Modrý Pavouček

Mé první vánoce v Brně. Poprvé jsem věšel ozdoby na stromek s Maky a poprvé jsem večeřel bez našich. Takové podivné myšlenky jsem měl když jsem před štědrovečerní vyrazil běhat a z Palačáku jsem koukal na zářící Brno. Do Třince jsme se vydali hned po štědrém dni. [caption id=“attachment_578” align=“aligncenter” width=“580”] Z Mexika[/caption] Když pak jedné noci napadlo hodně sněhu, vydal jsem se ráno místo na sjezdovku na Karvinsko. Chtěl jsem vidět hřbitov na Mexiku v bílém. Pár nových fotek je v karvinské galerii.

Beskydy Na štědrý den odjíždíme autem plným dárečků do Třince. Za těch pár dní u našich jsme podnikli hned několik výprav. Jako první vyrážíme na Ostrý podívat se, jestli chalupa přežila vichřici. A protože se v poslední době vracím k bluegrassovému banju, musel jsem si posvátně zahrát v kopcích, ze kterých bluegrass pochází. Procházka Čerňavinou pak završila krásný slunečný horský den. Další den jsme se rozhodli pro fotovýlet na Karvinsko, který už Markét dlouho slibuju. Tentokrát jsme nikde nebloudili. Podívali jsme se na pár známých míst a jeli domů - byla nám zima a … no … prostě … zapomněl jsem doma foťák. Stane se. Lysá hora je nejvyšší horou Beskyd a zřejmě i nejnavštěvovanější. Na prakovišti u Bezruče jsme skoro neměli kde zaparkovat a cesta nahoru připomínala Václavák. Výhled z vrcholu ale za všechno to strádání určitě stojí, to se musí nechat. Na vrcholu jsme se ani neohřáli (nebylo kde) a rozběhli (doslova) jsme se dolů do hospůdky U Veličků na Hutích. Krásné místo.

Nejoblíbenější Foglarovkou pro mě vždy byla kniha Dobrodružství v zemi nikoho. Záviděl jsem jejím hrdinům tajemnou krajinu plnou propadlin, kopečků a nebezpečí. Možná právě proto mě přitahuje krajina, která zůstala po staré Karviné. Je to kraj dolů, potrubí, propadlin a kalových nádrží, kolejí, starých domů a hornických kolonií, černých hald, hustých lesíků a podivných existencí. To vše je protkáno nepřehlednou spletí cest a cestiček, které často nikam nevedou. V sobotu jsem se tam vypravil. Tentokrát jsem chtěl najít zbytky po zámku Larisch-Mönnichů a podívat se blíže k dolům Barbora a Gabriela. Zámek jsem nenašel (a to jsem měl plánek, fotky a mapu). Co se týče orientace, tak je pro mě tento kraj začarovaný - nikde jsem zatím nebloudil tolik co tady. Zašel jsem se podívat na starý hřbitov na Mexiku, který jsem si oblíbil.

Tak jsem se zase jednou zajel podívat na starej Karvinskej hřbitov.

V pátek večer bylo v Brně krásné světlo - podzim, moje nejoblíbenější období, je tady. V sobotu ráno jsem cestou z Brna znovu zavítal do kraje havířů. Tentokrát jsem se poctivě připravil, vše předem nastudoval v mapách, a jel najisto. Malému bloudění jsem se sice zase nevyhnul , ale Mexiko a opuštěný hřbitov jsem našel. Zvláštní místo, jen co je pravda. Člověk se tam může ocitnout doslova jednou nohou v hrobě. Vše je zarostlé a některé náhrobní desky jsou posunuté nebo popraskané. Brodím se tak hustou vysokou trávou, v ruce foťák, koukám všude jen ne pod nohy, a najednou krok do prázdna….

Na Olši byla velká voda. Aby ne, však pršelo téměř celé tři dny, které jsem v Třinci strávil. Původně jsem chtěl jít na chatu a v klidu tam pracovat, ale v takovém počasí jsem to vzdal. V sobotu jsem se rozhodl vydat po stopách jednoho z mých oblíbených fotografů - Radovana Schmuckera. Jeho lovištěm je Kravinsko - kraj dolů, zatopených propadlin, kolejí, kališť, zarostlých a opuštěných ruin … Od začátku jsem tušil, že orientace v takové krajině nebude jednoduchá. Vyrazil jsem jen s turistickou mapou Ostravska. Po pravdě - byl jsem chvilkama doslova ztracen. První zastávka byla u opuštěného kostela v Loukách - ten jsem našel hned. První překročení zákazu - do celé oblasti je vstup zakázán. Kraj je protkán cestami a kališti, vesničky často navazují jedna na druhou a chvilkama jsem opravdu netušil, kde zrovna jsem. Díky bohu za auto, jinak tam někde bloudím ještě teď. Často narazíte na tabulky se zákazem vstupu - např. zákaz koupání - technologická kapalina. Pohyb volnou krajinou taky není úplně jednoduchý. Když jsem na jednom místě objevil přejezd přes trať, po levé ruce měl obrovské kaliště a nedaleko viděl důlní věž dolu Darkov, zastavil jsem a věřil, že podle tak výnamných orientačních bodů musím podle mapy zjistit, kde jsem. Marná snaha. Přejezdů přes trať je v tomto kraji opravdu nepočítaně a zrovna tenhle včetně kolejí v mapě prostě nebyl. Taky jsem si vybral jeden opuštěný kříž - že ho najdu. Přebrodil jsem hromady odpadků, sledoval jsem neznatelné lesní cestičky a na očekávaném místě byl jen hustý, těžko prostupný les. To už jsem toho měl dost a vydal jsem se nejkratší cestou k autu - už mě ani neznekliňovalo, že jsem vycházel ze zóny, do které je zákaz vstupu s nebezpečím utonutí.