Modrý Pavouček

Mé první skialpy v této zimy. Snad už jsme všechny nemoci a covidy překonali a budeme zase jezdit na hory. V pátek jsme si dali sraz na Božence s Ládinem a Anetou. Já se cestou zastavil v údolí Vrbenského potoka. Zapálil jsem svíčky na dvou místech, která mám rád. Dříve tam stály domy a bydleli lidé. Zkoušel jsem fotit potmě a u toho jsem poslouchal ticho a potok. Druhý den jsme šli na hit letošního roku - lovecké chodníky ve svazích Šeráku a Keprníku. Došli jsme až na hlavní hřeben, ale byla tam vichřice, sněžilo, takže to byl spíš hřebenový útěk do chaty Šerák. Ale sjezd po sjezdovce v prašanu vyšel na jedničku.

Tentokrát jsem vyrazil sám. Vzal jsem dodávku, nalodil kolo, něco k jídlu, spaní a vaření a hurá směr Jeseníky. Plán byl jasný - užít si prodloužený víkend na Staroměstsku a v Jeseníkách a prozkoumat neznámé kouty hor a zapadlých sudetských památek. Chtěl jsem jezdit hodně na kole, ale to jsem ještě netušil jaká bude zima. Naštěstí jsem si cestou ve Svitavách koupil zimní čepici, na kterou jsem při balení zapomněl. Ještě že tak.

Dostal jsem tipy od Ládě a Slávka z Lipové. Prý úžasné lovecké chodníky ve svazích Šeráku a Keprníku. A měli pravdu. Výlet do Jeseníků jsem krásně zapasoval do naší pánské jízdy a podařilo se to i s počasím. Jediný hezký den uprostřed mlhavého a deštivého týdne. Vyrazili jsme ráno ze Svratky a v jedenáct jsme se nechali vyvézt lanovkou z Ramzové na Čerňavu. Pak už pěkně po svých. Nutno přiznat, že naše nízké tenisky nebyly úplně ideální volbou. Na chodnících a pěšinkách byla spousta kaluží, mechů a různých mokřin. Hláška “čerstvý příděl”, která znamenala novou dávku studené vody do bot, zněla každou chvilku. Ale byla to nádhera. Kromě dvou bloudících turistů jsme nepotkali nikoho. Na Jelení chatě jsme si dali svačinu a na Šeráku oběd. Mapu tentokrát nepřikládám, abych do těch míst nenalákal davy turistů.

S výpravou na posledními Jesenické firny jsme dlouho vyčkávali, ale vyplatilo se. V pondělí večer jsme vyrazili strávit krásnou úplňkovou noc na Boženku s plánem přejet ráno do Jeseníků. Vzali jsme s sebou Dana, taťku dvou holčiček, kde jedna chodí s Adélkou do školky a druhá s Matýskem do školy. Slíbil jsem mu to a jsem rád, že to takhle pěkně vyšlo. Noc na Staroměstsku je pro mně vždy zážitkem. Svítil měsíc, dělali jsme oheň, baštili dobroty, jen škoda, že jsme nemohli zůstat déle. Ráno jsme se pomalu přesunuli na Ramzovou (dojeli jsme tam před polednem) a vyrazili po zbytcích sněhu nahoru. Oblast Šeráku a Keprníku zatím na skialpech nemáme prozkoumanou a vypadalo to, že klukům se do sjezdů do neznáma moc nechce. Ale na Šeráku se najednou objevil Slávek, neuvěřitelná náhoda. Je to náš kamarád z Lipové, kterému už je 70 let, ale není to vůbec znát. Na Šerák to z Ramzové zvládl rychleji než my a celý zbytek dne s nám pěkně držel tempo. A bylo jasné, že se jde lyžovat. Slávek, jakožto místní znalec, nás navedl na krásný sjezd korytem Klepáčského potoka. Prudký sjezd smrkovým lesem po rozměklém firnu. Krása. Přes chatu Moricku jsme pak vyšli na vrchol Keprníku a přes Šerák jsme se krásným dlouhým sjezdem dostali zpátky k autu. Opět parádní akce. Danovi posílám velký dík za fotky.

Málokdo tomu ještě věřil, ale zázrak se stal. Podařilo se zrealizovat další ročník tradiční akce, kterou zvu Tomovy Jeseníky. Na poslední chvíli se po dlouhých průtazích podařilo domluvit chatu. Navíc takovou, na jaké jsme zatím nikdy nebyli. Několik z nás vyrazilo už ve čtvrtek odpoledne. Já jsem nakonec z Brna vyrazil sám, musel jsem zůstat déle v práci, a sám jsem si odťapkal celý noční výstup až na chatu. Pěkně mrzlo, chumelilo a užíval jsem si tu chvilku samoty. Ten pocit, když člověk po dvou hodinách nekonečného stoupání zahlídne světýlko z okna chaty, ten se nedá popsat. Zvlášť, když už je uvnitř zatopeno a na stole je plno dobrot. Je fajn potkat se takhle zase po roce. Povídalo se, hrálo se, popíjelo se, spát se šlo až k ránu. V pátek jsem se trošku projeli na lyžích. U chaty už nás čekal Ládin. Odpolední siesta (všichni jsme usnuli na dvě hodiny) byla krásná. Večer došel zbytek výpravy. Jen škoda, že mi z pátku na sobotu bylo špatně, asi z nějakého jídla. Běhání na kadibudku v tom hrozném mrazu (mínus patnáct nebo míň) bylo strašné. Naštěstí to do rána přešlo. V sobotu jsem se vracel domů, někdo odjížděl taky, ale později, někdo zůstával do neděle, někdo měl ještě dojít. Každopádně díky moc Tome. A doufám, že za rok zase.

Krátká, ale pečlivě naplánovaná výprava za východem slunce na Vysokou holi. V Brně už se sluníčko neukázalo aspoň dva týdny a obrázky z webových kamer na Pradědu mi pořád vrtaly v hlavě. Vstal jsem před čtvrtou, pěkně potichoučku, abych neprobudil Markét (stejně se vzbudila) a děti. Autem vyrážím na sever. V šest hodin, přesně podle plánu, jsem zaparkoval v Karlově. Cestou mě trošku potrápila spojka mezi Rýmařovem a Moravicemi, která byla zmrzlá jak kluziště. Na led navíc popadalo plno velkých větví, takže asi tři kilometry pěkně pomalinku, na jedničku a dvojku, kličkovat mezi překážkami, auto vůbec nebrzdilo. Z Karlova jsem se vydal rychlým krokem nahoru Velkou Kotlinou. Nebe bylo jasné, šel jsem bez čelovky a sem tam koukal na hvězdy. Pro čistý východ slunce dobré znamení. Po sedmé jsem byl ve Velkém kotli a na úbočí Vysoké hole jsem začal fotit. Po chvilce se slunce vynořilo zpoza Beskyd a bylo to nádherné. Magický okamžik. Po hřebeni jsem došel na Jelení studánku a začal sestupovat dolů. Přes Alfrédku jsem doklouzal zpátky do Vrbna a domů do Brna jsem dorazil akorát na oběd.

Kresby ze začátku podzimu. Začínám více kreslit tužkou. Je to sice úplně všední nástroj pro kreslení a psaní, ale jeho možnosti jsou nekonečné. Dají se volit různé tvrdosti tužky, ale i s jednou tužkou se dá pomocí různých sklonů a tvarů hrotu nakreslit úplné zázraky. To samozřejmě není můj případ, jen se snažím poukázat na tak obyčejnou věc dostupnou každému. První obrázek je strom, který mě zaujal, když si děti hrály na břehu Pilské nádrže ve Žďáru nad Sázavou.

Musel jsem vyrazit aspoň na jednu noc ven. Covid nám ve městech vše komplikuje, ale na horách je pořád stejně. Špatné počasí mě nalákalo na druhý pokus o přespání na chatičce pod vrcholem Dlouhých strání. Lidí, kteří by přes týden v dešti a sněžení chodili po horách je málo a tak by tam nemusel nikdo být. Šel jsem promáčenou krajinou z Koutů po značkách podél sjezdovek. Na chaloupku jsme dorazil před půlnocí a oddechl jsem si když jsem ji našel prázdnou. Děsivý byl průchod kolem větrných elektráren na Medvědí hoře. Foukal silný vítr a když jsem kolem točících se vrtulí procházel potmě, se zhasnutou čelovkou, bylo to jak když na člověka padá nebe. Na chaloupce jsem chvilku fotil, dal si pár loků Jagermeistera a zalezl do spacáku. Byla mi dost zima a nemohl jsem usnout. Až do usnutí jsem myslel na život vězňů v táborech na Jáchymovsku. V hlavě totiž mám nedávno dočtenou knihu M. Čapka “O mužích, na které se zapomnělo” a taky čerstvě odvysílaný tříhodinový seriál České televize o Gulagu. Jsme rád, že se máme dobře, i s tím covidem je nám pořád tisíckrát lépe než jak se měli lidé dříve. Neměli bychom tolik nadávat. Druhý den jsem vstal brzy ráno. Nebylo moc pěkně a původní plán na hlavní hřeben jsem vzdal. Vydal jsem se dolů do údolí Borového potoka. Je to krásně opuštěný kus Jeseníků, bez značek, se spoustou skalek, potůčků a vodopádů. Jen se člověk musí obrnit trpělivostí, terén je místy dost těžko prostupný a chce to dávat pozor.

Ze Svratky jsem utekl na jeden den a noc na Boženku. Přivezl jsem si kolo a celý den jsem jel po kopcích bez velkého plánování. Nejdříve přes Paprsek na Smrk, pak dolů úžasným sjezdem kolem Sokolích skal až do Žulové. Dobloudil jsem k Rychlebským stezkám, které byly zavřené (jeden zákaz od správců, druhý od Českých lesů), ale z části jsem je stejně projel. Původní plán na cestu přes Rejvíz jsem musel zavrhnout a z Jeseníku jsem začal stoupat na Šerák. Kopce mě v poslední době hodně baví a tenhle stál za to, převýšení kolem kilometru. Na Šeráku jsme se sešli s Ladinem a Zitou, kteří běželi z Boženky jinou cestou. Dorazili nahoru asi minutu po mně, neuvěřitelná náhoda. Dali jsme nějaké dobroty, pivo a hurá zpátky. Byl jsem trošku nejistý z cesty dolů - potřeboval jsem na stranu k Ramzové. Varianta sjezdovka se ukázala jako správné řešení, za pár minut jsem byl dole v sedle a stoupal na pláně nad Ostružnou. Je to nádherný kraj, moc dobře vím proč sem jezdím. Z bývalé vesničky Kronfelzov jsem sjel dolů a vybojoval poslední velké stoupání na kopec Větrov a k Božence. Hodinu po mně dorazila Zita s Ladinem a za další hodinu Martin Vitásek s Luckou. Pak už jen oheň, dobroty, pivo, víno, slivovice, dobrá společnost, trošku muziky a před druhou do hajan. Nádhera.

Jsem rád, že jsme se nakonec dohodli na poslední lyžování na zbytcích sněhu v Jeseníkách. Počkali jsme si na pěkné počasí a vyrazili na dvoudenní výpravu. Dali jsme si limit 400 korun za výjezd na Ovčárnu, což bylo málo. Chtějí pět set. A tak podruhé tento rok parkujeme na Hvězdě, balíme boty do batohu, lyže taky na batoh a tradá v teniskách směr Velký kotel. Tentokrát jsme zkusili Kapitánskou cestu. Kolem Eustachovy chaty jsme vylezli na hřeben a hned první sjezd jsme dali středem Velkého kotle skoro až dolů. Je to krása. Ještě jeden sjezd jsme dali do Kotle a vydali se přes hřeben nakouknout do Sviního dolu. U boudy na Vysoké holi seděl turista a když jsme se vedle něj zjevili v přeskáčích s lyžemi na batozích, nechápal co se děje. Měl nás jistě za blázny. Cesta do Sviního dolu byla krušná. Musel jsem Laďu pořád přesvědčovat, že to bude dobré. Ke konci už jsem byl taky na vážkách, ale najednou se objevil sníh a následoval krásný sjezd skoro až dolů k potoku. Taky nádhera veliká, nejlepší firn jaký si dovedu představit. A pak zpátky nahoru, přes hřeben k Eustachově chatě a stejnou cestou na Hvězdu. Tam nám z okénka prodali pivo a polévku, krásná to tečka.