Modrý Pavouček

V pátek večer jsem po nekonečné cestě dorazil domů do Třince a hned že se pojede na Ostrý. V sobotu dopoledne dorazila Giťule s Ricardem a pak už se jen jedlo slacklinovalo, pilo a spalo.

Všechno naše hákovací snažení v krase v poslední době směřovalo k velikému cíli - některé z cest v propasti Macocha. Ve středu večer nastupujeme s Gitou do Příklepového stropu a po 20 hodinách toho máme plné zuby. Končíme v polovině cesty ….. ale kapitola Macocha se tím pro mě vůbec nezavírá, právě naopak.

Sem tam lezeme i na místech, kde by se nemělo. Nedalo se ale nic dělat, Schody do nebe jsem si prostě potřebovali vylézt. Tož aspoň potmě, abychom nikoho neprovokovali. Schody do nebe (Zbojnické Idaho), V+/A2, V. Farkaš, J. Krch, V. Kalovský 1967

Další z přípravných cest na náš velký plán - Macochu.

V Sobotu brzy ráno vyrážíme do Suchého žlebu v Krase. Počasí nic moc, většina lidí ještě spí nebo pěkně v teple snídá a kouká na telku. Tentokrát stíháme do setmění dvě pěkné hákovačky - Starou a Novou Saxi. Před polednem se připojují Vidlákovci a Suchým žlebem se tak po celý zbytek dne nese hurónský smích prokládaný sprostým klením hákovačů. A aby toho nebylo dost, pokoušeli jsme v nedělil s Hrníčkářem a Dagem mokré cesty na Vysočině. Po dlouhé době jsem viděl Čtyři palice bez lidí.

Dříve jsem kras moc nemusel. Vždy jsem měl raději vysoké hory, ostré skály a jehličnaté lesy. Tento rok se mi ale v krase hodně zalíbilo. Dnes jsme dali další cestu - New Age. Když jsem cestu poprvé uviděl, říkal jsem si, že člověk musí mít kras opravdu od srdce rád, aby se pustil do něčeho takového. Klasifikace něco kolem A2, v průvodčíku najdete nějakou mixovou, které moc nerozumím. Cestu udělal Pidiondra s Wattem.

Tentokrát žádné slaňování, utíkání, děšť a strach. Za tři hodinky jsme byli nahoře v lese a dolezli jsme tak cestu Zrdcadlo. Nádherná hákovačka. Poslední týden bych nazval odpytlovací - v pátek Papa La Lulu (VI+) ve Sloupu, v sobotu Sokolí spára (VI) a Pekelník (VI) na Drátníku a teď i tahle cesta. Zrdcadlo, IV/A2, R. Hýsek, F. Plšek 1967, Mor. kras, Josefovské údolí, Býčí skála. Na zrdcadlo stačily presa (čím více tím lépe, klidně i 20) a čoky. Pro dolez až nahoru do lesa je třeba přibrat nějaké ty skobky a friendy. Mišan a Giťule

Obrovský kút jsem chtěl lézt už dva roky. Konečně. Díky moc Giťule, bylo to super. Obrovský kút (VI/A4, RP:6), I.Dieška, M.Plzák, P.Pochylý, J.Unger-Zrust, 16.9.1967 Kriššákove platne (V+/A2 RP: 6-), M.Kriššák, G.Hák, M.Neuman, V.Petrík, 20.9.1970. Nad rampou jsme dlouho koumali kudy cesta vede, první délku jsme asi trefili, část druhé taky, pak jsme se trošku ztratili, nevadí, vylezeme si to příště.

Zúčastnil jsem se velmi veselé taškařice na Býčí skále. Když přeskočím všechny přípravy, haldy železa pod skálou, dohady o tom jak se dostat k mříži a ujišťování, že vše stihnem za světla, vypadala situace asi takhle: tma, stojím nevím na čem, nemám čelovku, netuším jak by se dal ve zdraví přesoukat ten podělaný traverz za Gitou k mříži a nenechat přitom ve stěně žádný matroš. Začíná pršet, sem tam blesk, během chvilky jsme durch. Žumar, prusíky, díky bohu za ten strom. Vše máme pod kontrolou, jen jeskyňářům asi bylo divné co tam potmě blbnem v tom hrozném nečase a nějaké světýlko nás přišlo dolů pod stěnu zkontrolovat. Jestli prej jsme v pohodě a co prý jsme chtěli lézt - Zrdcadlo přece. A v pohodě jsme byli. Nějaký deštík nás nerozhází. Příště to vylezem, nebudeme se snažit nastupovat vpravo a dát stěnu direkt. Koutek zprava, který se nám zdál lehoučký, a jehož přelezení (padlo i slovo přeběhnutí) bylo otázkou několika minut, příšte s radostí vynecháme. Tímto skládám velkou poklonu paní Gitě, která do toho nalezla volně jen s pár věcma, přežila to a se setměním dobyla mříž.

Každým dnem teď přichází tma o něco dříve. Ve městě si člověk těch pár minut ani neuvědomí. Ale na skále, tam ubývá čas mnohem rychleji a pomalinku nás vyhání na stěny a bouldrovky. Hlavně vydržet co nejdéle. Na cestičce pod Krkavčí skálou je rezavé listí. Přichází podzim, moje nejhezčí období. S Gitou jsme napolo ukuli přímo ďábelský plán. V prosinci? Snad. _Bosý chlapec šplhá na strom. Šplhá pro čirou radost z lezení; ostatní důvody jsou nepodstatné. Je to vzrušující. Nové. Je to trochu nebezpečné. Prožívá rozechvění z dobrodružství, z pocitu, že se dostal někam, kde ještě nikdy nebyl. Možná by vylezl i na budovu nebo na lehký skalní útes. A z těchto primitivních začátků pramení jeho touha odvážit se na příkré a hladké stěny. Šel by tam, ale nemůže - ne bez bot, lana a skob. Hra se stává složitější. Ale pointa je stále tatáž: dobrodružství. Vyvíjející se vybavení a techniky, které by učinily jeho lezení naboso příliš snadným, mu umožní vstoupit do zakázaných říší a zachránit zbytek vzrušující novosti, kterou prožíval s takovou radostí, když poprvé lezl na strom. (Royal Robbins, Basic Rockcraft)_