pak potmě vrátil ještě z běhání, byl jsem tak unavený, že listování ve starých knihách bylo jediné, co jsem ještě před usnutím zvládl. Znovuobjevil jsem jednu pasáž z knihy Lodě hvězdy polárníci od Zdeňka Kropáče, která se mi kdysi hrozně líbila. To byla noc. A bylo moře. Jen hvězdy nějak nebyly… Někde ze Singapuru vyplouvala obrovská Himalaya s nákladem bohatých turistů na cestu kolem světa, holandská Sumbava vezla ze Saigonu do sychravé Evropy kopru a rýži, americká cisternová Marrietta z New Yorku se plížila kolem břehů Sinajského poloostrova a československé Kladno možná čekalo v Port Saidu na zařazení do konvoje před Suezským kanálem. A všude blikaly majáky, zelené a červené oči mořských bójí, v portlouiských zahradách řádili o překot cvrčci, v Šanghaji se táhla ze břehu na paluby lodí vůně večerního jídla, v Alžíru čekal lodivod na ohlášenou City of Glasgow… Potom, že romantika zemřela!