Modrý Pavouček

Čtyři dlouhé dny a noci strávené v Rychlebských horách a Jeseníkách. Vydal jsem se pomoct Báře a Petrovi s organizací Ultramaratonu Zapomenuté hory. Čekalo mě značení tras, toulání se úžasnou krajinou a skoro šestnáct hodin strávených na občerstvovačce Mates kousíček pod vrcholem Smrk. Malinko se nestíhalo a trasa se chystala do poslední chvíle. Stejně se vše nestihlo. Projezdil jsem půlku Rychleb autem a jednu noc jsme nespali vůbec. Ale bavilo mě to.

Poslední dobou byly jasné noci a když jsem sem tam vyrazil na kole, říkal jsem si, že by to chtělo něco odvážnějšího. A tak se zrodil plán na přejezd Jesenického hřebene. Za světla by to stejně nešlo, protože se tam na kole nesmí. Ta pravá chvíle nadešla v neděli 15. září. Uložili jsme doma děti, sbalil jsem si věci a vyrazil. Z Loučné jsem vyjížděl kolem jedenácté. Dole přes Maršíkov do Vernířovic pěkně po rovinkách.

Konečně jsem se dostal na Zlatohorskou hudební horečku - bluegrassovou dílnu, kterou pořádá kapela Aliquot. Minulý rok jsme ve stejnou dobu hráli s SK Bandem v Senince, tento rok jsem měl volno. Akce super. Spousta známých tváří, hodně jamování, trošinku koncertování, ale hlavně - možnost učit se. Bylo fajn probrat věci ohledně dobra přímo s Karlem, velkým guru v tomoto oboru. Vzal jsem si kolo a jedno odpoledne patřilo okružní jízdě (místy chůzi) po okolních kopcích.

Potřeboval jsem na skialpy, ale nikoho se mi nepodařilo přemluvit. Jako už je tady a v Jeseníkách už by na tvrdé firny mohlo být za chvíli pozdě. A tak jsem jel sám. Ve čtvrtek, pěkně z rána, abych stihl v Karlově autobus na Ovčárnu. Z Ovčárny jsem se dostal rychle na Praděd a sjel dolů do údolí Sokolího potoka. Lyžování nic moc, na tvrdém podkladu bylo místy dost mokrého sněhu. Neměl jsem navoskované lyže (ano, vím, jsem lajdák a o lyže se vůbec nestarám), místy jsem měl co dělat, abych nepřepadl přes špičky.

Rok se s rokem sešel a vyrazili jsme tradičně na Tomovy narozky na loveckou chatu do Jeseníků. Tentokrát opět Furmanka , lepší chata v Jeseníkách snad není. Sněhu napadlo tentokrát nečekaně hodně. Bečky s pivem jsme podle plánu měli tahat na bobech, ale vytáhla nám je horská služba čtyřkolkou (s pásama), za což jim budem děkovat ještě měcíc, protože jinak bychom všichni umřeli, já určitě. Z Koutů je to na chatu 700m převýšení na devíti kilometrech.

Víkendové ochlazení nás nalákalo na odvážnou akci - dostat se s dětma na Praděd. A aby to bylo opravdové dobrodružství, rozhodli jsme se spát ve stanu. Zvládli jsme všechno. Náš hrad jsme postavili v kemu ve Vrbně pod Pradědem a nahoru, na nejvyšší horu jsme se vypravili v neděli brzy ráno. Ovčárnu jsme tak stihli krásně bez lidí, jen pár turistů se tam motalo. Až na pár metrů to Adélka i Matýsek zvládli nahoru a dolů - sedm a půl kilometru s dvouset metrovým převýšením.

Rychlá akce s La’dou. Sluníčko, pěkné sjezdy, záapad slunka na Kamzičníku … dobře bylo. Záznam na Stravě (17.2km)

Lokálkovská akce, která nikdy nezanikne. Byl jsem trošku nemocnej, ale stálo to za to - lidi, hory, brnkání. Na viděnou za rok.

Tradiční akce nezklamala. Jedlo se, pilo se, hrálo a zpívalo se, byla mlha i sluníčko, běhalo a závodilo se, pomlouvalo a chválilo se, prostě klasická lokákovsko-Vidlákovská akce … díky za pozvání Tome.

Přijeli jsme vyhrát. Ale …. v pátek v noci, když jsme vyšlapali na Pradědův vysílač, proběhl v jeho útrobách večírek ve velkém stylu. Budem dlouho vzpomínat. Spát jsem šel až někdy kolem páté. Sobotní etapa byla jak za trest, ani nevím jestli mi více vadilo, že usínám nebo že je mi nevolno (slulšně řečeno). Nestihli jsme projít naplánované kontroly a nedošli jsme na Medvědí horu - tím se to celé po….