Modrý Pavouček

Ze Svratky jsem utekl na jeden den a noc na Boženku. Přivezl jsem si kolo a celý den jsem jel po kopcích bez velkého plánování. Nejdříve přes Paprsek na Smrk, pak dolů úžasným sjezdem kolem Sokolích skal až do Žulové. Dobloudil jsem k Rychlebským stezkám, které byly zavřené (jeden zákaz od správců, druhý od Českých lesů), ale z části jsem je stejně projel. Původní plán na cestu přes Rejvíz jsem musel zavrhnout a z Jeseníku jsem začal stoupat na Šerák. Kopce mě v poslední době hodně baví a tenhle stál za to, převýšení kolem kilometru. Na Šeráku jsme se sešli s Ladinem a Zitou, kteří běželi z Boženky jinou cestou. Dorazili nahoru asi minutu po mně, neuvěřitelná náhoda. Dali jsme nějaké dobroty, pivo a hurá zpátky. Byl jsem trošku nejistý z cesty dolů - potřeboval jsem na stranu k Ramzové. Varianta sjezdovka se ukázala jako správné řešení, za pár minut jsem byl dole v sedle a stoupal na pláně nad Ostružnou. Je to nádherný kraj, moc dobře vím proč sem jezdím. Z bývalé vesničky Kronfelzov jsem sjel dolů a vybojoval poslední velké stoupání na kopec Větrov a k Božence. Hodinu po mně dorazila Zita s Ladinem a za další hodinu Martin Vitásek s Luckou. Pak už jen oheň, dobroty, pivo, víno, slivovice, dobrá společnost, trošku muziky a před druhou do hajan. Nádhera.

Jsem rád, že jsme se nakonec dohodli na poslední lyžování na zbytcích sněhu v Jeseníkách. Počkali jsme si na pěkné počasí a vyrazili na dvoudenní výpravu. Dali jsme si limit 400 korun za výjezd na Ovčárnu, což bylo málo. Chtějí pět set. A tak podruhé tento rok parkujeme na Hvězdě, balíme boty do batohu, lyže taky na batoh a tradá v teniskách směr Velký kotel. Tentokrát jsme zkusili Kapitánskou cestu. Kolem Eustachovy chaty jsme vylezli na hřeben a hned první sjezd jsme dali středem Velkého kotle skoro až dolů. Je to krása. Ještě jeden sjezd jsme dali do Kotle a vydali se přes hřeben nakouknout do Sviního dolu. U boudy na Vysoké holi seděl turista a když jsme se vedle něj zjevili v přeskáčích s lyžemi na batozích, nechápal co se děje. Měl nás jistě za blázny. Cesta do Sviního dolu byla krušná. Musel jsem Laďu pořád přesvědčovat, že to bude dobré. Ke konci už jsem byl taky na vážkách, ale najednou se objevil sníh a následoval krásný sjezd skoro až dolů k potoku. Taky nádhera veliká, nejlepší firn jaký si dovedu představit. A pak zpátky nahoru, přes hřeben k Eustachově chatě a stejnou cestou na Hvězdu. Tam nám z okénka prodali pivo a polévku, krásná to tečka.

Hlásili krásné počasí, zimu a mráz. Podle fotek od ostatním vidím, že sníh v Jeseníkách pořád je. Jarní firny považuji za nejhezčí lyžování a tak stačilo málo a výprava s přespáním byla během pěti minut naplánována. Nalákal jsem věrného druha Ládina a mohlo se jet. V úterý večer provádíme rychlý přesun na rozcestí Hvězda nad Karlovou studánkou. Chvíli řešíme parkování, parkoviště je zavřené závorou. Nakonec přejíždíme travnatý ostrůvek a jako jediné auto parkujeme na obrovském parkovišti. Rychle balíme a vyrážíme v teniskách, sněhu zatím moc není. Je úplné jasno, svítí hvězdy a měsíc, nááádhera. Je zima, a pořádná. Původní plán byl dojít na Eustachovu chatu, udělat si tam oheň, zahřát se a přespat na verandě. Oheň nám nevyšel, ohniště i všechno dřevo v okolí bylo pod půl metrem tvrdého firnu. Noc byla studená, velice studená, brrr (zpětně jsem dohledal, že bylo kolem -13 stupňů). Ráno zkouším zapálit lihový vařič a nic, líh nehořel. Ještě, že Láďu napadlo naházet do lihu dřívka a papír a vařič oživil. Pak už jsme lyžovali, užívali si sluníčka, odpočívali na pěkných místech a byl to super den. Dík Ládine.

Na další mé mikrodobrodružství jsem si přizval Ládina, dlouho jsem ho přemlouvat nemusel. V pátek pozdě večer jedeme z Brna do Jeseníků s plánem strávit tam noc a den, trošku polyžovat, projít se po hřebenech, užít si sluníčka. Tentokrát žádné boudy, tunely ani jiné přistřešky. Máme s sebou stan a míříme na hlavní hřeben. V autě dolaďujeme logistiku výpravy. Chceme se v sobotu vrátit po sjezdovce do Koutů a mít tam někde auto. Nechce se nám ale v noci šlapat z Koutů až na hřeben. Zkoušíme taxíka, ale neklaplo to - 500kč za cestu z Koutů na dolní nádrž se nám zdá moc. Jedem autem nahoru kam až to po ledu jde, schováváme tam věci, pak autem zpátky dolů na parkoviště u Pelikána a na lehko stejnou cestou nahoru k věcem. Dál už ťapem na lyžích, po sněhu a ledu, temnou nocí nahoru. Kolem jedné v noci začínáme chystat spaní na krásném místečku pod Velkým Májem (pro ty co ví, tak šlo o hřebínek mezi Májem a Saša peakem). Ve dvě už se zahříváme ve spacácích a je nám dobře. Tenhle typ podnikání mě začíná bavit. Cítím jak mě pohodlí města ubíjí.

Více než rok nosím v hlavě článek Erika Hesse a téměř každý den se mi vynoří. Jednoduché pravidlo, které si tento norský dobrodruh předsevzal zní - vyrazit nejméně jednou za měsíc ven a přespat tam. Bylo na čase, abych začal bojovat se svojí pohodlností a nápad s měsíčním závazkem zní jako super výzva. Tak tohle je první. V sobotu dopoledne jsem bruslil s dětma v Brně, po obědě jsme vyrazili na kolo, ale já stejně celý den spřádal plány na večer, noc a neděli. Když vyrážím do hor sám, je to vždy dilema, napůl se mi chce, napůl ne, hledám důvody proč jet, proč nejet. Ale vyrazil jsem. Batoh sbalený hodně nalehko - spacák, žďárák, karimatka, termoska a vařič. Kolem deváté parkuju v Koutech nad Desnou a tradá nahoru. Teď už se cítím dobře a všechno váhání je pryč. Fouká vítr, stromy šumí, je celkem teplo, v klidu šlapu nahoru po sjezdovce. Plán je jasný - zkusit přespat v krásné chatičce pod horní nádrží. Kdyby to náhodou nešlo, tak v podobné chatičce pod Tupým vrchem. Když se blížím k první z nich, vidím světlo v okně a jsem naštvaný. Nakouknu dovnitř, ale někdo tam spí a má velkého psa. Uff. Jdu dál, sjíždím k druhé chatce, ale množství stop mluví jasně. Taky zkouším otevřít, ale obrovský pes, bernardýn?, mě nenechá ani nakouknout. Tohle jsem nečekal. Fouká silný vítr a kopat něco ve sněhu se mi moc nechce. Napadla mě ještě jedna možnost - tunel do štoly mezi horní a dolní nádrží měl vždy otevřený prostor před vchodem. Sjíždím ještě kousek a tradá, vstup je krytý před větrem, dokonce je tam sucho, ani vločka sněhu. Trošku mě zarazila kamera a čidlo pohybu, ale zašil jsem se do rohu, čidlo přestalo reagovat, kamera se dívala jinam a rychle jsem usnul.

Výprava jako za starých časů. Ve všední den jsme se Špekem, Ládinem a dalšíma zaparkovali na dolní nádrži a vydali se přes Saša peek na Máj. Lyžovali jsme dolů na cestu a po dlouhých letech se dalo jezdit až dolů k potku. Nebyl bych to já, kdybych si neprosadil něco extra. Po pár sjezdech z Máje jsme se s Ládinem vydali k Františkově myslivně, Hubertce a pak dále přes Velkou Jezernou na horní nádrž. Nemám ten úsek na skialpech moc rád, na dlouhé rovninky ty lyže nejsou stavěné, ale tentokrát těch pár kiláků uteklo celkem rychle. Na závěř jsme si dali krásný sjezd z Mravenečníku až dolů do Koutů. Baví mě to neuvěřitelně, je fajn, že už zase jezdím.

O víkendu proběhl devátý (pokud dobře počítám) ročník akce, kterou pečlivě organizuje Tom. Jsem rád, že to tak je. Tentokrát se podařilo domluvit chatu Bobinu, která je schovaná v lesích pod Petrovými kameny. V pátek jsme se snažili vyjet auty co nejvýše. Čtyřkolky hrabaly, hrabaly a hrabaly, nakonec jsme parkovali pod Zámčiskem. Na chatu to bylo jen tři kiláky, což přivítali hlavně tahači bobů s bečkami. Chata je to nádherná, nově postavená, utěsněná, kolem jen les a ticho. Hrálo se, zpívalo se, popíjely se dobroty, vařil se guláš a zelňačka. Ze soboty na neděli byla jasná úplňková noc a s Peťou jsme se po půlnoci pěkně prošli na Petráky, ze kterých jsme si dali super sjezd dolů přes Kurzák. Ježdění v noci mezi stromy mě baví. Na viděnou ze rok na další chatě.

Čtyři dlouhé dny a noci strávené v Rychlebských horách a Jeseníkách. Vydal jsem se pomoct Báře a Petrovi s organizací Ultramaratonu Zapomenuté hory. Čekalo mě značení tras, toulání se úžasnou krajinou a skoro šestnáct hodin strávených na občerstvovačce Mates kousíček pod vrcholem Smrk. Malinko se nestíhalo a trasa se chystala do poslední chvíle. Stejně se vše nestihlo. Projezdil jsem půlku Rychleb autem a jednu noc jsme nespali vůbec. Ale bavilo mě to. Rychleby mají velké kouzlo, pohybovat se v noci v lese za naprosté tmy, daleko od lidí, v Sudetech, to mě nikdy neomrzí.

Poslední dobou byly jasné noci a když jsem sem tam vyrazil na kole, říkal jsem si, že by to chtělo něco odvážnějšího. A tak se zrodil plán na přejezd Jesenického hřebene. Za světla by to stejně nešlo, protože se tam na kole nesmí. Ta pravá chvíle nadešla v neděli 15. září. Uložili jsme doma děti, sbalil jsem si věci a vyrazil. Z Loučné jsem vyjížděl kolem jedenácté. Dole přes Maršíkov do Vernířovic pěkně po rovinkách. Nahoru na Skřítek už to bylo pěkně do kopce. Tady jsem slyšel první jeleny, zvuk je to trošku strašidelný, ale když člověk ví co to je, tak se tolik nebojí. A tady jsem také poprvé přemáhal hlavu. Být takhle v lese potmě na kole, cestou do míst, kam se na kole nesmí, vědět, že ostatní spí klidně v postelích … Na Skřítku nesvítilo jediné světlo. Nesjízdné stoupání na Ztracené kameny mě nevyvedlo z míry. Dobře jsem věděl, že tady kolo budu střídavě tlačit a přenášet po kamenné suti. Až na Pecný to bylo spíš tlačení, ale pak se to rozjelo a začalo mě to bavit. Na Jelení studánce jsem potichoučku nabral vodu. Přímo u studánky spalo pár lidí pod širákem a nechtěl jsem je vzbudit. Byl to krásný pocit jet přes Máj na Vysokou holi, obvykle tam jezdím jen na skialpech. Z Medvědího dolu se neslo vytí jelenů, cestička byla hladká, měsíc osvětloval krajinu, užíval jsem si to. Na Vysoké holi se do mě opřel vítr plnou silou. Chybělo málo a nedalo by se jet. Ještě že to foukalo šikmo ze zadu. Sjezd na Ovčárnu není nic moc. Nerad bych takhle v noci řešil nějaký problém s kolem, třeba plášť rozříznutý o ostrý kámen. Příště to bude lepší zkusit přes ohradu a po vyjeté cestě kolem Petráků. Na Ovčárně jsem si dal oplatky a pak, abych se zahřál, jsem doslova vyletěl na Praděd. Odjezd z vrcholu byl legrační, protože foukal tak silný vítr, že jsem se od vysílače nemohl rozjet. Následoval úžasný sjezd na Červenohorské sedlo. Díky novému Fenixovi jsem to jel stejně rychle jako bych to jel za světla. Kolem Švýcárny jsem proletěl jak šíp. Na Červenohorském sedle jsem chvíli seděl a přemýšlel kam dál. Nakonec jsem to srabsky otočil dolů. Byla mi zima a lákal mě noční sjezd dolů do Koutů. Na Šerák už se mi moc nechtělo, východ slunka byl daleko a mordovat se po kamenech dalších 20km potmě, to si nechám na příště, až bude tepleji, nebude vítr a bude se dříve rozednívat. Takhle jsem ráno stihl zavést Matýska do školy a pěkně dospat probdělou noc. Bylo to nádherné. Jsem rád, že se mi daří bojovat s pohodlností a překračovat aspoň jednou za čas hranice své komfortní zóny. Pokud se někdo vydáte v mé stopě, tak se připravte na spousty tlačení a místy i přenášení kola.

Konečně jsem se dostal na Zlatohorskou hudební horečku - bluegrassovou dílnu, kterou pořádá kapela Aliquot. Minulý rok jsme ve stejnou dobu hráli s SK Bandem v Senince, tento rok jsem měl volno. Akce super. Spousta známých tváří, hodně jamování, trošinku koncertování, ale hlavně - možnost učit se. Bylo fajn probrat věci ohledně dobra přímo s Karlem, velkým guru v tomoto oboru. Vzal jsem si kolo a jedno odpoledne patřilo okružní jízdě (místy chůzi) po okolních kopcích. Krajina je tady krásně opuštěná a nejvyšší kopce mají kolem 1200 metrů. Místy jsem se brodil sněhem, taky kořeny a šutráky jsem musel přelézat, divočina jak má být.