Modrý Pavouček

Konečně. Po dvou letech jsme s Láďou zase vyrazili na přespávačku do Jeseníků. Nedávno se nám zalíbilo jedno místo na svahu Břidličné hory a tak jsme měli jasno kam. A aby to bylo dobrodružnější, šli jsme z místa, na kterém jsme zatím nikdy nebyli - z Nové vsi. Dali jsme si tam pivo v hospůdce, do které nás pan majitel pustil i po zavíračce a zapovídali jsme se s ním tam tak, že měl Laďa choutky tam rovnou přespat (a poraženecké řeči měl později i na Alfrédce). Naštěstí jsme neměli peníze a museli jsme do lesů. Cesta na Jelení studánku vedla po špinavém sněhu, místy sníh chyběl úplně a bylo to hodně po rovině, což skialpoše moc nebaví. Ještě že bylo jasno a svítily hvězdy. Na Jelení studánce jsme chvíli spekulovali, jestli nespat uvnitř boudy, ale naštěstí proběhla po podlaze myš (ty Laďin nerad) a šlo se hledat místo na stan. Spalo se nádherně (pořád mám v hlavě nedávnou ledovou noc pod Trenckovou roklí). Druhý den jsme dlouho spali, užívali si sluníčka a pak jsme zkusili sjezd z Břidličné hory. Sníh byl otřesný. Blbě se jelo dolu a blbě se šlo nahoru. Tentokrát to na lyžování moc nebylo. A tak jsme se raději opalovali na Jelení studánce, kecali s turisty a vydali se zpátky do Nové vsi. Akce parádní

Krátká, ale pečlivě naplánovaná výprava za východem slunce na Vysokou holi. V Brně už se sluníčko neukázalo aspoň dva týdny a obrázky z webových kamer na Pradědu mi pořád vrtaly v hlavě. Vstal jsem před čtvrtou, pěkně potichoučku, abych neprobudil Markét (stejně se vzbudila) a děti. Autem vyrážím na sever. V šest hodin, přesně podle plánu, jsem zaparkoval v Karlově. Cestou mě trošku potrápila spojka mezi Rýmařovem a Moravicemi, která byla zmrzlá jak kluziště. Na led navíc popadalo plno velkých větví, takže asi tři kilometry pěkně pomalinku, na jedničku a dvojku, kličkovat mezi překážkami, auto vůbec nebrzdilo. Z Karlova jsem se vydal rychlým krokem nahoru Velkou Kotlinou. Nebe bylo jasné, šel jsem bez čelovky a sem tam koukal na hvězdy. Pro čistý východ slunce dobré znamení. Po sedmé jsem byl ve Velkém kotli a na úbočí Vysoké hole jsem začal fotit. Po chvilce se slunce vynořilo zpoza Beskyd a bylo to nádherné. Magický okamžik. Po hřebeni jsem došel na Jelení studánku a začal sestupovat dolů. Přes Alfrédku jsem doklouzal zpátky do Vrbna a domů do Brna jsem dorazil akorát na oběd.

Poslední dobou byly jasné noci a když jsem sem tam vyrazil na kole, říkal jsem si, že by to chtělo něco odvážnějšího. A tak se zrodil plán na přejezd Jesenického hřebene. Za světla by to stejně nešlo, protože se tam na kole nesmí. Ta pravá chvíle nadešla v neděli 15. září. Uložili jsme doma děti, sbalil jsem si věci a vyrazil. Z Loučné jsem vyjížděl kolem jedenácté. Dole přes Maršíkov do Vernířovic pěkně po rovinkách. Nahoru na Skřítek už to bylo pěkně do kopce. Tady jsem slyšel první jeleny, zvuk je to trošku strašidelný, ale když člověk ví co to je, tak se tolik nebojí. A tady jsem také poprvé přemáhal hlavu. Být takhle v lese potmě na kole, cestou do míst, kam se na kole nesmí, vědět, že ostatní spí klidně v postelích … Na Skřítku nesvítilo jediné světlo. Nesjízdné stoupání na Ztracené kameny mě nevyvedlo z míry. Dobře jsem věděl, že tady kolo budu střídavě tlačit a přenášet po kamenné suti. Až na Pecný to bylo spíš tlačení, ale pak se to rozjelo a začalo mě to bavit. Na Jelení studánce jsem potichoučku nabral vodu. Přímo u studánky spalo pár lidí pod širákem a nechtěl jsem je vzbudit. Byl to krásný pocit jet přes Máj na Vysokou holi, obvykle tam jezdím jen na skialpech. Z Medvědího dolu se neslo vytí jelenů, cestička byla hladká, měsíc osvětloval krajinu, užíval jsem si to. Na Vysoké holi se do mě opřel vítr plnou silou. Chybělo málo a nedalo by se jet. Ještě že to foukalo šikmo ze zadu. Sjezd na Ovčárnu není nic moc. Nerad bych takhle v noci řešil nějaký problém s kolem, třeba plášť rozříznutý o ostrý kámen. Příště to bude lepší zkusit přes ohradu a po vyjeté cestě kolem Petráků. Na Ovčárně jsem si dal oplatky a pak, abych se zahřál, jsem doslova vyletěl na Praděd. Odjezd z vrcholu byl legrační, protože foukal tak silný vítr, že jsem se od vysílače nemohl rozjet. Následoval úžasný sjezd na Červenohorské sedlo. Díky novému Fenixovi jsem to jel stejně rychle jako bych to jel za světla. Kolem Švýcárny jsem proletěl jak šíp. Na Červenohorském sedle jsem chvíli seděl a přemýšlel kam dál. Nakonec jsem to srabsky otočil dolů. Byla mi zima a lákal mě noční sjezd dolů do Koutů. Na Šerák už se mi moc nechtělo, východ slunka byl daleko a mordovat se po kamenech dalších 20km potmě, to si nechám na příště, až bude tepleji, nebude vítr a bude se dříve rozednívat. Takhle jsem ráno stihl zavést Matýska do školy a pěkně dospat probdělou noc. Bylo to nádherné. Jsem rád, že se mi daří bojovat s pohodlností a překračovat aspoň jednou za čas hranice své komfortní zóny. Pokud se někdo vydáte v mé stopě, tak se připravte na spousty tlačení a místy i přenášení kola.