Modrý Pavouček

Konečně nám začala dovolená. Z různých důvodů jsme na poslední chvíli odložili zájezd do Francouzského středohoří a nahradili ho toulkama po vlastech Českých. Na prvních pár dnů jsme vyrazili do Jeseníků a na Staroměstsko. Poprvé jsem došel z Červenohorského sedla dál než na hranu Sněžné kotliny, na které v zimě začínají krásné sjezdy dolů do Filipovic. Svezli jsme se vláčkem z Ramzové do Jeseníku a všude jsem cítil tu krásně temnou a syrovou náladu filmu Alois Nebel, jehož děj se z velké části odehrává právě tady.

Po minulém slunečném letním víkendu už bych nevěřil, že se může zima ještě vrátit. Proto jsem do poslední chvíle nechtěl věřit, že na kopcích mrzne a napadlo pár cenťáků čerstvého prašanu. V neděli ráno v autobuse z Hvězdy na Ovčárnu jsem uvěřil. Zázrak. Hodinku jsme lyžovali na sjezdovkách, ale nebylo to ono - rozmlsanost z delších svahů nebo lákadlo sjezdů ve volném terénu? Nejspíš obojí. A tak po chvilce stepování před pokladnou fikaně prodáváme naše celodenní permanentky.

Letošní Rallye Jeseníky jsem absolvoval jako Špekova pomocná organizátorská síla. Ještě, že už nemusím závodit, vůbec by se mi nechtělo. Celý víkend bylo jarní počasí se vším co k tomu patří - ráno mráz a betonový firn, odpoledne těžká mokrá kaše, na sluníčku opalovačka v krátkém rukávu. Až na páteční sjezd z Medvědí hory jsem si parádně zalyžoval. Došlo i na ne moc často ježděné svahy - třeba od chatičky na Holi dolů do Medvědího dolu nebo od horní nádrže průseky přímo kolmo dolů k Schnellerovu kříži.

Tak na víkend jsme jeli zase do Jeseníků. Minule jsme si říkali jaká je zima, ale tentokrát bylo ještě o deset stupňů méně, rovných mínus dvacet. Šli jsme z Vernířovic. Nejdříve na Zadní Hutisko a po strašném sjezdu (první hustníky) nahoru na Břidličnou horu. Sníh na lyžování neskutečně špatný. Co pár metrů se střídal zmrzlý starý sníh s prašanem nebo ufoukanou deskou, která se propadla v tu nejnevhodnější chvíli. Ježdění pak vypadalo asi jako chůze po rovině při zemětřesení.

Jeseníky se zase jednou předvedly v celé své kráse. Sluníčko a modré nebe bez jediného mráčku, vše do bíla obalené sněhem a ve svazích nepoježděný sníh. Taková nádhera. Navíc se mnou a Kámou tentokrát do Jeseníků přiletěl (doslova) v těchto končinách vzácný host Ládin, který po dlouhých letech začíná konečně zase běhat po kopcích. Vyšli jsme si s Vidláckou skupinkou na Divoký kámen a po prašanovém sjezdu dolů na Zámčisko jsme se vydali Dolem Velkého Děda na Petráky.

O víkendu a pak ještě v úterý jsme se Špekem, Pidim a Tomem lyžovali v Jeseníkách. Toóóóóólik sněéééééhu, no to je nádhera. Pod horami není sice skoro nic, ale v těch “našich” místech je ho až po ramena (pidimu) a mnohdy i více. Pěkných pár let už jsem nebyl na Červené hoře a ještě nikdy na Divokém kameni, takže tentokrát to byly výpravy z velké části objevné. Až na nesmyslný sjezd mezi skalkami jižním svahem Divokáče to byla pohádka.

Minulý rok se místo tradičního lokálkovského lezení v Divokáči oslavovalo Tomovo jubileum na Františkově myslivně. Letos se nic neslavilo, trošku mrzlo a sněžilo, takže motyky do rukou a hurá strání vzhůru. V sobotu jsme s Tomem vyběhli levou částí jižní stěny (stráně). V neděli jsme přibrali Honzu a dohrabali se do “severu”. Bylo z toho pět pěkných lezeckých délek - netušil jsem, že se v severu dají najít i tak dlouhé cesty.

A když bylo před kostelem, hádala sa duša s tělem (T. Kočko) Kočkův popěvek mi poletoval hlavou celou cestu z Koutů na Červenohorské sedlo. Jako bych pořád nemohl uvěřit tomu, že je vše skutečné a není to jen sen. Je jasná mrazivá noc, hodinky ukazují pár minut po čtvrté a já s těžkým báglem šlapu na kole nahoru za sluncem. Nejezdí žádná auta a tak jedu bez světel jen za svtiu měsíce a hvězd.

Když jsem nedávno v noci procházel kolem tichých a temných siluet Františkovy myslivny a Hubertky, ani mě nenapadlo, že za pár týdnů zde budu moci strávit víkend. A stalo se. Tom Vidláků nás všechny o víkendu sezval na Hubertku, abychom s ním pobyli a oslavili jeho krok do čtvrté desítky. A aby to stálo za to, tak do chatky, ke které se musí šlapat pěkně dlouho sněhem do kopce, natahal spoustu jídla, pití a dobrot.

Předpověď počasí na víkend je špatná, z čehož plyne, že vyhlídky na pěknou procházku jsou více než nadějné. S účastí už je to sice horší, ale představa vylidněných a zamlžených hor je natolik lákavá, že vyrážím sám. V sobotu v poledne “U Pelikána” balím věci na spaní, starej Pentacon, něco k jídlu, něco ke čtení a za jemného mrholení se vydávám nahoru na hřeben. Před pátou sedím v poloprázdné Švýcárně, popíjím čaj a koukám z okna na hustou chumelenici.