Modrý Pavouček

Předpověď hlásí déšť a na hřebenech hor vichřici. Vše se tentokrát plní. Celou cestu z Brna až do Karlova prší - v Karlově, kde přesedáme na autobus nejhustěji. Vyrážíme z Ovčárny směr hlavní hřeben. Během deseti minut jsme i přes goráče na kost promočení. Kdo nedojde k translačce na Vysoké holi je srab. Na hřebeni u Petrových kamenů je peklo. Otáčíme to zpátky. Translačka tentokrát nebude. Vleky nejezdí - až na jeden. Když k němu přicházíme, právě ho zastavují kvůli bouřce - blesky a hromy jsem v únoru zatím asi nezažil. Chvilku bojujeme na pásech a trošku lyžujeme. A dost. Jedeme domů - přes kopečky Nízkého Jeseníku a hrad Sovinec. Ale i tak to stálo za to.

Ve čtvrtek jsem šel tradičně Pod věž na pivo a domluvit se na víkend. Došel ale akorát můj kámoš Nobody. Vymysleli jsme plán a šli domů. V pátek v noci sedíme v autě u přehrady v Jeseníkách a diskutujeme. Jít, nejít, přespat v autě, jet zpátky domů, není to celé nesmysl? Oba jsme navíc zapoměli čelovky - když už noční výprava, tak bez světla. Vyrážíme za tmy proti silnému větru po ledové silnici směr hlavní hřeben. Kolem půlnoci míjíme strašidelný hrad Zámčisko a začínáme stoupat hřebenem mezi Sviním a Medvědím dolem. Pěkná dřina tahat věci na spaní. S narůstající výškou sílí vítr a začíná pršet. V hustém smrkovém lese už fakt není vidět. Nobody chce jít zpátky. Stojíme, hádáme se. Jdeme napůl poslepu dál a pomalu nabíráme výšku. Už poznávám skalky, od kterých jezdíme dolů do Sviního dolu. Z větru se udělala vichřice a přišla černá mlha. Znova se hádáme, jestli to celé není blbost. Teď už to chcu otočit i já. Co když náš cíl, chatku důkladně schovanou ve vrcholových pláních pod Vysokou Holí, vůbec nenajdeme? Vynořuje se vzpomínka na to jak jsme minulou zimu v pláních na hřebeni kroužili dokola v domění, že jdeme rovně a došlo nám to až při třetím kole. A to bylo ve dne. Co krok to myšlenka na návrat. Další půl hodiny v tom nečase a přicházíme přímo k chatce. Uff. Za další půl hoďky je odkopaný vchod a sypeme se dovnitř. A našla se i svíčka a zápalky. Světlo. Pohoda. Vichřice řádí. Jen čekáme, kdy s celou chatkou poletíme dolů do Medvědího dolu. Před usnutím ještě pročítám úvodní kapitoly z Nového zákona, jediné knize z místní knihovny a tiše děkuji někomu, kdo dohlíží na všechny ty zbloudilé duše, které se po nocích toulají na lyžích temnými lesy Jesenickými.

Víkend jsem chtěl strávit v klidu v Brně a na skalkách v Krase. V pátek pozdě večer zavolal Pidi a v sobotu ráno už ťapeme na lyžích k zasněženým stráním Jesenických dolů. Sviní tentokrát nezklamal. Pět sjezdů během necelých čtyřech hodin a pak mi došly Jouly. Nemám s sebou nic k jídlu a došel čajík. Jsem rád, že zima ještě neřekla své poslední slovo.

Po několika letech jsem se podíval do Velkého kotle. Nedávno tady zahučeli tři hošani s lavnikou - nevím co je na tom pravdy, ale když prý uviděli nad sebou odtrh, tak po tom skákali, až to s nimi ruplo. Každopádně lyžování na mých lyžích za moc nestálo a lidí tam bylo taky víc než dost.

Byla to taková podivná akce - pětset kiláků v autě po zmrzlých silnicích hrozné, noční výstup na Vysokou holi, hodina a půl focení v mrazu, inverzní mraky, výhled na Beskydy, Fatru a Tatry, ztracená čelovka, snídaně na Ovčárně, třikrát Sviní důl. Ale stálo to za to.

Po třech týdnech se vrátila zima a s ní oddílová akce Divoký důl. V sobotu se lezlo a v neděli šla většina na skialpy - doliny pod Vysokou holí patřily opět jenom nám, a že nás tam tentokrát bylo …

Do poslední chvíle jsem Tomáškovi nevěřil, že by se už dalo. Co? No přece vyrazit na skialpy do Jeseníků. A najednou šlapeme stopu po kolena ve sněhu a člověku to pořád nedochází. Je to tady. První skialpy. Účastníci zájezdu: Ricardo a Giťule, Zbyňa a Maťa bez rukavic, všichni čtyři Povidláci, Jituš s Arnoštkem, Milouš star, Pidiondra v oranžovém, David bez foťáku, Igorek bez jumaru, několik kamzíků, snad jsem na nikoho nezapomněl.

Sedíme takhle s Martinem v sobotu ráno u snídaně a najednou je tady nápad jet se někam podívat. Lovím z paměti tip na Jesenické skalky, ke kterým mi dal Alex kdysi průvodčíky. Sedáme do auta a jedem. Berem věci na spaní, kdyby se nám tam chtělo zůstat. Cíl je nejasný - podle průvodce je tam skála na každém kopečku :-). První zastávka je v Bohdíkově, kde se po poradě s místními domorodci dostáváme k opuštěnému lomu. Vypadá to nádherně. Hned lezeme cestu Idaho 5+. Ta stála za to, všem doporučujeme. S ostatními cestami už je to horší. Láká nás průstup policí ve středu hlavní plotny, ale jak se k ní dostat …. tak jsme trošku zabojovali v nějaké osmě a police pak nestála za nic. Ještě jsme si dali polovinu nějaké šestky a ostatní cesty už nás moc nelákaly - na kolmých plotnách jsou někde našroubované chyty, jinde zase vysekané díry. Jištění ale vypadá celkem udržovaně.

Po návratu z Tater jsem si den oddychl (prospal) a vyrazili jsme klasicky do Jeseníků. Sníh byl divný a všude bylo vidět hnědé fleky od Saharského písku. Taky se mi podařilo přeskočit potůček a doskočit na nějaký kámen. Takovou díru v lyži jsem ještě nikdy neměl.

Místo do Tater jsme na poslední chvíli zamířili do Jeseníků. V sobotu bylo škaredě a na hřebeni byla hrozná mlha, zima a vítr. Důkazem budiž naše neobvyklé počínání na vrcholu Velkého Máje. Při hledání tyčí se nám povedly dvě kolečka což jsme si uvědomili až při křížení našich stop (poprvé jsme nevěřili, že stopy jsou naše). Při třetím kolečku jsme pak úplnou náhodou narazili na tyče, ale byli jsme tak zmatení, že jsme i tak nevěděli, kterým směrem se dát. Ještě teď nemůžu uvěřit tomu, jak snadné je vrátit se chůzí “přímým směrem” během několika minut na výchozí místo.