Modrý Pavouček

Nečekaně se objevilo nové kolo a bylo třeba ho pořádně projet. A taky bylo třeba přesunout stará kola někam pryč z Brna. A tak jsem se vydal k našim do Třince. Do kopců jsem vyrazil hned v pátek. Na Javorový jsem jel poprvé z Gutů, po cestě, ze které jsou úžasné výhledy na Třinec, Těšín a asi i Ostravu. Hřeben přes Velký Javorový na Kalužný jsem jel mockrát, ale ty úzké pěšinky mě pořád baví. Na Kamenitém jsem si dal pár dobrot a užíval si páteční večerní náladu, kdy je na chatě jen pár lidí. Stavil jsem se za ségrou v Hrádku a protože jsem ještě neměl dost, vyšlapal jsem ještě na Filipku a projel jsem údolí Hluchové. Mám na ta místa silné vzpomínky, kdysi jsme tam s klukama chodili tábořit.

Vánoce začaly tanečním vystoupením Adélky u Salesiánů. Sešli jsme se tam celá rodina včetně babičky s dědou. Sníh, který před pár dny napadl roztál, oteplilo se a s lyžováním to vypadalo černě. Po štědrém dni se nikomu nikam nechtělo. Šel jsem se projít do Krasu a absolovoval pár kiláků probíjením se přes popadané stromy v Pustém žlebu. Nahoře nikde nic, zajímavé. Přejeli jsme do Třince. U našich je vždy dobře. A na lyžování nakonec došlo. V Polsku na Zlotem Gruni se jezdilo. Před návratem do Brna jsme stihli vycházku na Kamenitý, dlouho jsme tam nebyli. V Brně jsme jen přespali a posunuli se na Vysočinu do Svratky. Příchod nového roku jsme vítali tradičně s Kámou, Vagošem, Grétkou a Prokopem. A světe div se, na Harusáku se lyžovalo. Dva dny lyžování jsme fakt nečekali. Nakonec vše vyšlo jak mělo a svátky jsme si užili.

Narozeninová oslava na Ostrém. Adélka na poslední chvíli onemocněla a Maky s ní zůstala v Brně. Celý víkend jsme strávili na chatě. Sobota byla deštivá, pršelo, mrholilo. Takovou krásnou mlhu jsem už dlouho neviděl. Totálně promočený jsem brouzdal po Čerňavině a fotil staré stromy. V neděli bylo naopak krásně teplo a svítilo sluníčko. Pojezdil jsem trošku po okolních kopcích. Obě noci jsem spal v hamace, konečně venku (zatím zkoušeno jen doma). Je to úžasné. V noci se kolem mě proháněly srny a něco okusovalo kůru ze stromů. Kontakt s přírodou je takhle mnohem větší než ve stanu. Už se těším na spaní někde na kopci, na samotě.

Ani velice špatná předpověď počasí nás nedokázala odradit od výpravy na naší Beskydskou chalupu. I v dešťi, zimě a mlze se dá vždy něco podnikat. Například vyrábět harpuny, jít fotit do pralesa Čerňavina nebo si skočit na turistickou chatu na nějakou dobrotu. V neděli vyšlo sluníčko a oteplilo se. To by člověk nevěřil jak se počasí dokáže takhle za pár hodin změnit. Šli jsme na Kamenitý na oběd víkend jsme si všichni užili.

Slíbili jsme přijet Třineckou oslavu osmdesátin mého strejdy. Jeli jsme bez Markét, která těsně před víkendem odjela na desetidenní výlet do Francie. Oslavy mě ani děti moc nebaví, ale bylo to dobré. Není od věci vidět jednou za čas celou Třineckou rodinu pohromadě. Z pátku na sobotu jsme přespali na Ostrém, zkontrolovat domečky z klacíků a kamení, strávit noc v naprostém tichu a užít si kopců kolem. V neděli jsem si po dlouhém plánování projel na kole údolí přes Wislu a Istebnou. Nádhera, krásné trasy na kolo kousek od domu. Nikdy by mě nenapadlo, že budu takhle zkoumat Polské Beskydy. Objevil jsem spousty dalších cest, které si musím projet. Polská strana Beskyd má své velké kouzlo.

Z předpovídaného slunečného víkendu v Beskydech byl víkend deštivý, ale to nám nevadilo. Vyjeli jsme na Ostrý a zašli jsme si na dobroty do úplně prázdné chaty na Kamenitém. Šli jsme jen s Áďou, Matýsek zůstal s babičkkou a dědou na chalupě. Já jsem se projel po Jablunkovsku na kole. Je to neuvěřitelné, ale až teď jsem objevil krásnou cyklostezku z Bukovce do Istebné - vede lesem podél vody a úplně mine kopce na hranicích.

Na jarní prázdniny jsme strávili u našich v Třinci. Počasí bylo úžasné - každý den sluníčko, jasno a mráz tak akorát, aby netál sníh. Tři dny po sobě jsme lyžovali v našem oblíbeném středisku Złoty Groń, které máme kousíček za hranicema v Polsku. Děti už jezdí jak draci: A protože jsem měl s sebou i kolo, tak jsem si odpoledne, po návratu z lyží, užíval objevné výpravy na kole. Zpočátku mi na kole, hlavně po setmění, byla šílená zima, ale ke konci se výrazně oteplilo. Na horách bylo hodně sněhu a tak jsem začal objevovat Polsko. A musím říct, že je to tam parádní. Vůbec jsem netušil, že kousíček od Třince jsou místa jako Rownica. V Polsku jsem s kolem ještě zdaleka neskončil.

Víkend na Ostrém s Peťou a jeho rodinkou. Napadl první sníh a cesta z Brna byla hotovým očistcem. Ale zvládli jsme to a dorazili jsme na chalupu v pátek večer. Celý víkend jsme nepřetržitě sušili věci na kamnech, protože děti to i v tom mokrém sněhu bavilo venku více než uvnitř. Obzvláště dolní jezírko s ledem bylo silným lákadlem. Markét musela lovit vidle ze středu jezírka. V sobotu jsme se podívali na Kamenitý a večer stihli i chatu na Ostrém. Je fajn chodit na chaty před zavíračkou, protože lidé zmizí, je tam klid, teplo a místo k sezení. V neděli začalo vše tát a dolů do Tyry jsme se doslova brodili bahnem a vodou.

Na říjnové svátky jsme se vydali k naším do Třince. Počasí nám neuvěřitelně přálo a byly z toho čtyři nádherné podzimní dny, které jsme strávili z velké části venku na kopcích. Hned první den jsme ještě před setměním stihli výpravu na Kamenitý. Stihli jsme krásný západ slunce a na chatě už bylo téměř prázdno. Zpátky jsme šli potmě, ale i to má něco do sebe, zvlášť když se vedle cesty pohybují poplašená zvířata. Jeden den jsme s Markét vyrazili na Malou Fatru, ale k tomu je tady zvláštní příspěvek. Hodně jsem jezdil na kole a poslední den nám vyšel společný výlet nahoru na chatu. Bylo teplo a Matýsek skoro všechen čas strávil stavbou své přírodní vesničky plné domečků, ohrad, jídla a dokonce hřbitova.

Za sněhem jsme se vypravili k našim do Třince. Bohužel, k naší velké smůle, vše začalo den před naším příjezdem roztávat. Na horách tak bylo sněhu dost, ale vše bylo úplně rozmáčené a místy to byla už jen voda. Vyběhl jsem si na běžkách potmě na Ostrý. Bylo jasno, svítil měsíc, nádhera. Škoda té vody všude. Další den jsme zkusili vyšlapat na Kamenitý. Byl to boj, ale šlo to. Nakonec jsme to otočili těsně pod chatou. Děti už byly úplně promočené, začínalo se stmívat a představa, že se do chaty díky covidu stejně nedostaneme, způsobila, že nám to ani nevadilo.