Modrý Pavouček

Po návratu z Návrší si na mě zasedla chřipka a strávil jsem doma skoro měsíc. Už jsem se nemohl dočkat na první skialpy v Jeseníkách. Sněhovej bůj na mě ale myslel a pořádnou nadílku do Jeseníků poslal až tento víkend. V sobotu ráno se v Zábřehu na benzince dává dohromady banda Brněnských jeseníkářů a společně vyrážíme směr dolní nádrž. Sněhové království. Parkujeme (skoro jsem přejel Pidiho), lepíme pásy, balíme dobroty a vyrážíme. Jak já se na to těšil.

V sobotu jsme až do západu slunka lezli na Palicích. Lidi pomalu odcházeli a na poslední cesty jsme tam už byli sami. Spali jsme ve Svratce a protože už se mi stýskalo po lyžích, tak jsme v neděli ráno vyrazili k Jesenickým nádržím. Teplo a sluníčko, krátký rukáv, tak jsem si to představoval. Jen co jsme se přes Saša peak dohrabali na Máj, přišla bouřka a začalo lít jak z konve. Povzbuzováni blesky a hromy jsme úplně promočení dojeli k autu.

V šest ráno házím do báglu pár krámů a v devět už s Jankem šlapeme stopu údolím Divoké Desné. Jako v pohádkovém snu míjíme hrad Zámčisko a z vrcholu Saša peaku obhlížíme naše sněhové království. Nikde nikdo, sluníčko, modré nebe, metr nového sněhu. Dneska je to všechno naše. První prašanový sjezd dolů k posedu. Za dvacet minut jsme zpátky na Sašovi. Šlapeme stopu na Máj, přímo ke kontrole z Rallye. V poledne si užíváme sjezd Velkým kotlem a ještě jeden hned nato. Nikde ani stopa.

Tak jsme přežili (já doslova) první ročník Lubošovy jesenické skialpové rallye. V pátek jsem pomáhal roznášet kontroly a šlapat stoupu a měl jsem toho až nad hlavu. V sobotu jsme během osmi hodin prošli snad všechny jesenické hřebeny a doly. Nedělní časovka na horní nádrž mě pak dorazila úplně. Doplazil jsem se do cíle ke Špekovi z posledních sil. Ale celkové třetí místo jsme uhájili. PS: Tu louku už příště trefíme a Tomovi s Doktorem to nandáme.

Tradiční oddílová akce “Divoký důl”, na které jsou lokálkovští nováčci tím nejodpudivějším způsobem seznamováni se zimním lezením v mačkách a s cepíny, se konala tento víkend. Letos to bylo bez sněhu a mrazu, ale i tak se lezlo jak o život (doslova).

Úkol zněl jasně - ulyžovat se k smrti. Z Brna jsme s Davidem vyrazili v šest ráno. Když jsme po sedmé večer zaparkovali lyže u auta, měli jsme za sebou dvakrát Sviní důl, Velký kotel a asi šestnáctkrát tu dlouhou sjezdovku od Petráků pod Ovčárnu. Vyspat jsme se zajeli pod Kraličák. Druhý den nám trošku došel dech i pěkné počasí, ale i tak jsme objevili krásný dlouhý prudký sjezd do Medvědího dolu. Na viděnou na sněhu (ještě teď na jaře).

Do Jeseníků se vrátil sníh a to je dobře. Ve Sviním dole se bude lyžovat ještě v květnu.

Předpověď hlásí déšť a na hřebenech hor vichřici. Vše se tentokrát plní. Celou cestu z Brna až do Karlova prší - v Karlově, kde přesedáme na autobus nejhustěji. Vyrážíme z Ovčárny směr hlavní hřeben. Během deseti minut jsme i přes goráče na kost promočení. Kdo nedojde k translačce na Vysoké holi je srab. Na hřebeni u Petrových kamenů je peklo. Otáčíme to zpátky. Translačka tentokrát nebude. Vleky nejezdí - až na jeden. Když k němu přicházíme, právě ho zastavují kvůli bouřce - blesky a hromy jsem v únoru zatím asi nezažil. Chvilku bojujeme na pásech a trošku lyžujeme. A dost. Jedeme domů - přes kopečky Nízkého Jeseníku a hrad Sovinec. Ale i tak to stálo za to.

Ve čtvrtek jsem šel tradičně Pod věž na pivo a domluvit se na víkend. Došel ale akorát můj kámoš Nobody. Vymysleli jsme plán a šli domů. V pátek v noci sedíme v autě u přehrady v Jeseníkách a diskutujeme. Jít, nejít, přespat v autě, jet zpátky domů, není to celé nesmysl? Oba jsme navíc zapoměli čelovky - když už noční výprava, tak bez světla. Vyrážíme za tmy proti silnému větru po ledové silnici směr hlavní hřeben. Kolem půlnoci míjíme strašidelný hrad Zámčisko a začínáme stoupat hřebenem mezi Sviním a Medvědím dolem. Pěkná dřina tahat věci na spaní. S narůstající výškou sílí vítr a začíná pršet. V hustém smrkovém lese už fakt není vidět. Nobody chce jít zpátky. Stojíme, hádáme se. Jdeme napůl poslepu dál a pomalu nabíráme výšku. Už poznávám skalky, od kterých jezdíme dolů do Sviního dolu. Z větru se udělala vichřice a přišla černá mlha. Znova se hádáme, jestli to celé není blbost. Teď už to chcu otočit i já. Co když náš cíl, chatku důkladně schovanou ve vrcholových pláních pod Vysokou Holí, vůbec nenajdeme? Vynořuje se vzpomínka na to jak jsme minulou zimu v pláních na hřebeni kroužili dokola v domění, že jdeme rovně a došlo nám to až při třetím kole. A to bylo ve dne. Co krok to myšlenka na návrat. Další půl hodiny v tom nečase a přicházíme přímo k chatce. Uff. Za další půl hoďky je odkopaný vchod a sypeme se dovnitř. A našla se i svíčka a zápalky. Světlo. Pohoda. Vichřice řádí. Jen čekáme, kdy s celou chatkou poletíme dolů do Medvědího dolu. Před usnutím ještě pročítám úvodní kapitoly z Nového zákona, jediné knize z místní knihovny a tiše děkuji někomu, kdo dohlíží na všechny ty zbloudilé duše, které se po nocích toulají na lyžích temnými lesy Jesenickými.

Víkend jsem chtěl strávit v klidu v Brně a na skalkách v Krase. V pátek pozdě večer zavolal Pidi a v sobotu ráno už ťapeme na lyžích k zasněženým stráním Jesenických dolů. Sviní tentokrát nezklamal. Pět sjezdů během necelých čtyřech hodin a pak mi došly Jouly. Nemám s sebou nic k jídlu a došel čajík. Jsem rád, že zima ještě neřekla své poslední slovo.