Modrý Pavouček

Přijeli jsme vyhrát. Ale …. v pátek v noci, když jsme vyšlapali na Pradědův vysílač, proběhl v jeho útrobách večírek ve velkém stylu. Budem dlouho vzpomínat. Spát jsem šel až někdy kolem páté. Sobotní etapa byla jak za trest, ani nevím jestli mi více vadilo, že usínám nebo že je mi nevolno (slulšně řečeno). Nestihli jsme projít naplánované kontroly a nedošli jsme na Medvědí horu - tím se to celé po…. na to jak nám bylo jsme toho stihli celkem dost.

Rychle domluvené akce bývají nejlepší. Pár zpráv po fajsbůkovém chatu s Peťou Frencem a ve Čtvrtek ráno sedím místo kanceláře v autě na cestě do Jeseníků. Autem jsme vyjeli skoro až na Zámčisko - o to více jsme toho mohli naběhat a nalyžovat. Do Sviního jsme sjeli pětkrát, jednou jsme sjeli na Ovčárnu, dvakrát jsme zázračně našli Petráky - na hřebeni fučel vítr a všude byla typická Jesenická bílá tma. I když jsem tomu moc nevěřil, tak jsme opravdu jezdili ve dvaceti číslech prašanu - nádherná lyžovačka. Ušli jsme asi 17km, nastoupali kolem 1700m.

Konečně skialpy. Lokálko-VHSkový výlet do Jeseníků se vydařil. Bylo krásně, prašan prášil jedna radost a po dvou letech jsem si znova připomněl jak je to lyžování v horách úžasné. Díky klukům za fajn společnost a Davidovi ze pěkné obrázky. Naše trasa - 21km, 1836m

Tomáškova akce, ze které se pomalinku stává tradice. Opět vybral a domluvil víkend na jedné z mnoha schovaných Jesenických loveckých chat. Tentokrát jsme se sešli na Bysterské chatě pod Keprníkem. Akce vydařená až na ten sníh - nepamatuji si, že bych se kdy vláčel pět kiláků v přezkáčích s lyžemi na zádech tam a zpátky jen proto, abych nic nesjel. Tak na viděnou za rok přátelé … (Těch pár fotek je od Davida, P. Frence a z mého mobilu)

O víkendu se ve Zlatých horách na Začalovic farmě konal “Džem na ranči”. Když se večer lidé scházeli, bylo to jak s Hujerovic klanem sjíždějícím se na třídní schůzky. Samej Začal nebo Hanulík. Ale přijelo i pár “externistů” ze všech koutů republiky. Moc pěkná akce. Dlouho budu vzpomínát na Kahancové tance. Závěrečný koncert Křenů, kteří se dali na chvilku dohromady po šesti (asi) letech byl parádní. V noci se ještě jamovalo a usínalo. Druhý den jsem chtěl na kole Šerák, ale v tom vedru jsem se motal jen v lesích kolem Rejvízu. Je to moc pěkný kout naší republiky, musím tam znova.

Potřeboval jsem kvůli dobra za Karlem Začalem do Krnova. Původní plán byl zajet tam večer, přespat v autě, vyběhnout si s rozedněním někam k Pradědu a před obědem už být v práci v Brně. Do Opavy je to ale z Krnova kousek, tak jsem zajel za Martinem Vitáskem. Skočili jsme na pivko a nějak se to protáhlo. Spát jsme šli kolem čtvrté po vydařeném večírku. Dík Martine za všechno! Po desáté vybíhám z Malé Morávky. Prvních osm kiláků na Hvězdu probíhala detoxikace, pak už to bylo lepší. Údolí Bílé Opavy je nádherné, byl jsem tam poprvé. Sněhu přibývalo a pod Ovčárnou už bylo sněhu po kotníky a v mokrých teniskách mi začínaly mrznout nohy. Na Pindule jsem si odpočal, dal si čajík a vyrazil po sjezdovce nahoru k hlavnímu hřebeni - místy po kolena ve sněhu nebo v borůvčí (nevěděl kudy vede žlutá značka, znám to tam všude jen na skialpech). Cestou dolů jsem bojoval s křečemi, ale dobojoval jsem to. Z pohledu běžce to nebyly úplně ideální podmínky, ale byl to krásný slunečný mrazivý den. Hory mám rád.

Rád jsem přijal Tomovo pozvání na oslavu jeho narozenin. Těsně před štědrým dnem jsme se sešli ve sto let staré lesácké chatě pár set metrů od vrcholu Vozky. A bylo dobře - vařil se guláš, na bobech jsme vytáhli dvě bečky piva, přijeli skoro všichni jeseničtí skialpoši - i Milouš se přišel ukázat. V sobotu večer se konal večírek, na kterém jsme s Davidem hráli a parádně jsme si to užili, už dlouho jsem nehrál šest hodin v kuse. Tak Tome, na viděnou za rok na další chatě. Fotky jsou z mobilu - napůl z mého a napůl od Peťi Frence.

V Jeseníkách je ještě pořád hodně sněhu. Zima tam ještě zdaleka neskončila. Vyrazili jsme s Davidem, Márou a Synkem. Tradičně jsme obešli pěkné kolečko - trasa na cykloserveru (16km, 1729m). Tentokrát jsme měli na bludné kořeny opravdu velké štěstí. Po sjezdu z hřebínku pod Petrovými kameny jsem do cílového bodu, na loučku ve Sviním dole, dorazil jen já. David se Synkem skončili v dole Velkého Děda a Mára někde mezi (vůbec se mi nepodařilo zjistit kudy se pohyboval). Druhý bludný (tentokrát pořádný) kořen jsme museli překročit u chatičky na Vysoké holi. Chtěli jsme sjet do Medvědího dolu (tedy kolmo dolů pod chatičku), ale po stometrovém traverzu, kterým jsme se chtěli posunout nad žlab s potokem, jsme sjeli do Sviního dolu. Ale co, lyžování to bylo parádní. A Márův oheň u dolní nádrže byl krásnou tečkou. Díky.

Honba za prašanem si vyžádala jeden den dovolené. O víkendu už by mohlo být pozdě. Ve čtvrtek kolem deváté ráno jsme zaparkovali v Karlově a za necelou hodinku už jsme ťapkali z Ovčárny na Praděd. Nadějné prosvítání modrého nebe a sluníčka plynule přecházelo v depresivní bílou clonu, ve které se vše slívalo do jednoho odstínu bílé. Bylo skoro jedno jestli jsou oči otevřené nebo zavřené. Se zavřenýma se z toho aspoň nemotala hlava. Zamlžené pocity z lyžování kolem nejvyššího vrcholu jsme si spravili vynikající česnečkou a borůvkovými buchtami v budově vysílače. Zvláštní kapitolu výletu tvořila orientace v terénu. Trefit Sviní důl od Petrových kamenů se nám podařilo až napotřetí. Samozřejmě nechyběly hlášky “Tady už se nedá sjet blbě” nebo “Teď už je směr úplně jasný, stačí jet pořád dolů”. Úplně nejvtipnější okamžik nastal ve chvíli, kdy jsme po prvním zabloudění zapnuli GPSku, vrátili se do správného směru a po příchodu do místa, ze kterého jsme měli sjet kolmo na vrstevnice dolů do Sviního dolu, jsme GPSku hrdinsky vypnuli. Pronesl jsem něco jako “Teď už je to jen dolů, tady není co řešit”. Na přemýšlení o tom proč jsme odbočili o více než devadesát stupňů a sjeli do úplně jiného údolí, jsme pak měli dostatek času v Dole Velkého děda. Z dřívějška moc dobře vím, jak divně se za takovýchto podmínek dokáže hlava chovat, a stejně se nechám zase napálit. Všechny sjezdy naštěstí stály za to - prašan, nepoježděný sníh, radost z každého obloučku. Když jsme hodinu před západem slunce vyšlapali nad Sviní důl, mraky se protrhaly a vyšlo sluníčko. Taková nádhera. Jako když slepý procitne. Sjezd do Medvědího dolu a výstup na Vysokou holi byl úžasný. Barvy se měnily každých pár minut. Závěrečný sjezd Velkým kotlem potmě byl opatrný, ale taky parádní. Prostě nám to zase jednou vyšlo.

Na kopcích konečně napadlo trošku sněhu, což bylo jasným signálem pro všechny Jesenické lyžaře. Přibývá jich každým rokem a vypadá to, že tento rok nebude žádnou výjimkou. Z Brna vyrazilo v neděli šest (možná i více) aut a lyžovalo se snad ve všech “nej” lokalitách. Naše závodní družstvo se vydalo z Červenohorského sedla na Červenou horu. Lyžovalo se ve Sněžné kotlině, ale na dlouhé sjezdy až dolů k potokům to ještě není. Až na podivné čachry s mojí peněženkou, které mi tu sněhovou náladu trošku pokazily, to bylo dobré. Teď hlavně ať sněží a sněží a sněží …