Modrý Pavouček

Tak na víkend jsme jeli zase do Jeseníků. Minule jsme si říkali jaká je zima, ale tentokrát bylo ještě o deset stupňů méně, rovných mínus dvacet. Šli jsme z Vernířovic. Nejdříve na Zadní Hutisko a po strašném sjezdu (první hustníky) nahoru na Břidličnou horu. Sníh na lyžování neskutečně špatný. Co pár metrů se střídal zmrzlý starý sníh s prašanem nebo ufoukanou deskou, která se propadla v tu nejnevhodnější chvíli. Ježdění pak vypadalo asi jako chůze po rovině při zemětřesení.

Jeseníky se zase jednou předvedly v celé své kráse. Sluníčko a modré nebe bez jediného mráčku, vše do bíla obalené sněhem a ve svazích nepoježděný sníh. Taková nádhera. Navíc se mnou a Kámou tentokrát do Jeseníků přiletěl (doslova) v těchto končinách vzácný host Ládin, který po dlouhých letech začíná konečně zase běhat po kopcích. Vyšli jsme si s Vidláckou skupinkou na Divoký kámen a po prašanovém sjezdu dolů na Zámčisko jsme se vydali Dolem Velkého Děda na Petráky. Na Ovčárně jsme rozmrzli, zblajzli něco dobrého a vydali se zpátky na hřeben. S blížícím se koncem dne jsme došli na Vysokou holi. Mám rád tyhle večerní akce, vleky už nejezdí, běžkaři se vracejí domů a po hřebenech se rozlije noční klid. Před sjezdem po hraně Sviního dolu jsem se ještě zadíval naproti na Divoký Kámen, kde Povidláci chystali bivak, příště už spím s nima. Sjezd dolů byl krásnej. Za takových podmínek se mi do žádných jiných hor jezdit nechce, tady jsem spokojený, tady já budu furt, sem mi nikdo nelezte :-).

O víkendu a pak ještě v úterý jsme se Špekem, Pidim a Tomem lyžovali v Jeseníkách. Toóóóóólik sněéééééhu, no to je nádhera. Pod horami není sice skoro nic, ale v těch “našich” místech je ho až po ramena (pidimu) a mnohdy i více. Pěkných pár let už jsem nebyl na Červené hoře a ještě nikdy na Divokém kameni, takže tentokrát to byly výpravy z velké části objevné. Až na nesmyslný sjezd mezi skalkami jižním svahem Divokáče to byla pohádka. Tyhle tři dny mi udělaly obrovskou radost. Díky.

Minulý rok se místo tradičního lokálkovského lezení v Divokáči oslavovalo Tomovo jubileum na Františkově myslivně. Letos se nic neslavilo, trošku mrzlo a sněžilo, takže motyky do rukou a hurá strání vzhůru. V sobotu jsme s Tomem vyběhli levou částí jižní stěny (stráně). V neděli jsme přibrali Honzu a dohrabali se do “severu”. Bylo z toho pět pěkných lezeckých délek - netušil jsem, že se v severu dají najít i tak dlouhé cesty. Tady jsme ještě zdaleka neskončili.

A když bylo před kostelem, hádala sa duša s tělem (T. Kočko) Kočkův popěvek mi poletoval hlavou celou cestu z Koutů na Červenohorské sedlo. Jako bych pořád nemohl uvěřit tomu, že je vše skutečné a není to jen sen. Je jasná mrazivá noc, hodinky ukazují pár minut po čtvrté a já s těžkým báglem šlapu na kole nahoru za sluncem. Nejezdí žádná auta a tak jedu bez světel jen za svtiu měsíce a hvězd. Svítím jen když plaším srnky.

Když jsem nedávno v noci procházel kolem tichých a temných siluet Františkovy myslivny a Hubertky, ani mě nenapadlo, že za pár týdnů zde budu moci strávit víkend. A stalo se. Tom Vidláků nás všechny o víkendu sezval na Hubertku, abychom s ním pobyli a oslavili jeho krok do čtvrté desítky. A aby to stálo za to, tak do chatky, ke které se musí šlapat pěkně dlouho sněhem do kopce, natahal spoustu jídla, pití a dobrot. A metr prašanu venku byl dárek, kterej zřejmě dostal z protekce od místního krakonoše. Užili jsme si to všichni. Celý víkend se jedlo, pilo, lyžovalo, drakovalo a noční sjezd z Máje stál taky za to. Nakonec jsme se shodli na tom, že Tom by měl mít narozky častěji - ideálně každý zimní víkend. Tak hodně štěstí parchante.

Předpověď počasí na víkend je špatná, z čehož plyne, že vyhlídky na pěknou procházku jsou více než nadějné. S účastí už je to sice horší, ale představa vylidněných a zamlžených hor je natolik lákavá, že vyrážím sám. V sobotu v poledne “U Pelikána” balím věci na spaní, starej Pentacon, něco k jídlu, něco ke čtení a za jemného mrholení se vydávám nahoru na hřeben. Před pátou sedím v poloprázdné Švýcárně, popíjím čaj a koukám z okna na hustou chumelenici. Pár lidí vyčkává, ale já se bez reptání nořím do deště se sněhem. Přes Petráky se dostávám na Vysokou holi. Nikde nikdo, ani stopa, ani hlásek, jen vítr, zima, mlha, sněhem vysypaná cestička a padající tma. Se setměním procházím kolem Hubertky. Potmě přecházím hřeben Velké Jezerné a trošku bloudím, přesněji - jdu a doufám, že správně. Až na sestup na cestu (nikdy více) to šlo nečekaně rychle - mám to tam ze skialpů zafixované jako jedno velké bludiště. Ještě chvilka nervozity, když nemůžu najít chatičku pod Tupým vrchem, a mám to za sebou. Pohodlné spaní, hvízdání větru na střeše, dlouhé čtení při čelovce … až na ty děsivé sny, které musejí přijít zrovna když spím sám v lese. Ráno mrzne, venku fičí vítr a zase není vidět dál než na pár metrů. Nahoru už se mi nechce. Sestup pod Medvědí horu k vodopádům na Borovém potoce jsem si zařadil do kolonky “nikdy více bez lyží”. Jaké štěstí, že nejsem vůdce a nevodím klienty. Určitě bych byl během sestupu ukamenován. Ale mě se to líbilo.

Uplynul rok a vyznavači dřiny na čerchmantských prkýnkách se opět sešli v Loučné na chatě Sokolka, aby se společně vydali sbírat kontroly druhého ročníku Rallye Jeseníky. Tento rok Špek (pořadatel) řádně přitvrdil a kontroly byly snad na každém hřebínku, v každém dole a u každého rozcestí. Jeseníky tak o víkendu z 6. na 7. března doslova patřily Brněnské Lokálce. Od prvního pohledu na mapu bylo jasné, že se letos nedá udělat žádný okruh, který by vedl přes většinu kontrol. Při vymýšlení taktiky jsme nad mapou proseděli a propočítali několik hodin. Vyplatilo se.

O víkendu jsme se s Davidem a Špekem vydali do Jeseníků na soustředění před Skialpovou Rallye. Oba dny se nesly ve znamení průzkumných výprav. První den jsme šli z Vernířek přes Špičák a Čertovu stěnu na Jelení studánku. Od studánky jsme kus popošli a dali si krásný sjezd do Malého kotle. Zpátky do Vernířek jsme pak zkusili sjezd neprozkoumanými svahy Máje do údolí Merty. Fuj. Špek domluvil spaní u kámošů na horské službě a tak jsme večer ukončili u medového piva v samoobslužném baru (s velmi roztržitou obsluhou) na Červenohorském sedle.

Po návratu z Návrší si na mě zasedla chřipka a strávil jsem doma skoro měsíc. Už jsem se nemohl dočkat na první skialpy v Jeseníkách. Sněhovej bůj na mě ale myslel a pořádnou nadílku do Jeseníků poslal až tento víkend. V sobotu ráno se v Zábřehu na benzince dává dohromady banda Brněnských jeseníkářů a společně vyrážíme směr dolní nádrž. Sněhové království. Parkujeme (skoro jsem přejel Pidiho), lepíme pásy, balíme dobroty a vyrážíme. Jak já se na to těšil.