Modrý Pavouček

Málokdo tomu ještě věřil, ale zázrak se stal. Podařilo se zrealizovat další ročník tradiční akce, kterou zvu Tomovy Jeseníky. Na poslední chvíli se po dlouhých průtazích podařilo domluvit chatu. Navíc takovou, na jaké jsme zatím nikdy nebyli. Několik z nás vyrazilo už ve čtvrtek odpoledne. Já jsem nakonec z Brna vyrazil sám, musel jsem zůstat déle v práci, a sám jsem si odťapkal celý noční výstup až na chatu. Pěkně mrzlo, chumelilo a užíval jsem si tu chvilku samoty. Ten pocit, když člověk po dvou hodinách nekonečného stoupání zahlídne světýlko z okna chaty, ten se nedá popsat. Zvlášť, když už je uvnitř zatopeno a na stole je plno dobrot. Je fajn potkat se takhle zase po roce. Povídalo se, hrálo se, popíjelo se, spát se šlo až k ránu. V pátek jsem se trošku projeli na lyžích. U chaty už nás čekal Ládin. Odpolední siesta (všichni jsme usnuli na dvě hodiny) byla krásná. Večer došel zbytek výpravy. Jen škoda, že mi z pátku na sobotu bylo špatně, asi z nějakého jídla. Běhání na kadibudku v tom hrozném mrazu (mínus patnáct nebo míň) bylo strašné. Naštěstí to do rána přešlo. V sobotu jsem se vracel domů, někdo odjížděl taky, ale později, někdo zůstával do neděle, někdo měl ještě dojít. Každopádně díky moc Tome. A doufám, že za rok zase.

Krátká, ale pečlivě naplánovaná výprava za východem slunce na Vysokou holi. V Brně už se sluníčko neukázalo aspoň dva týdny a obrázky z webových kamer na Pradědu mi pořád vrtaly v hlavě. Vstal jsem před čtvrtou, pěkně potichoučku, abych neprobudil Markét (stejně se vzbudila) a děti. Autem vyrážím na sever. V šest hodin, přesně podle plánu, jsem zaparkoval v Karlově. Cestou mě trošku potrápila spojka mezi Rýmařovem a Moravicemi, která byla zmrzlá jak kluziště. Na led navíc popadalo plno velkých větví, takže asi tři kilometry pěkně pomalinku, na jedničku a dvojku, kličkovat mezi překážkami, auto vůbec nebrzdilo. Z Karlova jsem se vydal rychlým krokem nahoru Velkou Kotlinou. Nebe bylo jasné, šel jsem bez čelovky a sem tam koukal na hvězdy. Pro čistý východ slunce dobré znamení. Po sedmé jsem byl ve Velkém kotli a na úbočí Vysoké hole jsem začal fotit. Po chvilce se slunce vynořilo zpoza Beskyd a bylo to nádherné. Magický okamžik. Po hřebeni jsem došel na Jelení studánku a začal sestupovat dolů. Přes Alfrédku jsem doklouzal zpátky do Vrbna a domů do Brna jsem dorazil akorát na oběd.

Kresby ze začátku podzimu. Začínám více kreslit tužkou. Je to sice úplně všední nástroj pro kreslení a psaní, ale jeho možnosti jsou nekonečné. Dají se volit různé tvrdosti tužky, ale i s jednou tužkou se dá pomocí různých sklonů a tvarů hrotu nakreslit úplné zázraky. To samozřejmě není můj případ, jen se snažím poukázat na tak obyčejnou věc dostupnou každému. První obrázek je strom, který mě zaujal, když si děti hrály na břehu Pilské nádrže ve Žďáru nad Sázavou.

Musel jsem vyrazit aspoň na jednu noc ven. Covid nám ve městech vše komplikuje, ale na horách je pořád stejně. Špatné počasí mě nalákalo na druhý pokus o přespání na chatičce pod vrcholem Dlouhých strání. Lidí, kteří by přes týden v dešti a sněžení chodili po horách je málo a tak by tam nemusel nikdo být. Šel jsem promáčenou krajinou z Koutů po značkách podél sjezdovek. Na chaloupku jsme dorazil před půlnocí a oddechl jsem si když jsem ji našel prázdnou. Děsivý byl průchod kolem větrných elektráren na Medvědí hoře. Foukal silný vítr a když jsem kolem točících se vrtulí procházel potmě, se zhasnutou čelovkou, bylo to jak když na člověka padá nebe. Na chaloupce jsem chvilku fotil, dal si pár loků Jagermeistera a zalezl do spacáku. Byla mi dost zima a nemohl jsem usnout. Až do usnutí jsem myslel na život vězňů v táborech na Jáchymovsku. V hlavě totiž mám nedávno dočtenou knihu M. Čapka “O mužích, na které se zapomnělo” a taky čerstvě odvysílaný tříhodinový seriál České televize o Gulagu. Jsme rád, že se máme dobře, i s tím covidem je nám pořád tisíckrát lépe než jak se měli lidé dříve. Neměli bychom tolik nadávat. Druhý den jsem vstal brzy ráno. Nebylo moc pěkně a původní plán na hlavní hřeben jsem vzdal. Vydal jsem se dolů do údolí Borového potoka. Je to krásně opuštěný kus Jeseníků, bez značek, se spoustou skalek, potůčků a vodopádů. Jen se člověk musí obrnit trpělivostí, terén je místy dost těžko prostupný a chce to dávat pozor.

Ze Svratky jsem utekl na jeden den a noc na Boženku. Přivezl jsem si kolo a celý den jsem jel po kopcích bez velkého plánování. Nejdříve přes Paprsek na Smrk, pak dolů úžasným sjezdem kolem Sokolích skal až do Žulové. Dobloudil jsem k Rychlebským stezkám, které byly zavřené (jeden zákaz od správců, druhý od Českých lesů), ale z části jsem je stejně projel. Původní plán na cestu přes Rejvíz jsem musel zavrhnout a z Jeseníku jsem začal stoupat na Šerák. Kopce mě v poslední době hodně baví a tenhle stál za to, převýšení kolem kilometru. Na Šeráku jsme se sešli s Ladinem a Zitou, kteří běželi z Boženky jinou cestou. Dorazili nahoru asi minutu po mně, neuvěřitelná náhoda. Dali jsme nějaké dobroty, pivo a hurá zpátky. Byl jsem trošku nejistý z cesty dolů - potřeboval jsem na stranu k Ramzové. Varianta sjezdovka se ukázala jako správné řešení, za pár minut jsem byl dole v sedle a stoupal na pláně nad Ostružnou. Je to nádherný kraj, moc dobře vím proč sem jezdím. Z bývalé vesničky Kronfelzov jsem sjel dolů a vybojoval poslední velké stoupání na kopec Větrov a k Božence. Hodinu po mně dorazila Zita s Ladinem a za další hodinu Martin Vitásek s Luckou. Pak už jen oheň, dobroty, pivo, víno, slivovice, dobrá společnost, trošku muziky a před druhou do hajan. Nádhera.

Jsem rád, že jsme se nakonec dohodli na poslední lyžování na zbytcích sněhu v Jeseníkách. Počkali jsme si na pěkné počasí a vyrazili na dvoudenní výpravu. Dali jsme si limit 400 korun za výjezd na Ovčárnu, což bylo málo. Chtějí pět set. A tak podruhé tento rok parkujeme na Hvězdě, balíme boty do batohu, lyže taky na batoh a tradá v teniskách směr Velký kotel. Tentokrát jsme zkusili Kapitánskou cestu. Kolem Eustachovy chaty jsme vylezli na hřeben a hned první sjezd jsme dali středem Velkého kotle skoro až dolů. Je to krása. Ještě jeden sjezd jsme dali do Kotle a vydali se přes hřeben nakouknout do Sviního dolu. U boudy na Vysoké holi seděl turista a když jsme se vedle něj zjevili v přeskáčích s lyžemi na batozích, nechápal co se děje. Měl nás jistě za blázny. Cesta do Sviního dolu byla krušná. Musel jsem Laďu pořád přesvědčovat, že to bude dobré. Ke konci už jsem byl taky na vážkách, ale najednou se objevil sníh a následoval krásný sjezd skoro až dolů k potoku. Taky nádhera veliká, nejlepší firn jaký si dovedu představit. A pak zpátky nahoru, přes hřeben k Eustachově chatě a stejnou cestou na Hvězdu. Tam nám z okénka prodali pivo a polévku, krásná to tečka.

Hlásili krásné počasí, zimu a mráz. Podle fotek od ostatním vidím, že sníh v Jeseníkách pořád je. Jarní firny považuji za nejhezčí lyžování a tak stačilo málo a výprava s přespáním byla během pěti minut naplánována. Nalákal jsem věrného druha Ládina a mohlo se jet. V úterý večer provádíme rychlý přesun na rozcestí Hvězda nad Karlovou studánkou. Chvíli řešíme parkování, parkoviště je zavřené závorou. Nakonec přejíždíme travnatý ostrůvek a jako jediné auto parkujeme na obrovském parkovišti. Rychle balíme a vyrážíme v teniskách, sněhu zatím moc není. Je úplné jasno, svítí hvězdy a měsíc, nááádhera. Je zima, a pořádná. Původní plán byl dojít na Eustachovu chatu, udělat si tam oheň, zahřát se a přespat na verandě. Oheň nám nevyšel, ohniště i všechno dřevo v okolí bylo pod půl metrem tvrdého firnu. Noc byla studená, velice studená, brrr (zpětně jsem dohledal, že bylo kolem -13 stupňů). Ráno zkouším zapálit lihový vařič a nic, líh nehořel. Ještě, že Láďu napadlo naházet do lihu dřívka a papír a vařič oživil. Pak už jsme lyžovali, užívali si sluníčka, odpočívali na pěkných místech a byl to super den. Dík Ládine.

Na další mé mikrodobrodružství jsem si přizval Ládina, dlouho jsem ho přemlouvat nemusel. V pátek pozdě večer jedeme z Brna do Jeseníků s plánem strávit tam noc a den, trošku polyžovat, projít se po hřebenech, užít si sluníčka. Tentokrát žádné boudy, tunely ani jiné přistřešky. Máme s sebou stan a míříme na hlavní hřeben. V autě dolaďujeme logistiku výpravy. Chceme se v sobotu vrátit po sjezdovce do Koutů a mít tam někde auto. Nechce se nám ale v noci šlapat z Koutů až na hřeben. Zkoušíme taxíka, ale neklaplo to - 500kč za cestu z Koutů na dolní nádrž se nám zdá moc. Jedem autem nahoru kam až to po ledu jde, schováváme tam věci, pak autem zpátky dolů na parkoviště u Pelikána a na lehko stejnou cestou nahoru k věcem. Dál už ťapem na lyžích, po sněhu a ledu, temnou nocí nahoru. Kolem jedné v noci začínáme chystat spaní na krásném místečku pod Velkým Májem (pro ty co ví, tak šlo o hřebínek mezi Májem a Saša peakem). Ve dvě už se zahříváme ve spacácích a je nám dobře. Tenhle typ podnikání mě začíná bavit. Cítím jak mě pohodlí města ubíjí.

Více než rok nosím v hlavě článek Erika Hesse a téměř každý den se mi vynoří. Jednoduché pravidlo, které si tento norský dobrodruh předsevzal zní - vyrazit nejméně jednou za měsíc ven a přespat tam. Bylo na čase, abych začal bojovat se svojí pohodlností a nápad s měsíčním závazkem zní jako super výzva. Tak tohle je první. V sobotu dopoledne jsem bruslil s dětma v Brně, po obědě jsme vyrazili na kolo, ale já stejně celý den spřádal plány na večer, noc a neděli. Když vyrážím do hor sám, je to vždy dilema, napůl se mi chce, napůl ne, hledám důvody proč jet, proč nejet. Ale vyrazil jsem. Batoh sbalený hodně nalehko - spacák, žďárák, karimatka, termoska a vařič. Kolem deváté parkuju v Koutech nad Desnou a tradá nahoru. Teď už se cítím dobře a všechno váhání je pryč. Fouká vítr, stromy šumí, je celkem teplo, v klidu šlapu nahoru po sjezdovce. Plán je jasný - zkusit přespat v krásné chatičce pod horní nádrží. Kdyby to náhodou nešlo, tak v podobné chatičce pod Tupým vrchem. Když se blížím k první z nich, vidím světlo v okně a jsem naštvaný. Nakouknu dovnitř, ale někdo tam spí a má velkého psa. Uff. Jdu dál, sjíždím k druhé chatce, ale množství stop mluví jasně. Taky zkouším otevřít, ale obrovský pes, bernardýn?, mě nenechá ani nakouknout. Tohle jsem nečekal. Fouká silný vítr a kopat něco ve sněhu se mi moc nechce. Napadla mě ještě jedna možnost - tunel do štoly mezi horní a dolní nádrží měl vždy otevřený prostor před vchodem. Sjíždím ještě kousek a tradá, vstup je krytý před větrem, dokonce je tam sucho, ani vločka sněhu. Trošku mě zarazila kamera a čidlo pohybu, ale zašil jsem se do rohu, čidlo přestalo reagovat, kamera se dívala jinam a rychle jsem usnul.

Výprava jako za starých časů. Ve všední den jsme se Špekem, Ládinem a dalšíma zaparkovali na dolní nádrži a vydali se přes Saša peek na Máj. Lyžovali jsme dolů na cestu a po dlouhých letech se dalo jezdit až dolů k potku. Nebyl bych to já, kdybych si neprosadil něco extra. Po pár sjezdech z Máje jsme se s Ládinem vydali k Františkově myslivně, Hubertce a pak dále přes Velkou Jezernou na horní nádrž. Nemám ten úsek na skialpech moc rád, na dlouhé rovninky ty lyže nejsou stavěné, ale tentokrát těch pár kiláků uteklo celkem rychle. Na závěř jsme si dali krásný sjezd z Mravenečníku až dolů do Koutů. Baví mě to neuvěřitelně, je fajn, že už zase jezdím.