Modrý Pavouček

Hlásili krásné počasí, zimu a mráz. Podle fotek od ostatním vidím, že sníh v Jeseníkách pořád je. Jarní firny považuji za nejhezčí lyžování a tak stačilo málo a výprava s přespáním byla během pěti minut naplánována. Nalákal jsem věrného druha Ládina a mohlo se jet. V úterý večer provádíme rychlý přesun na rozcestí Hvězda nad Karlovou studánkou. Chvíli řešíme parkování, parkoviště je zavřené závorou. Nakonec přejíždíme travnatý ostrůvek a jako jediné auto parkujeme na obrovském parkovišti. Rychle balíme a vyrážíme v teniskách, sněhu zatím moc není. Je úplné jasno, svítí hvězdy a měsíc, nááádhera. Je zima, a pořádná. Původní plán byl dojít na Eustachovu chatu, udělat si tam oheň, zahřát se a přespat na verandě. Oheň nám nevyšel, ohniště i všechno dřevo v okolí bylo pod půl metrem tvrdého firnu. Noc byla studená, velice studená, brrr (zpětně jsem dohledal, že bylo kolem -13 stupňů). Ráno zkouším zapálit lihový vařič a nic, líh nehořel. Ještě, že Láďu napadlo naházet do lihu dřívka a papír a vařič oživil. Pak už jsme lyžovali, užívali si sluníčka, odpočívali na pěkných místech a byl to super den. Dík Ládine.

Na další mé mikrodobrodružství jsem si přizval Ládina, dlouho jsem ho přemlouvat nemusel. V pátek pozdě večer jedeme z Brna do Jeseníků s plánem strávit tam noc a den, trošku polyžovat, projít se po hřebenech, užít si sluníčka. Tentokrát žádné boudy, tunely ani jiné přistřešky. Máme s sebou stan a míříme na hlavní hřeben. V autě dolaďujeme logistiku výpravy. Chceme se v sobotu vrátit po sjezdovce do Koutů a mít tam někde auto. Nechce se nám ale v noci šlapat z Koutů až na hřeben. Zkoušíme taxíka, ale neklaplo to - 500kč za cestu z Koutů na dolní nádrž se nám zdá moc. Jedem autem nahoru kam až to po ledu jde, schováváme tam věci, pak autem zpátky dolů na parkoviště u Pelikána a na lehko stejnou cestou nahoru k věcem. Dál už ťapem na lyžích, po sněhu a ledu, temnou nocí nahoru. Kolem jedné v noci začínáme chystat spaní na krásném místečku pod Velkým Májem (pro ty co ví, tak šlo o hřebínek mezi Májem a Saša peakem). Ve dvě už se zahříváme ve spacácích a je nám dobře. Tenhle typ podnikání mě začíná bavit. Cítím jak mě pohodlí města ubíjí.

Více než rok nosím v hlavě článek Erika Hesse a téměř každý den se mi vynoří. Jednoduché pravidlo, které si tento norský dobrodruh předsevzal zní - vyrazit nejméně jednou za měsíc ven a přespat tam. Bylo na čase, abych začal bojovat se svojí pohodlností a nápad s měsíčním závazkem zní jako super výzva. Tak tohle je první. V sobotu dopoledne jsem bruslil s dětma v Brně, po obědě jsme vyrazili na kolo, ale já stejně celý den spřádal plány na večer, noc a neděli. Když vyrážím do hor sám, je to vždy dilema, napůl se mi chce, napůl ne, hledám důvody proč jet, proč nejet. Ale vyrazil jsem. Batoh sbalený hodně nalehko - spacák, žďárák, karimatka, termoska a vařič. Kolem deváté parkuju v Koutech nad Desnou a tradá nahoru. Teď už se cítím dobře a všechno váhání je pryč. Fouká vítr, stromy šumí, je celkem teplo, v klidu šlapu nahoru po sjezdovce. Plán je jasný - zkusit přespat v krásné chatičce pod horní nádrží. Kdyby to náhodou nešlo, tak v podobné chatičce pod Tupým vrchem. Když se blížím k první z nich, vidím světlo v okně a jsem naštvaný. Nakouknu dovnitř, ale někdo tam spí a má velkého psa. Uff. Jdu dál, sjíždím k druhé chatce, ale množství stop mluví jasně. Taky zkouším otevřít, ale obrovský pes, bernardýn?, mě nenechá ani nakouknout. Tohle jsem nečekal. Fouká silný vítr a kopat něco ve sněhu se mi moc nechce. Napadla mě ještě jedna možnost - tunel do štoly mezi horní a dolní nádrží měl vždy otevřený prostor před vchodem. Sjíždím ještě kousek a tradá, vstup je krytý před větrem, dokonce je tam sucho, ani vločka sněhu. Trošku mě zarazila kamera a čidlo pohybu, ale zašil jsem se do rohu, čidlo přestalo reagovat, kamera se dívala jinam a rychle jsem usnul.

Výprava jako za starých časů. Ve všední den jsme se Špekem, Ládinem a dalšíma zaparkovali na dolní nádrži a vydali se přes Saša peek na Máj. Lyžovali jsme dolů na cestu a po dlouhých letech se dalo jezdit až dolů k potku. Nebyl bych to já, kdybych si neprosadil něco extra. Po pár sjezdech z Máje jsme se s Ládinem vydali k Františkově myslivně, Hubertce a pak dále přes Velkou Jezernou na horní nádrž. Nemám ten úsek na skialpech moc rád, na dlouhé rovninky ty lyže nejsou stavěné, ale tentokrát těch pár kiláků uteklo celkem rychle. Na závěř jsme si dali krásný sjezd z Mravenečníku až dolů do Koutů. Baví mě to neuvěřitelně, je fajn, že už zase jezdím.

O víkendu proběhl devátý (pokud dobře počítám) ročník akce, kterou pečlivě organizuje Tom. Jsem rád, že to tak je. Tentokrát se podařilo domluvit chatu Bobinu, která je schovaná v lesích pod Petrovými kameny. V pátek jsme se snažili vyjet auty co nejvýše. Čtyřkolky hrabaly, hrabaly a hrabaly, nakonec jsme parkovali pod Zámčiskem. Na chatu to bylo jen tři kiláky, což přivítali hlavně tahači bobů s bečkami. Chata je to nádherná, nově postavená, utěsněná, kolem jen les a ticho. Hrálo se, zpívalo se, popíjely se dobroty, vařil se guláš a zelňačka. Ze soboty na neděli byla jasná úplňková noc a s Peťou jsme se po půlnoci pěkně prošli na Petráky, ze kterých jsme si dali super sjezd dolů přes Kurzák. Ježdění v noci mezi stromy mě baví. Na viděnou ze rok na další chatě.

Čtyři dlouhé dny a noci strávené v Rychlebských horách a Jeseníkách. Vydal jsem se pomoct Báře a Petrovi s organizací Ultramaratonu Zapomenuté hory. Čekalo mě značení tras, toulání se úžasnou krajinou a skoro šestnáct hodin strávených na občerstvovačce Mates kousíček pod vrcholem Smrk. Malinko se nestíhalo a trasa se chystala do poslední chvíle. Stejně se vše nestihlo. Projezdil jsem půlku Rychleb autem a jednu noc jsme nespali vůbec. Ale bavilo mě to. Rychleby mají velké kouzlo, pohybovat se v noci v lese za naprosté tmy, daleko od lidí, v Sudetech, to mě nikdy neomrzí.

Poslední dobou byly jasné noci a když jsem sem tam vyrazil na kole, říkal jsem si, že by to chtělo něco odvážnějšího. A tak se zrodil plán na přejezd Jesenického hřebene. Za světla by to stejně nešlo, protože se tam na kole nesmí. Ta pravá chvíle nadešla v neděli 15. září. Uložili jsme doma děti, sbalil jsem si věci a vyrazil. Z Loučné jsem vyjížděl kolem jedenácté. Dole přes Maršíkov do Vernířovic pěkně po rovinkách. Nahoru na Skřítek už to bylo pěkně do kopce. Tady jsem slyšel první jeleny, zvuk je to trošku strašidelný, ale když člověk ví co to je, tak se tolik nebojí. A tady jsem také poprvé přemáhal hlavu. Být takhle v lese potmě na kole, cestou do míst, kam se na kole nesmí, vědět, že ostatní spí klidně v postelích … Na Skřítku nesvítilo jediné světlo. Nesjízdné stoupání na Ztracené kameny mě nevyvedlo z míry. Dobře jsem věděl, že tady kolo budu střídavě tlačit a přenášet po kamenné suti. Až na Pecný to bylo spíš tlačení, ale pak se to rozjelo a začalo mě to bavit. Na Jelení studánce jsem potichoučku nabral vodu. Přímo u studánky spalo pár lidí pod širákem a nechtěl jsem je vzbudit. Byl to krásný pocit jet přes Máj na Vysokou holi, obvykle tam jezdím jen na skialpech. Z Medvědího dolu se neslo vytí jelenů, cestička byla hladká, měsíc osvětloval krajinu, užíval jsem si to. Na Vysoké holi se do mě opřel vítr plnou silou. Chybělo málo a nedalo by se jet. Ještě že to foukalo šikmo ze zadu. Sjezd na Ovčárnu není nic moc. Nerad bych takhle v noci řešil nějaký problém s kolem, třeba plášť rozříznutý o ostrý kámen. Příště to bude lepší zkusit přes ohradu a po vyjeté cestě kolem Petráků. Na Ovčárně jsem si dal oplatky a pak, abych se zahřál, jsem doslova vyletěl na Praděd. Odjezd z vrcholu byl legrační, protože foukal tak silný vítr, že jsem se od vysílače nemohl rozjet. Následoval úžasný sjezd na Červenohorské sedlo. Díky novému Fenixovi jsem to jel stejně rychle jako bych to jel za světla. Kolem Švýcárny jsem proletěl jak šíp. Na Červenohorském sedle jsem chvíli seděl a přemýšlel kam dál. Nakonec jsem to srabsky otočil dolů. Byla mi zima a lákal mě noční sjezd dolů do Koutů. Na Šerák už se mi moc nechtělo, východ slunka byl daleko a mordovat se po kamenech dalších 20km potmě, to si nechám na příště, až bude tepleji, nebude vítr a bude se dříve rozednívat. Takhle jsem ráno stihl zavést Matýska do školy a pěkně dospat probdělou noc. Bylo to nádherné. Jsem rád, že se mi daří bojovat s pohodlností a překračovat aspoň jednou za čas hranice své komfortní zóny. Pokud se někdo vydáte v mé stopě, tak se připravte na spousty tlačení a místy i přenášení kola.

Konečně jsem se dostal na Zlatohorskou hudební horečku - bluegrassovou dílnu, kterou pořádá kapela Aliquot. Minulý rok jsme ve stejnou dobu hráli s SK Bandem v Senince, tento rok jsem měl volno. Akce super. Spousta známých tváří, hodně jamování, trošinku koncertování, ale hlavně - možnost učit se. Bylo fajn probrat věci ohledně dobra přímo s Karlem, velkým guru v tomoto oboru. Vzal jsem si kolo a jedno odpoledne patřilo okružní jízdě (místy chůzi) po okolních kopcích. Krajina je tady krásně opuštěná a nejvyšší kopce mají kolem 1200 metrů. Místy jsem se brodil sněhem, taky kořeny a šutráky jsem musel přelézat, divočina jak má být.

Potřeboval jsem na skialpy, ale nikoho se mi nepodařilo přemluvit. Jako už je tady a v Jeseníkách už by na tvrdé firny mohlo být za chvíli pozdě. A tak jsem jel sám. Ve čtvrtek, pěkně z rána, abych stihl v Karlově autobus na Ovčárnu. Z Ovčárny jsem se dostal rychle na Praděd a sjel dolů do údolí Sokolího potoka. Lyžování nic moc, na tvrdém podkladu bylo místy dost mokrého sněhu. Neměl jsem navoskované lyže (ano, vím, jsem lajdák a o lyže se vůbec nestarám), místy jsem měl co dělat, abych nepřepadl přes špičky. Výstup zpět na Praděd mě úplně dorazil. Až později mi došlo, že je hodně vedro a ideál je krátký rukáv. Na Pradědu polévka a valím dál - sjezd dolů k Barborce, nalepit pásy a kolem Petráků na Vysokou holi. U boudy vidím zapíchnutou lavinovou sondu. Říkám si hurá, kolegové, poprosím o vosk. Kolegové to ale nebyli. Když jsem slepil pásy a vydal se ke Svinímu dolu, zavolali mě zpátky a vypadalo to na pokutu. Ochranáři. Ale byli slušní a asi hodinu jsme si celkem v klidu povídali. Vypadalo to, že to v práci taky nemají úplně jednoduché. Co jsem se dozvěděl? Chatičku nad Medvědím dolem zbourali oni (ochranáři z Jeseníku), protože byla v poslední době hodně vidět - konkrétně na facebooku, youtube a rajčeti. Lidé (i z horské služby) si tam prý chodili dělat párty a vše pak publikovali, čímž lákali další a další zájemce. Původně prý sloužila k pozorování ptáků a dokud se o ní moc nevědělo, tak ji tolerovali. Pokutu jsem nedostal, ale do Sviňáku jsem jet nemohl, tož jsem to “nějak” pořešil (viz. mapa) a s černým svědomím jsem si ten Sviňák stejně sjel. Nejlepší sjezd byl do Medvědího dolu, tuhle linii jsem jel poprvé a musím si ji zapamatovat. Pak jsem vylezl na Saša peek, z něj na Máj a dal si pěkněj sjezd dolů na cestu pod Františkovu myslivnu. Chtěl jsem zůstat na hřebeni až do západu slunce a tak jsem si procházku prodloužil zelenou značkou nad Malý kotel a po hřebeni se pomalu vracel k Vysoké holi. Sjezd kotlem je vždy velkolepý, po dlouhých letech jsem ho jel bez čelovky. Do Karlova jsem dorazil potmě, kde poslední kilometr a půl jsem nesl lyže na báglu. Vyšel měsíc a tak jsem cestou zpátky projel ještě Konicko se zastávkou u Vojtků v Ospělově. Dobrá akce, juchu.

Rok se s rokem sešel a vyrazili jsme tradičně na Tomovy narozky na loveckou chatu do Jeseníků. Tentokrát opět Furmanka , lepší chata v Jeseníkách snad není. Sněhu napadlo tentokrát nečekaně hodně. Bečky s pivem jsme podle plánu měli tahat na bobech, ale vytáhla nám je horská služba čtyřkolkou (s pásama), za což jim budem děkovat ještě měcíc, protože jinak bychom všichni umřeli, já určitě. Z Koutů je to na chatu 700m převýšení na devíti kilometrech. Na zádech jídlo, pití, věci na skialpy a dobro, strašná tíha. Víkend byl parádní, hodně se hrálo, trošku lyžovalo, vypilo se 150 piv. Za pozornost stála noční výprava na Vozku, kdy jsem se s Miloušem kolem půlnoci vydal nahoru. Měli jsme něco vypito a motali jsme se tam po lese jak kačeny. Díky GPSce jsme pak nakonec přece jen Vozku našli, ještě že tak, protože bez GPSky jsme se motali v nějakých divných kruzích na úplně opačné straně hřebene než byl Vozka.