Modrý Pavouček

Hlavním cílem výpravy byla návštěva Karla Začala v Krnově. Jel jsem si zkusit zahrát na javorové dobro, nad kterým přemýšlím už pěkných pár let. Vše dopadlo dobře a výprava pokračovala směr Jeseníky a Staroměstsko. Z Videlského sedla jsem vyběhl (doslova) na Švýcárnu a prozkoumal jsem další část loveckého chodníku, který jsme procházeli nedávno s Matýskem. A koukl jsem se i k Vysokému vodopádu, u kterého jsem byl kdysi jednou v hlubokém sněhu, s mačkama a cepínem. Cestou k autu jsem pěkně zmokl. Po setmění jsem přes Jeseník a Ramzovou přejel k na své oblíbené místo nad Šléglovem. Pršelo, fučel vítr, v dodávce teploučko a sucho. Uvařil jsem si večeři a dlouho do noci poslouchal Stalkera (geniální audio kniha). Čekal jsem jestli neuslyším jeleny, kteří tady v říji bývají, ale nic. Asi se jim nechtělo do deště. Ráno jsem dlouho spal a celé dopoledne jsem se pak toulal po okolních loukách, kapličkách a hřbitovech. Sem se budu vždy rád vracet.

Z rodinné akce v České kanadě se díky Markétiným zádům stala pánská jízda do Jeseníků. Ke změně plánů přispěla i předpověď, protože na celý víkend hlásili déšť. Dobrodružství začalo už v pátek, kdy nás mapy.cz potmě a za hustého deště provedly po cestě, kterou jsem zatím nikdy nejel - ze Šternberka přes Hlásnice, Chabičov, Mutkov a Huzovou. Jeli jsme liduprázdnou krajinou a téměř krokem, protože všude pobíhaly zvířata. Spali jsme na parkovišti nad Karlovou Studánkou, hráli jsme karty a užívali si komfort auta. Venku lilo, všude byly kaluže a bláto.

Docela vhod mi přišel “Health day”, tedy den volna pro zdraví, který jsme dostali v práci. Sbalil jsem kolo, vaření a spaní, a vyrazil odpoledne směr Jeseníky. Za hodinu a půl jsem se všemi věcmi vyšlapal na horní nádrž Dlouhých strání. Tuhle část Jeseníků mám nejraději. Znám tam skoro každou cestu, hřebínek, vrcholek, potok … a vím o několika místech na spaní v suchu. A protože se o Rychleb hnal déšť a bouřka, sjel jsem do chatičky nedaleko nádrže. Pršet začalo přesně na čas - stihl jsem si na ohni ohřát vodu na čaj. Spalo se krásně. Měl jsem zimní peřový spacák, abych se zase celou noc neklepal zimou. Druhý den jsem vstal s prvními paprsky, uvařil snídani a někdy před šestou vyrazil dolů. Je to asi 14 kilometrů z kopce a tak jsem na sebe navlíkl úplně všechno včetně zimní peřovky, rukavic a čepice. I tak mi bylo zima. Do auta jsem hodil věci na spaní a vydal se opět nahoru. Objel jsem hřeben přes Ztracené kameny a přes Alfrédku a Karlov jsem dojel do Malé Morávky. Nechtělo se mi zpátky nahoru, ale musel jsem přes hřeben k autu. A když už nahoru, tak úplně. Za dvě hodiny jsem otáčel kolo na vrcholku Praděda a frčelo dolů směr Švýcárna. Tam jsem si dal polívku, kterou jsem nechtěl (dostal jsem dršťkovkou místo kulajdy). No bylo to krásné. Sluníčko, bezvětří, žádní lidé. Je to fajn, projet si za pár hodin půlku Jeseníků.

Konečně. Po dvou letech jsme s Láďou zase vyrazili na přespávačku do Jeseníků. Nedávno se nám zalíbilo jedno místo na svahu Břidličné hory a tak jsme měli jasno kam. A aby to bylo dobrodružnější, šli jsme z místa, na kterém jsme zatím nikdy nebyli - z Nové vsi. Dali jsme si tam pivo v hospůdce, do které nás pan majitel pustil i po zavíračce a zapovídali jsme se s ním tam tak, že měl Laďa choutky tam rovnou přespat (a poraženecké řeči měl později i na Alfrédce). Naštěstí jsme neměli peníze a museli jsme do lesů. Cesta na Jelení studánku vedla po špinavém sněhu, místy sníh chyběl úplně a bylo to hodně po rovině, což skialpoše moc nebaví. Ještě že bylo jasno a svítily hvězdy. Na Jelení studánce jsme chvíli spekulovali, jestli nespat uvnitř boudy, ale naštěstí proběhla po podlaze myš (ty Laďin nerad) a šlo se hledat místo na stan. Spalo se nádherně (pořád mám v hlavě nedávnou ledovou noc pod Trenckovou roklí). Druhý den jsme dlouho spali, užívali si sluníčka a pak jsme zkusili sjezd z Břidličné hory. Sníh byl otřesný. Blbě se jelo dolu a blbě se šlo nahoru. Tentokrát to na lyžování moc nebylo. A tak jsme se raději opalovali na Jelení studánce, kecali s turisty a vydali se zpátky do Nové vsi. Akce parádní

Bez velkého plánování jsme s Ladinem zmizeli na dva dny do Jeseníků. Omrkli jsme pár nemovitostí v podhůří, ale hlavní plán bylo lyžování. V sobotu odpoledne jsme se po dlouhý letech vydali do svahů nad Vernířovicema. Na Špičáku jsou krásné skály a za těch deset let co jsem tam nebyl se vůbec nic nezměnilo. I ta skalní průrva tam pořád je. Nahoře byl krásný prašan, dole málo sněhu a hustý podrost. Ale nádhera a hlavně, téměř neznámá místa. Večer jsme přejeli pod Paprsek a na Boženku jsme ťapali pod jasným nebem plným hvězd.

Mé první skialpy v této zimy. Snad už jsme všechny nemoci a covidy překonali a budeme zase jezdit na hory. V pátek jsme si dali sraz na Božence s Ládinem a Anetou. Já se cestou zastavil v údolí Vrbenského potoka. Zapálil jsem svíčky na dvou místech, která mám rád. Dříve tam stály domy a bydleli lidé. Zkoušel jsem fotit potmě a u toho jsem poslouchal ticho a potok. Druhý den jsme šli na hit letošního roku - lovecké chodníky ve svazích Šeráku a Keprníku. Došli jsme až na hlavní hřeben, ale byla tam vichřice, sněžilo, takže to byl spíš hřebenový útěk do chaty Šerák. Ale sjezd po sjezdovce v prašanu vyšel na jedničku.

Tentokrát jsem vyrazil sám. Vzal jsem dodávku, nalodil kolo, něco k jídlu, spaní a vaření a hurá směr Jeseníky. Plán byl jasný - užít si prodloužený víkend na Staroměstsku a v Jeseníkách a prozkoumat neznámé kouty hor a zapadlých sudetských památek. Chtěl jsem jezdit hodně na kole, ale to jsem ještě netušil jaká bude zima. Naštěstí jsem si cestou ve Svitavách koupil zimní čepici, na kterou jsem při balení zapomněl. Ještě že tak.

Dostal jsem tipy od Ládě a Slávka z Lipové. Prý úžasné lovecké chodníky ve svazích Šeráku a Keprníku. A měli pravdu. Výlet do Jeseníků jsem krásně zapasoval do naší pánské jízdy a podařilo se to i s počasím. Jediný hezký den uprostřed mlhavého a deštivého týdne. Vyrazili jsme ráno ze Svratky a v jedenáct jsme se nechali vyvézt lanovkou z Ramzové na Čerňavu. Pak už pěkně po svých. Nutno přiznat, že naše nízké tenisky nebyly úplně ideální volbou. Na chodnících a pěšinkách byla spousta kaluží, mechů a různých mokřin. Hláška “čerstvý příděl”, která znamenala novou dávku studené vody do bot, zněla každou chvilku. Ale byla to nádhera. Kromě dvou bloudících turistů jsme nepotkali nikoho. Na Jelení chatě jsme si dali svačinu a na Šeráku oběd. Mapu tentokrát nepřikládám, abych do těch míst nenalákal davy turistů.

S výpravou na posledními Jesenické firny jsme dlouho vyčkávali, ale vyplatilo se. V pondělí večer jsme vyrazili strávit krásnou úplňkovou noc na Boženku s plánem přejet ráno do Jeseníků. Vzali jsme s sebou Dana, taťku dvou holčiček, kde jedna chodí s Adélkou do školky a druhá s Matýskem do školy. Slíbil jsem mu to a jsem rád, že to takhle pěkně vyšlo. Noc na Staroměstsku je pro mně vždy zážitkem. Svítil měsíc, dělali jsme oheň, baštili dobroty, jen škoda, že jsme nemohli zůstat déle. Ráno jsme se pomalu přesunuli na Ramzovou (dojeli jsme tam před polednem) a vyrazili po zbytcích sněhu nahoru. Oblast Šeráku a Keprníku zatím na skialpech nemáme prozkoumanou a vypadalo to, že klukům se do sjezdů do neznáma moc nechce. Ale na Šeráku se najednou objevil Slávek, neuvěřitelná náhoda. Je to náš kamarád z Lipové, kterému už je 70 let, ale není to vůbec znát. Na Šerák to z Ramzové zvládl rychleji než my a celý zbytek dne s nám pěkně držel tempo. A bylo jasné, že se jde lyžovat. Slávek, jakožto místní znalec, nás navedl na krásný sjezd korytem Klepáčského potoka. Prudký sjezd smrkovým lesem po rozměklém firnu. Krása. Přes chatu Moricku jsme pak vyšli na vrchol Keprníku a přes Šerák jsme se krásným dlouhým sjezdem dostali zpátky k autu. Opět parádní akce. Danovi posílám velký dík za fotky.

Málokdo tomu ještě věřil, ale zázrak se stal. Podařilo se zrealizovat další ročník tradiční akce, kterou zvu Tomovy Jeseníky. Na poslední chvíli se po dlouhých průtazích podařilo domluvit chatu. Navíc takovou, na jaké jsme zatím nikdy nebyli. Několik z nás vyrazilo už ve čtvrtek odpoledne. Já jsem nakonec z Brna vyrazil sám, musel jsem zůstat déle v práci, a sám jsem si odťapkal celý noční výstup až na chatu. Pěkně mrzlo, chumelilo a užíval jsem si tu chvilku samoty. Ten pocit, když člověk po dvou hodinách nekonečného stoupání zahlídne světýlko z okna chaty, ten se nedá popsat. Zvlášť, když už je uvnitř zatopeno a na stole je plno dobrot. Je fajn potkat se takhle zase po roce. Povídalo se, hrálo se, popíjelo se, spát se šlo až k ránu. V pátek jsem se trošku projeli na lyžích. U chaty už nás čekal Ládin. Odpolední siesta (všichni jsme usnuli na dvě hodiny) byla krásná. Večer došel zbytek výpravy. Jen škoda, že mi z pátku na sobotu bylo špatně, asi z nějakého jídla. Běhání na kadibudku v tom hrozném mrazu (mínus patnáct nebo míň) bylo strašné. Naštěstí to do rána přešlo. V sobotu jsem se vracel domů, někdo odjížděl taky, ale později, někdo zůstával do neděle, někdo měl ještě dojít. Každopádně díky moc Tome. A doufám, že za rok zase.